Do cíle cesty na Orlík nás přivádí navigace s brněnským dialektem a pokyny jako „hrňte to jeden a půl kiláku a pak tam hoďte pravé vingl“ dělají cestu zábavnější. Po cestě probíráme i taktiku na dnešní díl Kola pro život, ale nakonec se v obavě z blátivého terénu domlouváme „jen“ na Fitness jízdě. Přispěl k tomu i fakt, že pojedu na půjčeném kole, které neznám a nevím, co od něj mohu očekávat.
Krátce po příjezdu rozbalujeme náš stan Černých koní a u nedalekých volejbalových kurtů vztyčujeme klubové vlajky. Doufáme, že tak přitáhneme část pozornosti účastníků k myšlence, kterou se snaží Černí koně pod Tomášovým vedením propagovat – tedy, že i kolo může být pojítkem mezi „zdravými“ a „handicapovanými“ lidmi. A že právě sport může být cesta, jak zapojit handicapované přátele a kamarády do běžného života. (Nemohu si odpustit v předchozí větě uvozovky, někdy mám pocit, že lidská hloupost a lhostejnost je větším handicapem, než leckterý poúrazový stav.)
První problémy nastávají při ladění půjčeného kola. Sedlovka se nám nedaří zasunout dostatečně hluboko a vzhledem k velikosti rámu to s mou jízdou nevypadá dobře. Pak ale přichází spásná myšlenka, půjčíme si TEST bike na stánku Specialized. Naštěstí mají mou velikost a kluci od Specialized trpělivě plní má přání a přehazují pedály, sedadlo, dofukují písty… Už první metry na Epicu mě nadchly, to není kolo, to je pohádka! Tuhle větu ještě Tomáš uslyší na trati mnohokrát a zejména ve stoupáních to vypadá, že mě brzy pošle někam :-).
Ve 12 hodin startuje závod, vyrážíme v klidu v zadní části pelotonu a taktika je jasná – užít si závod a dorazit v pořádku do cíle. Možná se to může někomu zdát málo, ale věřte, opak je pravdou. Po prvních stoupáních, kdy míjíme ty, kteří přepálili začátek, přijíždíme na mýtinu. Stojí tu bikerka, v obličeji smutný výraz a v ruce píchlé kolo. Nehledíme na časovou ztrátu, která nám vznikne, seskakujeme z kol a pouštíme se do opravy. Nakonec, kdo jiný by měl pomáhat, než Černí koně, kteří za tímto účelem vznikli…
Zbytek závodu už probíhá bez komplikací, trasa je parádní a tak asi to jediné, co (Tomáše) štve, jsou mé často opakované chvalozpěvy na půjčeného Epica. Ale co si počít, lepší kolo jsem ještě nezažil a hlavně díky němu jsem si mohl závod užít naplno. Se sjezdy v Jistebnici, kde jsem jízdu udolal na neodpruženém treku, se tohle nedalo porovnat ani vzdáleně. Díky, týme Specialized!
Po bouřlivém uvítání v cíli se jen velmi nerad loučím s půjčeným kolem a pak už se vracím na náš stánek. Postupně se tu schází všichni členové a sympatizanti Černých koní, vládne tu příjemná nálada. Rozebírá se závod, všichni jsou spokojení, ostudu jsme si tu neuřízli. Věříme, že se nám touto cestou povede dokázat, že jezdit na kole jde i s vážnějším zdravotním postižením, jakým ztráta končetiny bezesporu je. Často totiž stačí malý impuls, který změní váš přístup, abyste zjistili, že ty největší překážky jsou jen ve vaší hlavě. Přesto často mohou být důvody nezájmu zcela prozaické – peníze. I proto se Tomáš Pouch rozhodl založit občanské sdružení Černí koně a touto cestou nejen propagovat myšlenku odstranění bariér, ale také shánět prostředky na speciální kola pro vozíčkáře, handbike. Zatímco obyčejné kolo se dá pořídit již „za pár tisíc“, speciální handbike vyjde na zhruba 160 tisíc korun. Vozíčkáři mají většinou poněkud jiné starosti a výdaje potřebnější, než jsou právě tyto. Pokud Vás toto téma zaujalo a chcete se dozvědět podrobnosti, naleznete je na webových stránkách www.cernikone.cz.
Pavel Tvrdík
foto: Miloš Lubas
