Silniční provoz šeredně houstne nejen na Českomoravě. Tady taky. Už cestou z černohorské Podgorice k hranici, teda na nejhlavnější komunikaci k hlavnímu městu Tirana, jsme zažili pár protijedoucích kamionů. Vyhnout se je náročná operace, ale šofér Honza… ó pardón – majitel cestovky - to zvládá. Za hranicemi se silnice rozšíří, je však nečekaně rozvrtaná – prach a kamení. Vlastně se to dalo čekat. Albánci se přece zaměřují na budování silnic od hranic do vnitrozemí. Za Koplikem už je silnice hotová. Jede nám to o poznání rychleji.
Na známou loučku za Rešenem jsme přijeli ještě za světla. Paní, která nás tenkrát obdarovala cibulou, se neobjevila. Ani kamení po nás nikdo neházel. Zapomněl jsem doma plecháč. Kafe chutná z plechovky od vepřového naozaj pikantně.
Noc byla klidná. To je dobře. Zítra dáme náročný výlet k Lurským jezerům. Každý, kdo je viděl, chválí jejich krásu a malebnost. Měli jsme je v plánu už loni, ale souvislá sněhová pokrývka na horách vypadala z nížiny tak dramaticky, že jsme to vzdali.
V turistickém průvodci, sestaveném lidmi od Kudrny, se dočteme jen, že jezero Lura je nazýváno perlou Albanie, a na jiném místě knížky, že národní park Lurës je vhodný pro vysokohorskou turistiku. Ani na mapě nevypadají jezera podezřele. Cesta národním parkem je nakreslena jako vedlejší. Po takových jezdíme bez problémů prakticky stále. Na některých mapách je ta silnice dokonce označená jako „scenic route“ – tedy turistům doporučená. Průvodce od Gilliana Gloyera (vyšel u Joty) je konkrétnější. „Lurská jezera jsou proslavena krásou a nepřístupností. Dokonce ani nezničitelné taxíky mercedes nezvládnou cestu do parku. Po silném dešti jsou cesty nesjízdné... V lesích žijí vlci, rysi, divoké kočky a medvědi společně s veverkami, zajíci, liškami, tchoři a srnčí zvěří…“ atd. To zní fakt zajímavě. Těšíme se.
V polovině května se rozednívá již před pátou. Necháme se vyvézt autem co nejdál – nejvýš. I tak to bude honička, stihnout trasu za jeden den. Konečná mikrobusu nastala už ve vsi Prosek, v nadmořské výšce 270 metrů. Moc energie jsme teda neušetřili. Fakt by to naším auto-mobilem značky Ford Tranzit dál nešlo. Večer máme spicha za horama, u kamarádů ve vsi Lis. Seznámili jsme se s nimi předloni. Aby se tam náš auto-mobil dostal, musí hory objet. Jeho cesta je dlouhá 100 kiláků. My to nebudeme mít o moc kratší.
Pár kiláků pokračujem po obkratce na Burell, načež odbočit doleva – k dědinám Šeba přes Selitu, ale možná jedeme přes Perlat. Náš dílčí cíl je každopádně středisková obec Kurbneš. Stoupáme proti proudu říčky mezi zelenými kopečky… pak úbočím doliny. Keřovité porosty macchie jsou tak vysoké, že je to skoro les. Cesta se kroutí přes žlaby a žebra stále mírně nahoru. Žádné vlnovky hore dole, jak je zvykem ve střední Evropě. Ze hřbetu se otevřel pohled k severozápadu, do širokého obydleného údolí. Vystoupali jsme do 850 metrů a sjeli 200 výškových metrů do Kurbneše. Cesta je zatím pohodová, hladká. Jede to docela rychle.
Hospoda na obzoru! Paráda! Od rána žádná nebyla, a kdoví kdy a kde bude další. Takže se zastavíme. Dáme obligátní bere (=pivo) místní značky TIRANA, podle gurmánů pitné, a oběd z vlastních tlumoků. Moc dlouho se nezdržíme. Cesta je daleká. Hospoda je takový orlí hnízdo nad strží s říčkou Urakaš, plnou páchnoucí vyspělé obalové techniky. Přes řeku vede most, ale my ho ignorujem a pokračujem dál proti proudu s řekou po pravé ruce.
Vesnice na prérii 1050 metrů nad mořem se jmenuje podle automapy World mapping project a mapy z Tiranské trafiky „Markuth“, podle staré ruské speciálky a automapy od Freytaga/Berndta „Krej-Lura“. Přejeli jsme rozvodí. Od řeky Mati jsme se dostali do povodí Drinu. Sjeli jsme 150 metrů k říčce, na rozcestí se dali doprava, a znovu nahoru. Ves Fuša-Lura už není žádné dilema. Leží ve výšce přes tisíc metrů. Tady je potřeba odbočit z lépe se tvářící cesty doprava na hrubozrnnou polňačku – samej balvan. Máme za sebou 48 kiláků, je 15 hodin. Rychlost je zatím relativně bez nadsázky závratná. Dva kluci se pokoušejí nás ukecat, abychom šli spát do hotelu jejich strejce, že nemáme šanci to přes hory stihnout. Pche! Domorodce máme dávno přečtený. V životě hore nebyli a jen dělají důležitý. Jdeme pěšky, jet se fakt nedá… těm klukům neutečem. U baráku – snad je to ten hotel – nás ponechali svému osudu.
K prvnímu jezeru – nevýraznému rybníku v lese ve výšce 1750 metrů - jsme dospěli většinou pěšky. Ze vsi jsme sem urazili 7 kiláků. Čas prchá jak mrcha. Počasí je naštěstí v pořádku. Teplota: 6°C a vlhko pouze zespodu. Ze zbytků mokrého sněhu. 8. května je to normální. Další cesta už není do kopce, tak se dá placama jet. Další jezero... stejné jako to první. Ale okolní bukový prales po požáru – prej tu hořelo před 4 roky – je parádně bizarní. Cesta je zatraceně mokrá. Kde není rašeliniště, tam jsou tající zbytky sněhu. Vápencové kameny a skaliska kloužou jako namydlená. A když se dá jet, nedá se jet kvůli padlým stromům.
Na netu jsem našel zmínky o dvou partách offroudistů, kteří tudy projeli. Byli tu i kamarádi cyklotrempi na těžko. Nikdo se nezmiňuje, že by kvalita cesty byla výraznějším zážitkem. Zlomyslníci si nepochybně říkali – ať si užijou i další nic netušící…
Nejhlubší bahno je u posledního jezera. Je tu velký, nepochybně opuštěný dům. Tlupa českomoravských offroudistů tady kempovala. Dům byl tenkrát před rokem obydlený. Bylo to v létě. Teoreticky vzato, u velkého ohně bysme noc přežili. Ale my v podstatě nemáme důvod nejet dál. Počasí se nekazí ani nebloudíme. Cesta vpřed je jednoznačná. Pomalu se šeří. Jsme pořád ještě 1600 metrů vysoko. Čeká nás 1200 metrový sestup. Už abysme ho měli za sebou. Smskujeme Honzovi s autem, že se trochu zdržíme. Signál je v pohodě. Jsme v přece v Albanii.
Po dalších pár kilometrech se už bez baterek nedá pokračovat. Cesta jsou dvě hluboké rýhy v hromadě šutrů velikosti koňských hlav. A k tomu velké hluboké kaluže. Po havárii Toma (rozbité koleno) a Bratránka (málem vykloubené rameno) jdeme většinou pěšky. Tato noc nebude krátká. Eva vymyslela nový sport. Jde vzadu se zhasnutou čelovkou. Nekouká pod nohy, ale hodně dopředu, tam, kam svítíme, a daří se jí jít docela plynule.
Ve třičtvrtě na deset ve svitu měsíce se vynořila mohutná skalnatá špice. Známe ji ze satelitní mapy Google Earth. Je to dobrý, nebloudíme. Na chvilku spočinout a dát něco do břicha. Zatím jsme moc nesestoupili. Jsme pořád ještě ve 1550 metrech. To jednoho zdeprimuje. Cesta strmě klesá šeredným korytem/potokem - bláto/balvany. Offroudisti tudy jeli stejným směrem jako my – dolů. Zdola nahoru by neměli šanci. Auťák na hrbě neodnesou. Tohle bysme zvládli jen my – cyclisti.
23:45 hodin – 1200 metrů. Cesta, vcelku sjízdná, vede podél betonového akvaduktu. Doufáme, že je to ten, co teče podél hlavní cesty do Lisu. Na tu cestu bysme se měli brzo dobabrat.
Ve tři čtvrtě na jednu jsme tady. Na hlavní. Hurá. Teď pojedem v podstatě jen s kopce. Zbývá sestoupit posledních 550 metrů níž do Lisu. Tady se dá chvilkama jet. Pak už pořád. Máme štěstí, že je dobré počasí. Měsíc se pěkně vyjímá na bezmračné obloze. Dorůstá a je ho zatím jen úzký srpek, takže moc nesvítí.
Honza s auťákem stojí na našem místě u rozestavěného domu. Za dva roky se tu nic nezměnilo. Honza nám uvařil čočku se sviňárnou. Fajn. Je půl třetí a začíná hustě pršet.
Dnes to bylo 95 kiláků při převýšení 2300 metrů. Ufff… K našim známým zajdem dopoledne, jak se trochu zkonzolidujem.
Jan Vlasák
foto: autor a jeho kamarádi, další fotky v GALERII >>
