- Pár poznámek na úvod
Narodila jsem se r. 1945 a na kole jezdím od dětství, dá-li se dětstvím nazvat dvanáct let. Moji rodiče totiž uvěřili blábolení jakéhosi popularizátora mediciny, který tvrdil, že před dvanáctým rokem ježdění na kole ohrožuje dítěti srdce – taková blbost – a tak jsem musela na vytoužené kolo čekat až na vánoce po svých dvanáctých narozeninách. Jezdit jsem se potom učila v doprovodu maminky potmě, aby mě nikdo neviděl – výsledkem bylo dlouho bolící naražené pozadí, když jsem po škobrtnutí o nějakou nerovnost seskočila dopředu a brnkla o sedlo. Naštěstí vzdor všem těmto extravagancím rovnovážné návyky přišly a jedné kamarádce jsem teprve na sjezdu spolužáků po mnoha a mnoha létech přiznala, že jsem si pro rodiče vymýšlela její společnost při prvních samotářských toulkách kolem svého rodiště.
Od počátku mě inspirovaly fotografie z mládí mého táty, který se svým otcem projezdil na kole velkou část Čech a trochu mi přitom ušlo, že tehdy nebyla na silnicích auta a největší dobrodružství byla setkání s koňskými či kravskými potahy.
Kolo jsem si pak strašně užila ve středoškolských letech, kdy jsem s jeho pomocí brigádničila u pošty – a pak jsem je na mnoho let odložila. Znovu jsem si kolo koupila až po čtyřicítce, kdy jsme se s maminkou přestěhovaly na okraj Prahy, a už když jsem si je vedla domů, jsem zjistila, že technika jízdy se nedá zapomenout. Kromě každodenního dojíždění na pražskou dopravu jsem se pak často projížděla kolem Prahy a zopakovala i největší jízdu tátovu z Prahy ke známým do Počátek na Českomoravskou vysočinu.
Bylo to na počátku devadesátých let, sousední země, které ještě donedávna byly dál než Měsíc, se dostávaly do skutečných vzdáleností a množily se i turistické informace a rýsoval se další sen – cesta při Dunaji. Povzbuzena zprávami o panu Miloši Formanovi a jeho cestě na kole z Paříže jsem na to stále víc myslela jako na ideální oslavu svých padesátin – jenže jsem o tom promluvila při návštěvě rodiny mých přátel a mladší dcera mé kamarádky projevila zájem jet se mnou. Když jsem s ní potom o plánech telefonovala, slyšel to můj tehdejší šéf a pak následovala rozkošná scénka, kdy mi s milionem omluv „já jsem se chtěl zeptat – tedy dcera by se chtěla zeptat – tedy když jsem slyšel, že stejně nepojedete sama“ tlumočil přání své dcery připojit se k nám. Stalo se, a to je cesta, jak přišla k cyklistice pozdější ultramaratonkyně Hanka Ebertová. Jely jsme tedy ve třech, výlet měl duhové barvy splněného snu, holky („neteř“ Helenka 16-letá, Hanka 25-letá) byly báječné, ovšem já jsem vlk samotář a jakkoli jsem se za to styděla, občas jsem se nemohla ubránit myšlenkám „tak krásně by ti bylo a ty se staráš o dvě holky“.
S mladými kamarádkami 1995
Helence jedna zkušenost stačila, ostatně nikdy nezapomenu, jak jsme přenocovaly v jakémsi apartmánu a já slyšela z vedlejší místnosti Hanku, jak nepříliš sportovní Helence vysvětluje, jak krásnou formu tímhle výletem s tetou nabrala,a že by měla něco dělat, aby si ji udržela. Mluvila dlouho a plamenně, pak bylo chvíli ticho a pak se ozvalo pípnutí „když mne to nebaví…“ . Hanka jela o rok později se mnou ještě jednou a pak už začala závodit, zůstala mi ale skvělou kamarádkou a poradkyní.
Mně se život zamotal tak, že jsem několikrát přejela východní Německo směrem k severu, setkat se se svým ve Švédsku žijícím přítelem (jeden z těch výletů měl obrátku na Usedomu, jiný ve Schwerinu), pak zas byly pár let jiné starosti a jezdilo se jen hvězdicově po Rakousku, které se stalo mým druhým domovem. Pak mi ale kamarádka z Francie poslala nádherný kalendář se spoustou fotografií přesně podle mého vkusu, a tím se mi připomnělo jedno staré neskromné přání – objet Francii na kole. To už jsem byla v důchodu, takže čas by byl, ale nějak jsem se k naplánování nějakého velkého výletu nemohla rozhoupat. Pak mě ale něco postrčilo: v r. 2011 měla komise Mezinárodní unie pro čistou a užitou chemii, ve které jsem i po odchodu do důchodu z university zůstala částečně aktivní, schůzi v La Grande Motte, tedy nedaleko Montpellieru. Takže přišla myšlenka: co takhle skočit v Rakousku na kolo a jet tím směrem, kam až to půjde?! Kolem Francie to nebude, ale jestli se mi povede do Francie dojet, bude to triumf. Když se to na jaře vymýšlelo, myslela jsem, že to bude krasojízda poslední – dnes si tím nejsem ale vůbec jista.
Při plánování těchto cest to nikdy s podrobnostmi nepřeháním, ostatně pocit svobody je jedna z věcí, které na tom miluju. Mám většinou jen hrubé orientační body, kudy se pojede a zbytek se improvizuje podle počasí – mojí chuti – co zajímavého se při cestě připlete a samozřejmě také, kde najdu nocleh. Přiznávám, že v minulosti jsem noclehovala i v mládežnických ubytovnách či v kempincích, teď už se asi tak nějak projevil i věk v tom, že jsem si dopřávala jen pokoje v malých hotelích, což ten výlet trošku prodražovalo – ale peníze budou a my nebudem, potažmo jedno germánské přísloví praví že rakev nemá kapsy.
Ostatně, kdybych stejně dlouhou dovolenou trávila někde na mořské pláži v náruči nějaké cestovní kanceláře, lacinější by to nebylo. Tentokrát jsem jenom věděla, že nechci jet přes Švýcarsko ani přes hory, tedy že objedu Mnichov ze severní strany a do Francie že by se mělo vstupovat někde u Mulhouse.
Takže větší tašky na kolo, do nich pláštěnku, rezervní boty, rezervní cyklistické oblečení a pár kusů prádla – klasické představy o hygieně jdou při takové cestě zhusta stranou. Často se uplatňuje princip relativní čistoty, někdy se něco přepere při odpočinkovém dnu, a když vše překročí všechny meze, něco se vyhodí a čisté koupí. Vezla jsem taky svůj vynález – pytel velikosti mojí postavy z prostěradloviny, který řeší případ, kdy se mi nelíbí čistota místa, kde přespávám – nepřišel ale letos ke cti a víckrát už ho nevezmu. Duše do kol, lanka a pár podobných technických drobností, mobil, foťák, netbook, plavky, opalovací krémy – a mohlo se jet.
Ještě lékárnička - naštěstí jsem při odjezdu na léto s tou cestou zcela nepočítala a čistě cyklistické věci do lékárničky nevzala – v Rakousku mi prodali jakousi mastičku na nejvíce namáhanou část těla, která byla víc než zázračná a nemusela jsem vkládat ani den odpočinku z tohoto důvodu. Jmenuje se to Ilon Protect, dělá to německá firma Cesra, hned po návratu jsem jim posílala nadšený mail. A ještě se museli oběhnout sousedi, aspoň ti, co byli doma – bydlím v Rakousku v domě obsahujícím jen šest letních bytů – aby se nepolekali, že uvidí u domu zaparkované moje auto, ale ani mne ani kolo, a nevyvolali nějakou hledací akci. Pak ještě v igelitovém pytli dámské oblečení na to jednání a do ledvinky kreditní karty, občanku (vůbec jsem ji nevyndala), kartičku od pojišťovny (tu naštěstí taky ne) a na kolo láhev na vodu. A mapy, mnoho map, jsem zvíře konzervativní a navigace neužívám.
.jpg)
Pokračování příště...
J. E. Klimpely
