Chystám se zopakovat příjezdovou etapu, hotýlek v Krumbachu byl příliš milý. Nacházím ovšem trošku odlišné cyklostezky, mám vítr v zádech a jedu jak příslovečná střelená dojná kráva (to je průpovídka rakouských biatlonistů). I příjezd k Biberachu nacházím správně, bez těch dálničních přivaděčů. Chytá mě tam jednak malá dešťová přeháňka, jednak skupina cykloturistů. Dáváme se do řeči, a když se dozvědí, jakou trasu jedu, plýtvají na mne fotomateriálem intensivněji, než je mi milo.
V dešti u Biberachu
I když na kilometry jedu víc než při cestě opačným směrem, mám spoustu času – zastavuji se tedy v Dietmaningu na něco k snědku a obdivuji vandráckou fontánu.
Veselá fontána v Dietmaningu
Stejně přijíždím ke Krumbachu dost brzo, zase přivítána velmi srdečně a ubytována ve stejném pokoji. U večeře pak budím trochu obveselení majitelů mnohem obsáhlejší objednávkou – minule jsem tam byla v hloubi toho nechutenství. Vyprávím o překvapení v podobě Schwarzwaldského piva – samozřejmě je mají, tak je mi úplně dobře…
- Pátý den návratu, 8.9.
U snídaně si všímám krásně ozdobeného stolu látkovými stuhami, květinami a skleněnými perlami (při jízdě opačným směrem jsem zřejmě byla skoro v bezvědomí) a celé to dovršuje vajíčko na měkko, na jehož skořápce je fixem namalován rozesmátý obličej. Tak se moc srdečně loučíme a já mám v úmyslu dojet do Augsburgu a trochu víc si toto město prohlídnout. Chytám ovšem cyklocestu podél silnice, a i když několikrát odbočuju k nějakému poutnímu kostelíku či kapličce, odkrajuji kilometry velmi rychle. Kromě toho i začínám pociťovat zvláštní psychologický jev – nic jiného, než odkrajování těch kilometrů, mě už nebaví.
Nic než ukrajování kilometrů po takových cyklostezkách už mě nebavilo
Na okraj Augsburgu se tedy dostávám dost brzo, opět mi dlouho trvá, než se dostanu do centra.
Centrum Augsburgu přišlo zase zkrátka
V turistických informacích má personál nějaký problém se zákazníkem něco reklamujícím či potřebujícím nějaké dokumenty – nemám chuť déle čekat, tak si beru jen plán města a na něm vidím jednoduchý výjezd do Friedbergu. Takže udělám jenom několik fotografií a později odpoledne opět zvoním v hotelu Frey – paní mi jen trochu zděšeně říká, že mě může ubytovat jen na jednu noc – velmi pobaveně odpovídám, že víc tentokrát ale vůbec nepotřebuju. Večer studuji mapy i původní plány a dostávám chuť cestu trochu modifikovat.
- Šestý den návratu, 9.9.
Vyjíždím z Friedbergu, rychle se napojuji na cyklistické cesty a mířím k Mnichovu.
Bohatá síť cyklostezek severně od Mnichova
Začátek se podobá opačnému směru, ale v Allerhausenu padá definitivní rozhodnutí – vynechávám Friesen, objíždím letiště z jihu – tedy hodně blízko k velkoměstu – a mířím do Erdningu.
Cesty jsou kupodivu velmi příjemné a nefrekventované, s úsměvem po nadjezdu přejíždím příměstskou dráhu vedoucí z Mnichova na letiště, kterou jsem v minulosti párkrát jela, zas mi létají letadla nad hlavou a najednou se na jihu objevuje panorama hor kolem Zugspitze, které důvěrně znám od Garmisch Partenkirchenu.
Hory u Garmisch-Partenkirchenu v dálce
Je krásně vidět a mně jde hlavou spousta vzpomínek na poslední léta mojí maminky. Hlavně na jednu z posledních letních dovolených, kdy jsem jí – už víc než devatesátileté – naprojektovala jako celodenní výlet seběhnutí mezi dvěma lanovkami právě v těch horách. Já jsem ušla tu trasu do kopce za čtyřicet minut, tak jsem doufala, že to v opačném směru zvládne. Jenže zrovna v mezidobí navezli na příslušnou cestu hrubší štěrk a nešlo to. Máma postupovala stále pomaleji, turisté nás předcházeli, ve velké většině moc milí, s jedním pánem jsme se dokonce sřečily, že byl muzikant a hrál v orchestru pod Rafaelem Kubelíkem, ale čas ubíhal a moje nervosita stoupala. Najednou proti nám jelo terénní auto. Myslely jsme, že to nějak souvisí s nějakou nehodou v masivu Alpspitze nad námi, kam celé odpoledne nalétávaly záchranné helikoptery – jaké bylo naše překvapení, když vůz zastavil a my zjistily, že jede ze stanice lanovky pro nás, někdo z těch lidí co nás předcházeli tam o našich potížích řekl a personál pro nás raději vyjel.
Tak jsem si v tom vzpomínání na poslední maminčinu horskou túru ani neuvědomila, že ty hory vidím až nebezpečně krásně – zakrátko přichází prudká přeháňka, takže v Erdningu hledám ubytování pěkně zmáchaná. Je dost pozdě, tak se ani nesoustředím na hledání turistických informací, ale jdu přímo do hotelů – chytám se v podniku zřetelně vlastněném Italy. Tento jev, kdy se italští majitelé podniku ani příliš nenamáhají mluvit s hosty německy, jsem už jednou viděla hned u francouzských hranic, tady těsně u Mnichova mě to znovu dost překvapilo – ale aspoň byla autentická pizza k večeři.
Pokračování příště...
J.E.Klimpely
