I nocleh na krásném plácku u řeky Drinos se vydařil. Na břehu je galerie úžasných skulptur – obrovských pahejlů stromů obrostlých břečťanem. V půlce května tady v Albanii dost prší, ale ne pořád. Kamarádi nám každé ráno posílají smsku s prognózou počasí. Ulehčí to rozhodování, jestli stojí za to jet na výlet, nebo ano. Další den je jednoznačný. Bude sanšajn. Valíme do přírody.
V městě Tepelene je pohoda. Poslední zemětřesení tu bylo před 90 lety. Fotíme si monumentální sochu žoviálně ležícího Ali Paši a pamětní desku bojovníka za svobodu Řeků lorda George Gordona Byrona, který se tu stavoval v roce 1809. Život v Albanii prej popsal v knize „Childe Haroldova pouť“. Znáte ji někdo?
Za městem odbočujeme z hlavní doleva do kopců. Koukám na mapu – ta „hlavní“ se klikatí nad řekou Vjosou... dříve, než sjede k moři, přechází do vedlejšího údolí. Nikdy jsme tudy nejeli. Cest, na kterých jsme nikdy nebyli, je tady v Albanii ještě hodně. Vedro je veliké, avšak ne na omdlení. Stoupáme zajímavým údolím. Akvadukt přechází po mostě na druhý břeh vysoko nad potokem. Ten most vypadá hodně starobyle. Kopec je mírný. Je fajn, že se dá jet, že nemusíme pěšky. Dojíždíme k tetce, odpočívající u cesty. Na zádech má obrovskou nůši čerstvých zelených haluzí. Je tak těžká, že se babka nedokáže postavit. Dva jsme měli co zvedat, abysme jí pomohli. Tetka může pokračovat. Snad to nemá daleko. Na dalším štandu by těžko potkala tak silné pomocníky.
Dnešní výlet začal ve 120 metrech. V 1000 metrech vjíždíme do vsi Lekduš, leč ouha. Bar-cafe tu není. Zato tu začíná široká hladká silnice. Teda – zdá se nacházet ve stadiu rozestavěnosti. Že je tu pusto a klid bez znávek budovatelského úsilí, nepřekvapuje. Ona ta rozestavěná cesta tady vlastně končí – ne začíná.
Dnes jsme urazili již 28 kiláků. Středisková obec Progonat s dvěma hospodami / obchody se smíšeným tovarem je naštěstí vzdálená jen 2 km. Ve stínu pod velikými platany je příjemné posezení. Hned na nás nastupuje tlupa děcek. Otravují, abychom jim půjčili bicykly. Žádný takový! Ten příběh, jak kamarádka půjčila jednomu nevinně se culícímu kolo, a on jí za rohem ukradl z trojúhelníku v rámu mobil, je ještě v živé paměti. Jen Eva změkla a dala sedlo dolů. Klučík zběsile dupe do pedálů a Eva běží za ním, držíc ho za sedlo, aby jí neujel.
K obědu dávám ořechový závin, koupený před osmi dny v moravské Vladislavi. Takovej štrůdl zraje jako víno. Čím starší, tím lepší. Proklatě dobré kafíčko v malilinkatém hrníčku, 3x převařené v džezvě, a místní pivo TIRANA, je samozřejmostí.
Krásně jsme se zrestaurovali a plni čerstvé energie můžem svištět dál, a to v pravém smyslu toho slova. Po uválcovaném písku to jede samo. U monumentálního památníku, těžko říct čeho, 2 kiláky za vesnicí, se začal vtírat pocit, že jedeme špatně. Vrátili jsme se kousek na rozcestí, kde bysme se měli dát k jihu na ves Golem. Ale ta cesta je tak škaredá, že váháme, jestli je to ona. Počkáme, až pojede ňáké auto a zeptáme se. A jako na potvoru, klid a pusto nic neruší. Po čtvrt hodině čekání se vydáváme k vesnici. Tím způsobem něco přivoláme. A taky že jo. Objevil se furgon a vrčí si to k nám. Bezva. Ta škaredá cesta – kamenné schody – vede fakt do vsi Golem. Tož tudy by neprojel ani místní taxík značky Mercedes. Tlačenice končí až úplně nahoře v sedle – v 1250 metrech. Bunkr netradičního tvaru není bunkr. Je to musulmanská svatyně.
Nízkými plechovými dveřmi se dá vsoukat dovnitř. Na zemi prostřené koberečky, na stěně visí plakát veliké mešity s nejmíň deseti minarety. Odhaduju to na Mekku nebo tak něco. Na oltáříku ohořelé zbytky svíček, ve výklenku jsou úplatky Alláhovi – cigára se sirkami, bonbonky. Existuje několik verzí, jak to bylo dál. Kamarádi říkají, že jsem svévolně uzmul jeden válec (jako cigáro) a ještě sváděl nevinné děvče Evu, že ju naučím pušit (jako kouřit). Skutečnost je však taková, že oni mě naváděli a Evičku jsem vůbec nemusel svádět. Stejně nemá pevnou vůli k překonání počátečního odporu k nikotínu, takže se asi fajčit nenaučí. Alláhovi jsme tam nechali na výměnu dva bonbony.
Od té doby se všechny poruchy a havárie svádí na nás. Alláh se prej mstí za svatokrádež. Hmmmm... nevím. Vždyť i noc u moře, pod starou tureckou pevností v zátoce Palermo, jak po setmění nastal strašlivý vichr, jsme psychicky nevydrželi jen my dva a šli spát do starého baráku – zbytku po vojenské základně. Předloni tam pro kravěnce nebylo kam plivnout, teď se v něm suší šalvěj a parádně to tam voní. Takže jsme se nepochybně měli líp, než oni ve stanech.
Každopádně z průsmyku s Alláhovou kapličkou vede naše cesta v podstatě jen dolů. Kus po prérii, strmý sjezd do vsi Golem, kde kolo plave ve vrstvě volného kamení. Dále je cesta hlína a písek, příjemně hladká. Na návsi v Koloňi mají nejkrásnější platan celé Albanie a začíná tu asfalt. Za chvilku jsme znovu u řeky Drinos.
Ani dnešní kemping-plac nebyl všední. Pahejly stromů však nejsou obrostlé břečťanem. Ve větru plápolají efektní cáry igelitu. My cyklisti jsme urazili 60 kilometrů a nastoupali 1500 metrů. Podpůrný auto-mobil měl dnes rekreaci. Má za sebou pouhých 15 kilometrů, ke všemu po proudu, teda s kopce.
další fotky ve FOTOGALERII >>
Honza Vlasák
foto autor a jeho spolujezdci
