Proplétáme se Chudenickou vrchovinou k jejímu nejvyššímu bodu, na Koráb. Už to docela jede. Koráb dosahuje nadmořské výšky 773 metrů a na jeho vrcholu stojí padesát metrů vysoká rozhledna. Štěkotem nás vítají dva psi. Velkej a Malej. Velkej se bojí, stahuje ocas a klidí se z cesty. Malej pořád štěká a drze doráží. Mám ho nakopnout, nebo dá pokoj sám? Z budovy vychází chlapík a psa si volá. Nás se nevrlým tónem ptá, proč jsme tady tak brzy, že je ještě zavřeno. Ale to nám je přeci jedno, zdržovat se nebudeme. Těšíme se na sjezd do Kdyně.
sjezd z Korábu
Název Kdyně je odvozený od praslovanského výrazu pro vlhké, mokré místo nebo mokřinu. Ve chvíli, kdy sjíždíme na náměstí, začíná svítit slunce a na nebi je modro. Nakupujeme vše potřebné na další cestu. Banány, vitamíny a hlavně v lékárně růžové lentilky Ibalginu. Budou potřeba. Pak posilněni vědomím, že jsme na další část cesty vybaveni, se vydáváme po žluté turistické stezce do nejprudšího kopce v okolí. Asi po čtvrt hodině supění vzhůru zjišťujeme chybičku. Po žluté jedeme sice dobře, ale opačným směrem. Tohle stoupání jsme si mohli odpustit, stačilo se jen pořádně podívat do mapy...
Focení u kontrolního bodu
Dostáváme zprávu, že z Loudání na 133. kilometru odstoupil Viktor. Do závodu se přihlásil se slovy „Nechci startovní číslo třináct, protože průser je moje druhé jméno,“ a tak dostal čtrnáctku. Na trasu se vydal stejně jako my na noc. „Lišácky jsem vyrazil na trať jako poslední, abych nebyl zbytečně deprimován ostatními, kteří by mě předjížděli. Taktický záměr vyšel beze zbytku, skutečně jsem během noci nepotkal ani živáčka, natož nějakého jiného magora na kole. Během prvního úseku trati po silnici jsem vyhlížel blikačky soupeřů kdesi v dálce před sebou, ale marně. Smířil jsem se s tím, že jsem nezvratně poslední a soustředil se na holé přežití. Vláčel jsem sebou asi 15 kilo krámů v brašnách na zadním nosiči. Díky tomu bylo moje kolo v terénu takřka neovladatelnou ukrajinou. Nicméně nedbaje nástrah jsem se sunul nocí stále vpřed. V nepřehledných křovinatých úsecích jsem byl trochu nervózní, protože mám za sebou dost nepříjemnou noční zkušenost s kancem, ale až na pár srnek a jednoho ježka jsem žádnou zvěř nepotkal. Nakonec jsem za úsvitu po namáhavém výstupu stanul na skále nad Svatým Janem pod skalou. Na úpatí kopce jsem si našel místečko na spaní a usnul jako mimino. Když jsem se probudil, bylo poledne. Obvykle mi pár kiláků trvá, než se nohy proberou a začnou fungovat, ale tentokrát se mrchy rozhodly, že prostě makat nebudou. Zkoušel jsem to po dobrém i po zlém. Dostaly iontíky, glukózku, vitamínky, minerálky, hořčíček, sůlčičku ….a nic. Po pár kilácích jsem měl sto chutí to zabalit, ale pak jsem si řekl, že do večera nějak přežiju, pořádně se najím, vyspím a ráno se uvidí. Na vrcholu Dědu jsem potkal Honzu Burdíka, který se sem vracel pro zapomenutý bágl a dole pod kopcem Honzu Vlasáka, který na něho čekal v hospůdce. Přespal jsem kousek za Zbirohem a ráno odhodlaně vyrazil dál, ale po pár kilometrech bylo evidentní, že je dobojováno. Nohy stále stávkovaly. Vyplazil jsem se ještě na vrchol Radče a odeslal kapitulační esemesku. Dalo by se říci, že jsem zazářil jako supernova. Oslnivě a krátce. Sečteno a podtrženo, urazil jsem nevalných 133 km, nastoupal 2500 metrů, shodil 3 kila a získal spoustu cenných zkušeností, které se mi určitě budou příští rok hodit.“
krajem mravenců
Lesní stezka je lemována velkými mraveništi a les se mravenci jenom hemží. Jehličí pod koly je doslova v pohybu. Míjíme skalní sluj Salku, jedná se o štolu, která je zatopená vodou údajně do výše pěti metrů. Nebyl čas, chuť ani pomůcky, abychom to mohli přeměřit. V České Kubici obědváme. Čeká nás výjezd na Čerchov, na nejvyšší bod celého závodu. Posilnit se musíme. Nejbližší pronásledovatelé Eda, Egon a Petr Tomek na nás ztrácejí asi čtyřicet kilometrů, tak proč si nedopřát chvilku odpočinku.
cesta byla suchá, místy mokrá
Ze stoupání na Čerchov máme docela respekt, ale nakonec to není tak hrozné, až na závěrečný úsek. Na vrchol vede sice prudká, ale široká a relativně pohodová panelová cesta, ale ta není pro nás. My se musíme na vrchol sápat po modré turistické stezce. Jet tudy v sedle kola se rozhodně nedá. Nadávat můžeme, tlačit musíme. Jak jsem slezl z kola a začal tlačit, úplně jsem změnil již navyklý pohyb, kolenu se to znelíbilo a začalo se bránit. Už žádné píchání jehlou, žádné zapichování pletací jehlice. Bolí to, jako kdyby mi tam zatloukali patnáctku hřebík a ještě zrezivělý. Už nemůžu udělat ani krok a k lavičkám před rozhlednou je posledních pár metrů. To musím zvládnout. Kluci už tam nějakou minutku jsou. Bezvládné sezení na lavičce je ten nejkrásnější způsob pohybu jaký znám.
co nelze vyjet, lze vytlačit
Čerchov je s nadmořskou výškou 1042 metrů nejvyšší bod našeho závodu a zároveň nejvyšší bod Českého lesa, který tvoří přirozenou hranicí mezi Českem a Německem. První oficiální výlet byl na tehdy těžko dostupný vrchol uspořádán v roce 1893. Se stavbou nynější kamenné rozhledny bylo započato roku 1904. Během války byl Čerchov využíván německou armádou a po roce 1950 byl pro smrtelníky vrchol uzavřen, protože se nacházel v přísně střeženém pohraničním pásmu. Objekty na vrcholu se staly výcvikovým střediskem SNB. Nakonec skončil Čerchov v rukou armády, která tu zřídila posádku pohraniční stráže. Dnes je vrchol zase normálně přístupný, budovy kolem rozhledny vypadají dosti vybydleně a ve zdejším bufetu se zastavil čas v dobách komunismu. Místnosti vévodí zarámovaný portrét Gustava Husáka. Atmosféru dotváří červená barva a nejrůznější dobová budovatelská hesla. Kousek od pípy se nachází busta Lenina a Stalina. Nechybí snad ani Toník Zápotocký a další pohlaváři doby minulé. Komunistický skanzen jako vyšitý.
Honza Vlasák na Čerchově
I když je průměrná roční teplota vzduchu na Čerchově těsně nad 4 stupně, dneska je docela příjemně slunečno. Sedím bezvládně na lavičce a přemýšlím, co dál. Koleno bolí, až nemůžu chodit. Nic rozumného mě nenapadá. Říkám klukům, ať na mě nečekají a přemýšlím o odstoupení ze závodu. Nálada nic moc. Kluci však solidárně čekají a věří, že růžové lentilky proti bolesti zaberou. Do toho mi pípá na mobilu zpráva. „Tak jak je?“ Jsou zvědaví doma. Po pravdě odpovídám. „Jsem na vrcholu Čerchova, nemůžu hýbat nohou a nevím co dál.“ „Už jenom tři sta do cíle. To zvládneš,“ přišla mi rychlá odpověď. A to mě pěkně nakoplo. „Jakých tři sta? Už jenom dvě stě devadesát,“ ulevil jsem si nahlas a v návalu vášní se postavil. Z 
Čerchova je to dolů z kopce, takže nebudu muset nějakou dobu šlapat a prášky třeba mezitím zaberou. Kluci mi dolů z kopce ujeli a zase na mě čekají. Po rovině šlapu jednou nohou. Druhá si jen tak smutně visí podél pedálu. V Caparticích slézám a zkouším jít pěšky. Asi po pěti krocích musím vždycky na chvíli zastavit a počkat až bolest trochu přejde.
Jsem v koncích. Beru mobil a volám domů, ať si mě zítra na Rozvadov přijedou vyzvednout, že v závodě končím. Manželka je ovšem nedostupná. Není signál. Že by znamení? V Rozvadově signál určitě bude. Musím se dostat alespoň tam. Znovu si beru Ibalgin a znovu navrhuji klukům, ať na mě nečekají a jedou napřed, že se na Rozvadově u benzínky setkáme. Oni znovu odmítají a ještě vtipkují. „Nezabrala voltarenová náplast a jestli nezaberou ani růžový lentilky, máme připravenou ještě jednu variantu,“ začíná tajemně Honza a Jožánek pokračuje. „Jestli nám věříš, tak ti to koleno votevřeme a trochu kuchneme. Vyměníme špatnou součástku a uvidíš, jak pofrčíme.“ „Když dokážu vopravit kolo, tak tvoje koleno bude hračka,“ uzavírá Honza. Jsou skvělí. Místo aby uháněli dál, vlečou se tady zvolna přede mnou a čekají, až a jestli vůbec lentilky zaberou a já se rozjedu.
Přichází to hodně pozvolna. Nejprve zkouším jít a ani po pěti krocích žádná pronikavá bolest nepřichází, jenom takové pravidelné píchání jakoby odněkud z dálky. Po chvíli nasedám a zkouším šlapat. Píchání nepřestává, ale pomalu bez zátěže pedály točit můžu. Zvolna se vleču za kluky a nikdo z nás nemá ani tušení, že se před námi nachází jeden z nejtěžších úseků závodu.
skanzen v bufetu na Čerchově
Slunce svítí, les vrhá příjemný stín a my se mlčky pachtíme po červeně značené hřebenové stezce Českým lesem. Občas si kluci hlasitě uleví a vůně panenského lesa je proříznuta hlasitým výkřikem s názvem mužského či ženského pohlavního orgánu. Občas nějaký ten vyměšovací orgán a kilometry vůbec nepřibývají. Les veškeré nadávky shovívavě tlumí a jen se nám tak šumivě posmívá a do cesty staví další a další nástrahy. Větve a klacky. Klády a kameny. Do kopečka a z kopečka. Louže a blátíčko. Vyježděné koleje a zase kameny. Nevyjetelné stoupání. Vrch Škarmanka s nadmořskou výškou 887 metrů. Padlý strom. Vysoká tráva, jehličí a šišky. Hluboký zážitek předem zaručen. Pohybuji se na chvostu naší skupinky a připadám si malátně vláčný jako ve snu. Jako by se mě tahle dřina ani netýkala. Jednu chvíli jsem se při natřásání ve sjezdu přistihnul, jak přemýšlím, která páčka na řidítkách je na brzdění a která na přehazování. Jestli jsem to s těmi růžovými lentilkami na tlumení bolesti nepřehnal. Každopádně jsem rád, že jsem zatím pořád ještě v závodě, i když možná v trošku nadrogovaném stavu. „Jestli jsem některej úsek trati považoval za nejzasranější, tak to odvolávám, protože nejzasranější je tenhle,“ slyším jakoby z dálky Honzovo láteření. „A proč?“ sune se mi v hlavě zvolna myšlenka. „Aha, zase ňáký rozmasakrovaný chvojí na stezce,“ dochází mi v zápětí. Momentálně rozhodně nejsem bystrým hochem a bajkerem už vůbec.
Starý Herštejn
Zřícenina hradu Starý Herštejn se ukrývá mezi stromy na strmém skalnatém kopci v nadmořské výšce 878 metrů. Hrad byl založen ve třináctém století. Někdy kolem roku 1510 se na něm usadil obávaný bandita Zdeněk Dobrohost z Ronšperka, který tak dlouho přepadával kupce na královských silnicích, až králi došla trpělivost. Na jeho rozkaz byl hrad dobyt a pobořen a už nikdy neobnoven. Podle itineráře se musíme vysápat s kolem až těsně k ruinám hradu. „Kterej magor tohle vymyslel? Sem zvědavej kolik cyklistů před námi už tady takhle blblo?“ Letí do éteru Honzova otázka. Odpověď nepřichází. Sil se nedostává.
trasa kopíruje česko-německou hranici
Už jsem přišel na to, jak šlapat. Když točím rychle lehké převody, koleno bolí. Když točím silově těžké převody, koleno bolí. Bolí pořád, ale když šlapu „tagňágakorát,“ dá se to vydržet. Špatné je to ve sjezdech, kdy to drncá, nemůžu šlapat a svaly jakoby zatuhnou. Ovšem úplně nejhorší jsou úseky, kdy musím slézt a tlačit. Chůze mi vůbec nedělá dobře. Naštěstí z Herštejna až na Rozvadov už nic tlačit nemusíme a na Rozvadově stejně končím.
Přijíždíme do obce Rybník. Konečně lidé, civilizace, asfalt, rovina. Hurá! Jak pomíjivé dokážou být chvilky radosti. Znovu do lesa a vzhůru do kopce. Každý kopec, i ten sebedelší jednou končí. U stoupání za Rybníkem se začínám bát, že tenhle praxí dokonale ověřený fakt neplatí. Honza má zadek na maděru. Ani dvě cyklovložky na sobě tomu nedokázaly zabránit. Na kole se ošívá a už neví, jak by si sednul. Jožánek je mlčenlivý tahoun naší skupinky.
Vystoupali jsme těsně pod vrchol Velkého Zvonu, který má 862 metrů nad mořem. Radarová věž nás z vrcholu chladně sleduje. Český les, kterým se už nějakou dobu pomalu ale úspěšně prokousáváme vpřed, je pohraniční pohoří v délce asi 80 km a těžko se u nás hledá podobně rozsáhlá vylidněná krajina. Sem tam opuštěná, rozpadající se vojenská rota. Zaniklé vesnice připomínají pamětní kříže, občas nějaký hřbitůvek. Jinak jen louky, lesy, pastviny.
únava je totální
Jožánek píchnul, ale povedlo se mu to celkem luxusně, až v civilizaci. Píchnul na hraničním přechodu Železná, těsně u čerpací stanice, takže nafukování za něj obstaral kompresor.
Do Rozvadova přijíždíme už za tmy po rovině pohodovou lesní cestou těsně podél německých hranic. Míříme bez otálení rovnou k čerpačce. Dnes jsme z trasy Loudání odkrojili dalších 114 kilometrů. Nasáváme teplo, polykáme bagety, hltáme všechny výživné i nevýživné tekutiny a zjišťujeme, jak jsou na tom ostatní. Egon, Eda a Petr Tomek jsou nám v patách. Jsou pět kilometrů za námi. „Co je to za lidi? Co jsou zač? Ve čtvrtek ráno na nás ztráceli 60 kilometrů, ve čtvrtek večer to bylo 30 kilometrů a dneska večer už jenom 5! A to se celkem mačkáme. Jak to dělaj?“ Dumá Honza nad průběhem závodu. Trošku si připadáme jako Butch Cassidy a Sundance Kid, kterým jsou ve stejnojmenném filmu dnem i nocí stále více v patách najatí neúnavní pronásledovatelé. Jedná se tady o střet dvou způsobů pojetí závodu. My jedeme se spacáky na zádech. Jedeme pomaleji, ale pořád. Díky tomu málo spíme a málo relaxujeme. Oni jedou maximálně na lehko od pensionu k pensionu. Drží o poznání svižnější tempo než my. Mají tak mnohem víc času k odpočinku a noci tráví na rozdíl od nás pohodlně v postelích. „Jestli spěj v penzionu, tak vstávat budou nejdřív v šest a na trasu vyjedou v sedm, možná v osm hodin,“ uvažuju nahlas. „Tak je překvapíme. My se trošku zmáčknem. Teď se na chvíli natáhneme a vyrazíme už ve dvě v noci. Budeme tak mít šest hodin jízdy k dobru,“ chytil se úvahy Honza.
na benzínce v Rozvadově
Pokračování příště...
Milan Silný
