Středa 4. června
V hospodě na zimáku ve Slaném jsme se sešli úplně všichni. Dokonce i Laďka, která se nadšeně přihlásila, pak účast zrušila, prej „z rodinných důvodů“ (hodně častá výmluva je taky „není mi dobře“) ale minulý týden, když se tak hustě rozpršelo, si řekla, že ty ozajstné zážitky si za peníze nekoupíš, a vzala jedno volné místo na startovní listině.
Hospoda je na slovenský způsob. K jídlu prakticky nic, jen utrápenej párek v rohlíku. Aspoň to. Před startem je potřeba nacpat teřich. Možná je chyba v tom, že jsem sem dospěl až po 18. hodině. Že spoluzávodníci už všechno snědli. Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí. Jiřka už je tady. Je to dobrý. Všichni se se všema zdravíme a probíráme co novýho, kam spěje lidstvo, a tak. Na téma, jestli byl Hitler vůl, tentokrát nedošlo. Myslím, že ani na politiku.
Pepe: "Mám volno do příštího pátku. Letos určitě dojedu do cíle."
(poslední Pepeho zpráva z trasy: sobota 7.6 . 15 hodin - "cca 2 km za Spravedlnosti, Nove Doubice - sjizdim z trasy. Uz mi to staci. Gratuluju Stepanovi za nadpozemsky vykon, i vsem ostatnim v cili i natrase. Drzte se. Diky Vencovi, Libcovi, Milcovi, zase se Vam to povedlo. Cau Pepe"
Pepe teda urazil 200 kiláků -- gratulace. My s Jiřkou jsme v těch místech byli o 20 hodin dřív.
Laďka si s Jiřkou hned padly do voka a řeší filozofické otázky vedení domácnosti a děcek.
(Laďka skončila o něco dřív, než Pepe. Zpráva z pátku: "tempo výletně požitkářské. Kochám se krásou naší vlasti. Nevýhoda být poslední je, že všechny třešně směr Hazmburk jsou již ožrané.")
Tož v tom určitě nemaj prsty Loudalové. Tady jsme byli ještě plni energie a valili relativně jako chrti. Při té rychlosti jsme si třešní vůbec nevšimli.
Milča Silný letos nejede. O vékendu má neméně slavný závod 500 kilometrů v sedle v Jeseníkách. Sbírá matroš na knížku CYKLISTICKÉ MASO V ČESKÉ KOTLINĚ.
Nastal čas rozdat mapky s trasou. Jsme zvědaví, kudyma letos budeme jezdit. Severní Čechy. Tam to neznám, tak ty mapky ani moc nezkoumám. Prostě pojedem po tečkách.
Startuje se tradičně v 22 hodin. Všichní letí jako splašení. Po každé je to stejný. Štrůdl jezdců se trhá. Šňůra červených blikaček se poeticky vlní a kroutí do dálky.
Posléze jsme dohnali Čépu s Monikou a ještě pár spolujezdců. Nebo oni nás? Už nevím. Tempo už není nadoraz. Jsme mezi rozumnýma lidma, kteří si uvědomují, že cesta je daleká. Teď a tady se vůbec nezajímám kudy a kam pokračovat. Mapový list na mých řidítkách už dávno není aktuální. Však to ráno napravím. Místy jsme trošku zabloudili a vracíme se. Ale po každé jen trošku.
Konečně jsme u mostu přes řeku Ohře. Eee ... jakej most?! Dyť tu žádnej není! Ňáké chiméry se mně mlží před očima... Ale my se musíme dostat na druhý břeh. Jedem po břehu kousek proti proudu. Kamarádi nám neloajálně ujeli, ale nevadí. Máme v plánu počkat tu do rána a přebrodit za denního světla. A tak to i dopadlo. Na primovní verandě, ukolébáváni šuměním deště a hučením splavu zalézáme do spacáků. Ještě ukonejšit bdělého stréca z vedlejší chaty, a můžeme spokojeně usnout.
Čtvrtek 5. června
Zamračeno, pošmourno, ale neprší. Přejít splav je v pohodě. Vody je jen po kotníky. Pomalu, opatrně, aby neujely nožičky. První etapu máme úspěšně za sebou. Teď přejít ostrůvek na dolní plážičku ... a kudy dál... Po vydatných deštích je Ohře plná vody. Teče rychle ale nevypadá nebezpečně. Nikde peřejky, které by signalizovaly mělčí vodu. Myslím, že nám před startem říkali: vzít to z nejnižšího výběžku pláže šikmo trochu po proudu k druhýmu břehu a na tom pravém místě se stočit proti proudu k místu, kde se dá vylézt z vody. Jestli to neříkali jinak. Jiřka míní, že lepší to bude přímo k druhému břehu. Tak jo. Vodu jsem měl po rozkrok (mám na výšku 184 cm). Jiřka po pás. Horko ťažko se drží v proudu na nohách. Honem valím ju zachránit. Stihl jsem to. Je to dobrý. Tonda Liebel píše ve svým reportu, že měl vodu do půlky stehen. Vyždímat kraťasy a ponožky, a bez váhání jedem dál. Teď brzo ráno je 13° ale adrenalin působí. Mokré hadry na těle vůbec necítíme.
Naše další cíle jsou okolní vyhaslé sopky se zříceninami hradů nahoře. Mám strach, že než je všechny zmáknem, budem i my zříceniny jako když vyšije.
Hazmburk je výrazná dominanta. Fajn. Tady nezabloudíme. Zato při návratu do nížiny jsme, stejně jako většina spoluloudalů, sjížděli po správné značce, teda červené, ale opačným směrem. Naštěstí jsme si toho všimli docela brzo. Tady – na stezce, kde jsme se octli omylem, jsme zažili nejhorší bahno z celého Loudání. Hromada kamarádů, včetně Mimča Krokkera, dopadla hůř. Že jsou vedle zjistili až úplně dole ve vsi. Aby dezorientace stála za to – ta dědina je už mimo naši mapu, takže nikdo neví jak se jmenuje. To muselo být hodně těžké trauma a deprese, když borci zjistili, že jsou úplně mimo. Ba jo, ten bonmot „spěchej pomalu“ není úplně blbej.
V Třebenicích konečně otevřená samoška. Vede ju Vietnamec, kdo jinej. Už nevím, co jsme dali k jídlu, ale že tohle byla jediná snídaně, kdy jsem použil kevlarovou lžíci – dárek to od Jiřky - vím naprosto přesně. Kevlar je materiál budoucnosti a jogurt mu nedělal nejmenší problém. Mimčo snídani odbyl v rychlosti a hrne dál. A to se mu vymstilo. Daleko už nedojel. Poslední smsku ve tvaru „Fuck off!“ vyslal z Lovoše na 95. kilometru. Vraj bolavé koleno.
Mraky se rozpustily a slunce krásně hřeje. Bahno dobře vysychá. Koukám, že některé kopce objíždíme po úbočí. Však vypachtit na všechny vyhaslé sopky Středohoří ... to by bylo trochu přehnané. Určitě se najdou občané, kterým bude připadat přehnané i to, že se s bicyklama drápeme těma nejbalvanitějšíma stezkama nejen na Hazmburk, ale po něm i na Oltářík, Milešovku, Ostrý a nakonec Lovoš. Jeden výstup náročnější, než druhý. Ba jo, cyklistika má mnoho podob. Rvát kolo hodinu přes balvany strmo hore, je jedna z nejatraktivnějších. Dost bolo Českého Středohoří. Nabíráme kurz k severu, k Ústí nad Labem.
Oběd dáváme v jednom mlejně na Milešovském potoku. Přišel v hodině dvanácté. Už jsme mleli z posledního. Byla jen polívka, bramboráčky, pivo, preso ... dík bohu za ty dary. Před Loudáním si vždycky umiňuju, že si budu fotit obědy, spojené s nejpůsobivějšími zážitky, ale když mám tu baštu před sebou, zapomenu na všechno kolem.
Kopce neošulíš. Do Ústí jsme sjeli až v osm večer. Trochu jsme se hádali kterej most je ten Benešův a kudy k němu, ale je to jen otázka času. Nakonec vždycky všude trefíme. Další cesta vede po hladkém asfaltu cyklostezky po břehu Labe. Tady naženem ňáký kilometr. Doplnit jouly v pobřežní hospůdce a hned jedem, ať dnes ještě někam dojedem. V Těchlovicích už máme tmu jako v ranci.
Opouštíme řeku, tak se ani moc nedivíme, že cesta zase začíná stoupat. Asfalt za chvilku skončil, ale ten ke štěstí nepotřebujem. Gruntovka je naprosto v pohodě. Je evidentní, že na dalších kilometrech nespočinem. Poslední místo, kde by to snad šlo je hned za dědinou mezi borovicemi. Dále neočekávám nic jinýho, než divoký bukový prales ve stržích. Tam nenajdeš plácek ke spočinutí ani ve dne, natož po tmě. Jenže Jiřka je daleko přede mnou. Doprdele doprdele, nezbejvá, než makat za ní. Brzo racionálně slízáme z kol a jdeme pěšky. Za hodinu tak urazíme o 500 metrů míň, a ušetříme hromadu energie. Dnešní noc nebude krátká. Jak se tlačí, docela Jiřce stačím. Těší mě, že vypadá zničenějc, než já. "Vidíš vidíš, to máš za to, že mně ujíždíš! Já jsem to říkal, že vejš nebude kde spočinout!" Před půlnocí jsme se ocitli na takovým jakoby rozšíření cesty, odkladišti klád než je naloží na náklaďák a odvezou dolů. Momentálně prázdném. Hlína, kamení, zbytky dřev, hrbolato, křivo, ale nic lepšího nenajdem. Pršet nebude. V noci projelo auto, zastavilo a hned jelo dál aniž by nás přejelo.
Pátek 6. června
Hned po rozednění pokračujem v tlačení. Je zima děsná, ale při těžké rachotě se brzo zahřejem. Za hodinu jsme nahoře na silnici a sjíždíme k východu. Zima je bez nadsázky strašná. Máme oblečené úplně všechno. Ale nezdá se mně, že bych měl lehčí batožinu. Verneřice jsou velká dědina s pekárnou na rinku. V šest hodin už je tu rušno jako v poledne. Ješišmarja - ta cukrárna má otevřeno. Prej už od čtyř! Ty buchty nelze popsat slovy! K nim cafe, čaj ... Tady se to nedá uspěchat. Chvilku to potrvá než rozmrznem.
Naštěstí hned za Verneřicema je kopec a to nahoru. Takže brzo je teplo až moc. V Chřibském už je nejvyšší čas vyřídit oběd. Už je půl čtvrté. V hospodě na rinku jsme znovu potkali Toma s Davidem. Už jsou po jídle a na odjezdu. Tak zdar...třeba se ještě potkáme. Narazil jsem do vedlejšího stolu a drsně rozkejval sklenici s pivem. Mám kliku, že v ní byly jen tři centimetry, takže těžiště má nízko. Musím se pekelně soustředit. Dali jsme jen polívku a pivo.
Trasa nás brzo zavedla mezi skály Českého Švýcarska. Napřed do kopce a potom dolů dnem kaňonu. Slunce svítí ze správného směru a skály jsou úžasně efektní. Ale jede to rychle po hladké cestě a já nejsu schopen zastavit kvůli fotce. Těžký to trauma. Ne – musím! Žel ty nejlepší záběry jsem prošvih. Však já se vrátím!
Přejíždíme hranice do Německa. Do dědiny Hinterhermsdorf se povedlo trefit na první pokus. Je na pořádném kopci. Na kraji vsi je veřejné wc na vysoké úrovni – možnost se opláchnout a nabrat vodu. Je fajn, že je koho se zeptat na cestu. Domorodci jsou ohromně vstřícní a ochotní. Děda stopnul paní v autě a radí se nad naší mapou. Vypadá to, že se v ní moc neorientují, ale i tady to dopadlo dobře a my valíme přímo na východ. Dolů k říčce Křinici.
Večeře v Kyjově – v restaurantu rekreačního areálu. Bramborové knedle s uzeným. Pro takovéhle zážitky stojí za to Loudání podstoupit. Nikde ten kus žvance nevychutnám líp.
Jiřce mizerně svítí čelovka. Má v ní zbrusu nové baterky, žel, jak jsme si všimli po sléze – made in china. Za Rybništěm to zapíchnem ve smrkovém lese mezi zbytky pořezaných stromků. Lože nebylo úplně rovné, ale vydrželi jsme.
Sobota 7. června
Hned po ránu se pachtíme do kopca. Až navrch na Plešivec však nemusíme. Sláva. Radost dlouho nevydržela. Sjezdovka na Jedlovou dokáže zkazit náladu. Ale ty panorámata ... úžasný.
Počasí dobrý - všechno dobrý. Tomáš s Davidem spali nahoře pod rozhlednou a zrovna se vydávají na cestu. Pod Tolštejnem jsme se potkali znovu. Oni sjíždí, my se teprve drápem hore. Víckrát jsme je nespatřili. Tom dosáh cíle 11 hodin před náma, David vzdal před záverečným okruhem.
Rychlé sjezdy po hladké cestě jsou kritický místa. Snadno přehlídneš nenápadnou odbočku. I tady se vyplatilo zastavit i za cenu intenzivního brzdění, a pořádně kouknout do mapy. Musíme se vrátit, ale jen kousek. Fajn.
U chaty Luž jsem byl už 2x při 1000 mílích. Vždycky příliš časně zrána a dnes je to stejný. Ke všemu jsme mimo trasu. tak kus zpátky a tlačenka na kopec. Jak jinak. Už v půl desáté jsme na vršku Luže potkali pár nadšených tůristů.
Dnes bude vedro. Valíme do Krompachu v naději, že tam bude obchod. Když budem mít kliku, bude mít otevřeno do 11 hodin. Krám není a hospoda na kopci. Na rinku jen prach, vedro a hemžící se rypadla a náklaďáky. Kopců je letos tolik, že přidat si ještě jeden navíc ... hmmmm ... kdyby byla jistota, že hospoda je otevřená a že se tam vynikajícně vaří, bylo by to dilema. Za dané konstelace sorry. Zklamaně pokračujem dál po trase.
Před náma trčí další kopec jménem Hvozd. Převýšení z Krompach pouhých ani ne 300 metrů, ale pocitově to byly 3 kilometry. Jak jsme vlezli do lesa, a začali strmě stoupat, dostali jsme se do hlubokého úzkého rigolu, kde se nedalo jít vedle kola. Výš vedla stezka přes veliké balvany.
Nahoře je hustá hemženice výletníků, všechno Němci. Koukají na nás jako na idioty. Z Německa sem vede asfaltka. Tady už je to dobrý. Vypadáme, že jsme přijeli po ní. Pivo za 65,- ... to si vypite sami. I dolů se šlo většinou pěšky.
Další špičatý kopec a na něm zřícenina – Starý Falkenburk. A za ním hned další – Loupežnický vrch. Před náma je Hrádek nad Nisou. Doufáme v pořádný zdroj potravy. Jestli tam nepořídíme, tak za sebe neručím.
Penymarket – záchrana. Plníme vozík hromadou jídla. Připadám si jako v povídce od Londona, jak zachránili toho trosečníka, a on ze strašného hladovění se načisto zbláznil. Dělal si zásobu lodních sucharů. Měl s nimi úplně vycpaný slamník.
Dyť ty kila zásob ani neuvezem. Nekontrovatelně hltám pomeranč. Lepkavá šťáva teče po prstech a po bradě. Napadá mě – kdoví kdy bude možnost se spláchnout, ale to budem řešit až pak.
To množství jídla dodá klidu na duši. Pokračujem po trase a rozhlížíme se po vhodné hospodě. Támhle v té jsme večeřeli s Tomem Vávrou loni při 1000 mílích! Perfekt. Jdeme tam. Prvně zjistit, jestli mají na repertoáru ovocné knedle. Ano! Tož není co řešit. Jedna porce obnáší pouhé dva kusy. Sice velké, ale stejně si poroučím čtyři. A koho to nevidím za plůtkem zahrádky. Není to Petr Ozogán? Je to Petr Ozogán! To je vohromný! “Věděl jsem, že jste někde tady, ale stejně je to klika, že jsme se potkali!” Petr je známá firma. Závodu 1000 mil dobrodružství se zúčastňuje od začátku v kategorii běžců. Letos je pevně rozhodnut dát to celé. Z Ašského výběžku po hranice s Ukrajinou. Trasa není přímka a měří fakt 1000 mil, teda 1650 kiláků. Start je za tři týdny. Je potřeba ladit formu.
Trasa nás zavedla pár kiláků do Polska. V gpsce polskou mapu nemáme – zádrhel. Trochu jsme tápali, trochu se hádali kudy kam, ale nakonec se jakž takž trefili. Další, výraznější spory nastaly cestou ke Grabštejnu. Pořadatel píše, že je tu “trochu komplikovanější situace...” Bylo to hrozný. Jedu po žluté, jak jest předepsáno, ale ona míří kamsi úplně do řítě. Má hlava snad nebyla optimálně prokrvená ... prostě mě nenapadlo, že jedu opačným směrem. Ve stresu největším se zjevil dobrý anděl Petr Ozogán a nasměroval mě. Netuším, kde je Jiřka. Už už lovím telefon z tlumoku, když ju vidíme u klíčového rozcestníku. Teda toto ... Petře, díky za záchranu. Kdoví jak dlouho bysme tady tápali a hledali se. Zdaaar! Na oplátku budem za měsíc držet palce!
Je sedm hodin večer, ale před náma ještě minimálně 4 hodiny aktivity. Dnes už hospoda nebude. Sníme něco z baťohu. Před jedenáctou jsem pocítil měknoucí zadní kolo. Dofouk jsem a ještě chvilku jsme jeli. Rozložili jsme se na starém hřbitově za Heřmanicemi. Na hřbitovech se odpočívá v pokoji. Trávníček bývá kultivovaný a vodorovný. Prej hrozí déšť, ale stromy nad náma jsou husté. Nedočkavě osahávám zadní kolo. Je ještě tvrdé. Fajn. Uvidíme ráno.
text a foto: Honza Vlasák
