Pocity za oba shrnul Patrik „Pocity? No teď už úžasný. Ale po pravdě, první den mě ničilo to počasí. Loni jsem zažil jenom teplo a sucho, takže jsem netušil, jak to mokro a chladno budu zvládat. Ještěže to bylo jenom jeden den, jinak nevím. Že budou kopce na tlačení, s tím se počítalo, ale v tom blátě to bylo dvakrát těžší. Těch prvních 200 kiláků bylo asi fakt nejhorších, i když cesta po proudu Sázavy stála taky za to. I přesto to byl super zážitek. Pro mě to byla taková dobrodružná dovolená. Podívám se, kde jsem ještě nebyl a kam by mě nenapadlo s kolem jet. Sám bych nic takovýho nevymyslel, takže jsem rád, že jsem se mohl zúčastnit. Doufám, že vydrží chuť do přípravy dalších ročníků, rád pojedu.“
Lukáš Egon Kozák to viděl takhle: „Chtěl bych poděkovat za nevšední zážitek. Materiál překvapivě držel, po dojezdu výměna předních destiček a řetězu. Po minulém a předchozích ročnících jsem si myslel, že trasa být už náročnější nemůže a jako vždy jsem se mýlil. Jsem zvědavej, co vymyslíte na příští rok. Počasí letos taky docela šlo a déšť první den se dal zvládnout, hlavně že nepršelo celou dobu. Jediný co mě letos hodně trápilo, byly kolena. Od Vsetína se to zhoršovalo a závěrečnou etapu jsem to táhnul na brufenech, ale nakonec se povedlo.“
Jako sedmý v pořadí projel cílem Tomáš Klapka. „Byl to fakt hardcore a krásná příroda. Poslední den jsem vyrážel z Přibyslavi, kam jsme se jeli vyspat, takže jsem si dal na závěr cca 230km. Materiál dostal zabrat jako prase. Nejprve jsem musel upilovat zuby na převodníkách. Téměř dva dny jsem jel jen prostřední, takž pak byla obrovská úleva, že šlo použít i malej. Náhradní brzdové destičky jsem nesehnal, takže jsem brzdil plech na plech, ale jakžtakž to šlo. Po pádu za Bumbálkou se mi utrhlo sedlo, že mi zůstaly jen ližiny, tak jsem to heftnul izolačkou a dojel na tom. U Jevan byly chvíle, kdy jsem tlačil i po rovině. Gratulace všem dojetým!“
Na šestém místě se umístil Vašek Čépa Čepička. „Tak jsem v cíli. Zas tak zlé to nebylo. Jediný problém s kolem byl, když jsem cvaknul v Havlíčkově Brodu. Posledních 200 km jsem jel na pěkném vajíčku. A ve Zruči nad Sázavou jsem zkurvil spojku na řetěz, výměna 10 minut a jelo to. Mých 102 kilo živé váhy a 11 kilo zavazadel včetně camelbacku. Moc nechápu technické problémy dalších, asi jsem měl kliku. Bolí mě všechno, zimnice skoro každý večer, ale to je Loudání, poznat sám sebe. Kolena neohnu, dneska jsem to tahal jednou nohou. Takže zítra ráno do práce asi berle. Každý večer jsem spal v teple a v peří, vždy minimálně 5 piv místo ibalginu a ráno dřina na novo. Loudání není jen o bikingu, je to prostě možnost s kolem zažít to, co by se bez hecu nedalo a to si myslím, že letošek splnil. Čtyři dny jsem jel sám, pak jsem díky Joskovi z Příbrami občas jednoho Loudala potkal.“
Pátý dojel Josef Vaner. „To, v co jsem ve čtvrtek odpoledne skoro nevěřil, se nakonec podařilo – úspěšně jsem doloudal. Díky Čépovi za včerejší společnost. Hnal mě před sebou ze Světlé nad Sázavou jak divou svini. Čtvrtek byla fakt zkouška ryzosti charakteru a volních vlastností – promočený a promrzlý na kost jsem moc myšlenek na pokračování v závodě neměl. Nocování ve Francově Lhotě byl ten zásadní zvrat k lepšímu. Závod byl neskutečný zážitek, ještě teď mám ztuhlé prsty, jak jsem pět dní svíral řidítka, ale navštívili jsme spoustu zajímavých míst, a proto to stálo za to. Díky organizátorům za úsilí vložené do přípravy. Není to žádná prča, všechno zajistit, aby to klaplo a my si mohli v podstatě zadarmiko báječně zaloudat. Letošní Loudání, to byly i krásné výhledy, azurová obloha a slunečná rána, dokonce i tropické dny. Ta trocha nepohody na začátku za to stála.“
Výborně si vedl Šelda alias Pavel Šelicha. S naprosto rozmáčenými bolavými chodidly obsadil čtvrté místo. „Dokázal jsem si, že to dokážu a příště už nejedu. Láká mě nějaká čtyřiadvacítka nonstop.“ Jenže po pár dnech, kdy se mu zážitky v hlavě rozležely, změnil názor. „Rovnou si mě napiš na další ročník!“
Dostáváme se k umístění na medailových pozicích, takže by měly zaznít fanfáry. Jenže kdepak. Na to, jaké bylo pořadí na bedně, se podíváme až na konci závodu, protože nejdrsnější z nejdrsnějších jsou ještě pořád na trase.
Tři hodiny po mém příjezdu dorazila do cíle tříčlenná skupinka ve složení Radek Láska, Michal Trávníček a Tomáš Urban. V celkovém pořadí tak obsadili dvanáctou až čtrnáctou pozici. Radek Láska svůj dojezd a trasu Loudání okomentoval stručně. „Tam, kde by Rakušan dal řetězy a napsal Klettersteig, vedla naše trasa Loudání. Byla to dlouhá cesta, na těle spousta bolístek, ale hlava pořád jela.“
Michal Trávníček po dojezdu učinil mnohem podrobnější rozbor. „Letošní profil trasy považuji za těžký, ale to od Loudání tak nějak očekávám. Faktem je, že třeba z Papájského sedla na Krkostěnu cestu neojebeš. Nicméně ode mě pořadatelům velká pochvala za úsek Bílé Karpaty, Javorníky a Vsetínské vrchy až po Hostýn. To byla královská cesta. Odtud bych Loudání zakončil nějakýma dvěma stovkama kilometrů v nějaké pěkné pahorkatině. Problém je, že do Slaného daleko. Takže následovalo to, co muselo přijít, a to nekonečná Sázava, kterou bych si někdy ještě rád projel, ale ne s vědomím, že mi ujíždí pomyslný vlak. A to jak jsem se přesvědčil později, tak doslova. Ať je to jakkoliv, zbytečně dlouhá trasa, najel jsem cca 780 km, byla největší slabinou letoška. Na druhou stranu je jasné, že z Javorníků do Slaného je kus cesty. Pokud se podíváte na můj výsledek, není nijak oslnivý, ale dojel jsem. Vždy si před každým startem kladu otázku, zda chci dosáhnout „jenom“ co nejlepšího výsledku‚ nebo se chci hlavně bavit. Často se přikláním ke druhé variantě, což pro mě znamená jet ve skupině s více lidmi a mít možnost se o nekonečné zážitky s nimi dělit na úkor rychlosti. Tímto nechci zpochybňovat motivaci borců, kteří celou trasu projedou singl a nakonec o tom ještě napíšou knihu. Díky, máte u mě, chlapi, velký obdiv. Nicméně nechci být sentimentální, takže na příštím ročníku čauec. Je čas začít se na něj chystat.“
Bez nich by to nešlo...
Třetím do počtu v této trojce byl Tomáš Urban, který se stal ve svých devatenácti letech zatím nejmladším účastníkem, který Loudání dokončil. „Musím uznat, že mě Loudání fakt překvapilo. Tušil jsem, že trať povede těžkým terénem, ale ten začátek byl fakt brutální. Prvních 200 km jsem si užíval atmosféru v poměrně velké skupince tří až pěti lidí, ve které se to jen hemžilo dost peprnými nadávkami na organizátory. Poté jsem jel až do čtyřstého kilometru pouze s Adamem Záviškou, jenže ten zničil řazení a rozhodl se vzdát. Pro mě nelehké rozhodnutí. Byl jsem připraven snad úplně na všechno, jen ne na to, že pojedu celé dva dny sám. S Radkem a Michalem jsem se potkal asi 30 km před cílem. S odstupem času (negativní myšlenky už jsou pryč) si myslím, že to byla určitě ta nejdrsnější akce, co jsem zatím zažil a že zážitek to byl opravdu silný. Loudání byla velká kunďárna. Trošku mě mrzí, že se pravděpodobně neuvidíme příští rok na startu, protože přesně v době startu budu maturovat.“
Uplynuly další čtyři hodiny a v cíli se objevila Monika Malečková, první žena v cíli, a s ní Tomáš Volfíno Volf. Oba se tvářili spokojeně. Monika: „Bomba! Stav zadku na stupnici od 1 do 5 odpovídá číslu 27. Bylo to kurva náročné, ale kurva krásné.“ A Tomáš jí přitakával. „Jsme v cíli a jdeme si s Monikou dát pivo vítězství.“ A tím skončilo úterý.
Ve středu odpoledne dorazili do cíle poslední bojovníci, kteří dokázali nad nástrahami trasy zvítězit. Jiřina Lípová a Honza Vlasák. Dáma má přednost, takže nejprve Jiřina: „Loňské Loudání se mi zdálo o proti letošnímu jako procházka růžovým sadem. Hlavně ten začátek byl tvrdej, ve čtvrtek večer jsem měla docela strach, jestli se ráno postavím na nohy. Nesnáším tlačení a nošení kola!!! Naštěstí se to zlepšilo a byly i nádherné úseky. Hlavně jsme se začali trochu posunovat, protože do té doby to vypadalo, že se z hranic se Slovenskem snad neodlepíme. Hrozně mě to celé bavilo i s tím deštěm a bahnem. Držím se hesla: "Zážitek nemusí být hezký, ale silný", ale bylo to i hezký. Opravdu jsme si to s Honzou užívali. Jsme sice pomalejší, ale skvěle sehraná a pohodová dvojka a nic nás jen tak nezastaví. Chci poděkovat všem organizátorům za skvělý závod a už se těším na příští ročník.“
„Nic neuspěcháš,“ bylo motto, kterým se Honza Vlasák na trase řídil. Velmi zajímavá byla i jeho první myšlenka v cíli. „Slyšel jsem, že se někomu Loudání nelíbilo...divní to lidé.“ A pak se rozpovídal více. „Dojeli jsme s Jiřinkou na sedmnáctém a osmnáctém místě ze čtyřiceti zúčastněných. Skromnost stranou. Řek bych, že jsme ozajstní borci. Spali jsme sedm nocí po třech hodinách. Nikdy bych neřek, že jsu tohoto schopen. Motám se jako po kořalce. Takže jsme to měli vlastně náročnější než čelo závodu, které bylo v cíli už v pondělí. K náročnosti trasy – čím víc, tím líp, ale s mírou. Je třeba se smířit s tím, že tenhle podnik nezvládne každej. Že se hodně chodilo pěšky, je do jisté míry optický klam. To bysme neurazili za týden oficiálně 713, v reálu nejmíň 800 kiláků. Nevím přesně, tachometr mně upadl hned na prvním polomu.“ Jiřinka s Honzou strávili na trase 6 dní, 18 hodin, 50 minut. Do cíle přijeli se ztrátou dva a půl dne na vítěze.
Tak, už jsou všichni v cíli. „Tramtadadá,“ konečně znějí fanfáry na počet vítězů Loudání 2011. Na druhém a třetím místě se ve stejném čase umístili Štěpán Stránský a Honza Jirka, kteří trasu drtili stejně ve dne jako v noci. Honza Jirka asi na trase trpěl víc. „Když jsem přišel domu a přítelkyně viděla, jak jsem opuchlej, tak se rozbrečela. Jsem hotovej. Když chci pohnout nohama, musim si pomoct rukama. Na trase jsem ani moc nenadával, loni to bylo podstatně horší. Letos už jsem věděl, že se bude chodit a padat. Myslím, že je dobře odlišit Loudání od ostatních závodů a držet se toho, že se tam i chodí. Není nutné napodobovat jiné závody. Mně to bohužel letos nesedlo a šíleně jsem se potrápil, jako nikdy!! Trasa a hlavně sjezdy byly dokonalé, ale bohužel mi to nevykompenzovalo mojí psychickou a fyzickou únavu, asi i mechanickou. To bláto byl fakt masakr, kolo dostalo dobrej céres. Příští rok nejedu, budu vám fandit u počítače. Všem díky.“
Štěpán Stránský na tom byl lépe. „Chtěl bych poděkovat pořadatelům za vybranou trasu. Hodně lidí nadávalo, já osobně jsem si to strašně moc užil. Prostě paráda, pecka! Ano párkrát jsem také klel do nejstaršího řemesla, co lidstvo zná. Ze středně těžkejch terénů se staly po dešti vyložené technické lahůdky a to nám s Honzou fakt sedlo. Jen trochu škoda, že takovýhle počasí dost kurví kolo, viď Milane? Za sebe bych byl příjemně potěšen, kdyby se zorganizovalo zimní Loudání s pravidlem, že se nesmí spát v chatě a penzionech. To je teprve extrém pánové!“
A konečně vítěz. Jako první projel cílem v čase 4 dny, 6 hodin, 31 minut Jarda Semík. Podařilo se mu tak obhájit vítězství z loňského ročníku. Ani on to ale neměl jednoduché. Ani jemu se na trase nevyhnuly technické problémy. Tolik potřebné brzdové destičky mu nakonec zcela zdarma věnoval pan Zdeněk Koláček z Unite Cyklosport v Holešově. Nevyhnuly se mu ani zdravotní patálie jako zimnice, střevní a žaludeční potíže. Přesto přese všechno odrazil atak svých pronásledovatelů, kteří mu místy šlapali mnohem víc než na paty. Byly i chvíle, kdy dokonce on šlapal na paty jim. Závěrečným „sprintem“ nakonec získal v cíli více než desetihodinový náskok. „Poslední etapu, 250 km z Devíti skal do cíle, jsem jel nonstop rovných 24 hodin. Bylo to těžký, hodně těžký. Teď už jsem ale doma, vykoupanej a voňavej… a jdu spát.“
Tak, a to by mohl být konec Loudání, jenže zas tak úplně není. Pepé se totiž čtrnáct dní po ukončení závodu vrátil zpátky na trasu, aby ji dojel. Proč? Nejspíš proto, že Loudání je závod, který se nevzdává.
Přihlašování na příští ročník Loudání 2012 bude zahájeno 11.11.2011 v 11:11 hodin. Počet míst na startu bude opět limitován. Kdo dřív přijde, ten dřív mele.
Další podrobnosti k nalezení na www.loudani.cz nebo na www.loudani.borec.cz.
Milan Silný
foto: Jarda Semík
