Jelikož jsem zastáncem postupného a plánovaného tréninku, tak jsem po státnicích trávil dny v práci od nevidím do nevidím, abych následně v sobotu vše dohnal na 108 km dlouhé trati, která je známá nekonečnými výjezdy i brutálními sjezdy. Nemusím vás napínat, opět to byl jeden z mých „lepších nápadů".
Prezentace do 7:30 znamená vyjíždět z Prahy v 5:00. Probouzím se po 6.00 za volantem příznačně někde u Mimoně (do té doby sem byl totální mimoň) a pak už valím na Jablonné. Prezentace bezchybná, startpack velmi štědrý (fusekle, bidon, kokoška, myslíčko, gelíček), úschova kol funguje a Toi-Toi jsou i na parkovišti, což mě ušetřilo bobkování v přírodě a zachránilo pár lopuchů před doslova pos… dehonestováním. Páč jsem noc před závodem padl do postele jako Němec do krytu a ráno po tmě naházel oblečení do báglu, tahám z něj prazvláštní kousky jak králiky z klobouku. Počasí se umoudřilo, tretry i helmu jsem našel, triko, kraťásky a urá na start. O prestižnosti akci svědčí i osobnosti ve VIP lajně (Kulhavý, Hruška, Jobánek, Rybařík a další). Za nimi se řadí zbytek stovkařů. Závodníci kratších (65, 40 km) tratí si na start musí ještě počkat.
Hned po startu za to špic pěkně vzala, ve snaze udělat si pozice, než se vjede na podmáčené louky, kde předjíždění není úplně bezpečnou záležitostí. Já se držím někde v polovině, bo travnaté pasáže opravdu nemusím. Po deseti kilometrech už vjíždíme na šotol a cápek za mnou mě upozorňuje, že táhnu v šaltru balík sena pro stádo ovcí na půl zimy. Jen to vymotám, hned se mi jede o moc lépe a světe div se (já se tedy divil) dokonce to i řadí. Celé martyrium na trase nemá asi smysl popisovat, ale nad bolestí vždy zvítězila touha dokončit stůj co stůj. Navíc příroda je tam krásná, průjezdy skalními městy nemají chybu, pořadatelé povzbuzují, seč mohou (němečtí více:-) a každý další luxusní singltrail mi vléval energií přímo do žil.
Chvílemi jsem si přesto pěkně zanadával a dal Paklíkům nejen v duchu několik jmen, jež by si nedali za rámeček. Předně mi už rok neřadí na malej tác. To se v duchu nástupu 2-převodníku zdá jako malichernost, ale v kombinaci s tím, že XTR převodníky mají vylámané zuby jak boxer ve výslužbě a na jízdu se sedla můžete rychle zapomenout, je docela slušná pruda. Defekt je většinou chyba jezdce, ale ne tak v případě, že na šotolu vyndáte ze zadního pláště hřebík, co se rozhodl vylepšit vám dezén. A do třetice přední brzda se nekamarádila s blátem, které ji místy sahalo po destičky, takže vypověděla službu.
Po rozdělení tras mě z ničeho nic vzali křečci do krejčovského svalu. Jako by nestačilo, že jsem si chvílemi připadal jako křeček v běhátku, co maká a stojí na místě. Na nějaké silové pojetí jízdy tedy rezignuji a točím frekvenci, z jaké by se i Lanceovi zamotala hlava. Na občerstvovačce, dobře vybavené a v hojném počtu, se natucnu slanýma krekrama, přidám banán se solí a nějakou tyčku a znovu do boje. Snažím se vymazat z paměti, že do cíle je to ještě 45 km. Po půlhoďce jsou křeče pryč a nová síla proudí nohama. Trať se zdá být nekonečná, ale jsem při chuti a valím do cíle. Posledních několik kilometrů dalo asi všem pěkně zabrat. Paklík nám vymlíkoval XC okruh a fotografové si u sv. Petra včera vymodlili solidní nálož deště, takže bláta je po náby ne-li po orgána a jede se nahoru dolu jak na kolotoči. Alespoň budeme mít pěkný fotky, tedy jestli si ty zabahněný xichty poznáme.
Pro mě průjezdem cíle akce skončila, ale kdo chtěl zůstat, tak množství stánků i afterparty tu vždy stály za to. Při pohledu na frontu u wapek jsem vzal nohy na ramena, naložil kolo a příjemně utahán jsem se vyrazil konečně vyspááááát.
Jindra Volný
foto: Martin Buk
