A ten čas právě nadešel. Musím si pospíšit. Limit startujících je jen 40. Po naplnění limitu bude startovní listina uzavřena. Pořadatelé jsou nekompromisní. Vyšlo to a já se na startovní listinu vmáčknul. Po psychické stránce můžu začít ladit struny na podzemní závod. Žádné zkušenosti s ním nemám.
12. 12. 2014, pátek
Den je zasvěcen automobilovému přesunu ze Slaného do Chebu, kde je k večeru možno celou trasu si projet, osahat, vyzkoušet, aby v sobotu při ostrém startu nebyl cyklista záludnostmi překvapen. Celá trasa dlouhá 950 metrů je plná úzkých průjezdů, ostrých zatáček, umělých překážek, nechybí technický výjezd ani sjezd. Jede se po jednotlivcích, takže taková cyklistická jízda zručnosti na čas. „Co tam budeš dělat? Vždyť ty nejsi žádný sprintér,“ zeptal se mě před odjezdem švagr Vančis. „Já tam nejedu za vítězstvím, já tam jedu za zážitky,“ objasnil jsem Vančisovi a hlavou se mi prohnala vzpomínka na cyklistické pradávno, kdy jsem u babičky na dětském dnu dokázal vyhrát jízdu zručnosti i závody v pomalosti. Něco mi ale říká, že na tomhle závodě rozvážnou jízdou úspěch slavit nelze. „I když nevyhraju, poperu se s nástrahami tratě stejně statečně jako světově proslulý Medík Kurinda, šlechetný bojovník z Habeše. A to byl panečku nějaký cyklista,“ podíval jsem se se strojenou odhodlaností Vančisovi do očí. Prokouknul mě rychle. „Zase kecáš, viď? Žádnýho Medíka Kurindu neznám.“
Do Chebu přijíždím již za tmy. Na historickém náměstí se jiskrně třpytí vánočně nastrojený jehličnan a v přilehlých stáncích vládne čilý shon. Umělé ledové kluziště plné bruslařů. Z betléma vystlaného senem se line zápach oslíků, mísí se s vůní grilovaných klobás, uzených ryb a sladkých trdelníků. Vánoční atmosféra vládne městu. Advent je v plném proudu. Kouzlu vánoc se snadno podlehne. Podlehnout nesmím. Musím nejprve najít budovu Papírny, místo, kde se závod koná. Snadná záležitost. Papírna se nachází v těsném sousedství náměstí.
Ani teď o Vánoce spousta věcí není taková, jak na první pohled vypadá. Budova sice nese jméno Papírna, ale papírnou nikdy nebyla. V dobách totalitních se jednalo o velkosklad ovoce a zeleniny. „Když tam měli uskladněné zelí, bylo celé okolí nesnesitelně zamořené hnijícím zápachem. A když tam měli uskladněné třeba švestky, tak zase celé okolí terorizovaly miliony vos,“ mají s velkoskladem své zkušenosti starousedlíci. Budova papírny však byla v samých prvopočátcích pivovarem. Díky tomu se v jejím podzemí ukrývají snad nejrozlehlejší a největší sklepy v celém Chebu. A právě v těchto sklepních prostorách se zítra koná druhý ročník závodu Underground MTB Papírna. Na závodech asi žádnou díru do světa neudělám, určitě to ale bude zajímavá zkušenost. Každopádně si dávám velmi ambiciózní cíl. Když skončím do třicátého místa, budu spokojený.
Místo činu
Kovové schody pod nohami duní, když sestupuji do podzemí. V prvním patře sklepení není nic. Sestupuji do druhého patra. Už cítím zatuchlý sklepní vzduch. Už slyším nezaměnitelné zvuky kol. Několik borců piluje dokonalý průjezd trasy, aby to zítra zvládli na jedničku. Piloval bych taky, ale to bych musel do auta pro kolo a na to jsem příliš líný. Je přeci ten Adventní čas. Namísto toho si procházím trať pěkně pomalu pěšky. Stěny jsou vlhké, zdi mohutné. Stropy vysoké a klenuté. Zaprášená betonová podlaha zvrásněná vlhkými puklinami. Osvětlení chabé, spousta temných zákoutí. Průjezdy mezi jednotlivými sklepy široké akorát na dveřní futra. Umělé překážky, slalom mezi pneumatikami. Přejezd přes dřevěné palety. Mantinely. Výjezd po prknech do schodů. Ostré zatáčky. Nikde pořádná rovinka. Bude to jízda ve stylu brzda plyn, pěkně svižně a výbušně. Sklepní prostory obkroužíme celkem šestkrát. Menší kola jsou mrštnější a pro tenhle závod určitě výhodou. Důležitá je i volba správného převodu. Během jízdy na řazení už nebude čas. Celá trasa je dlouhá 950 metrů, v loňském roce byl čas vítěze těsně pod tři minuty. Zítra budou rozhodovat maličkosti, půjde o vteřinky.
Trasu jsem si prošel, úkol dne splnil a teď můžu s klidným svědomím vyrazit do nedaleké Skalné za kamarády, dlouho jsem je neviděl. Na zítřejší závod je třeba řádně se připravit.
13. 12. 2014, sobota
A je to tady. 13.12.14 není žádná šifra, ale datum cyklistického závodu, který se jako jediný v Česku koná celý v podzemí. Odstartuji za pár minut jako šestnáctý v pořadí. Když nevyhraju, svedu to na tu třináctku v kalendáři.
Na startu
V Česku už jsem v podzemí jezdil. Na kole jsem projel Pekelné doly v Lužických horách, což je největší pískovcové podzemí v Evropě. Určitě je znáte všichni. Právě tady vládnul pevnou rukou Lucifer Karel Heřmánek, právě tady Dorota Máchalová váhou svých hříchů strhla čertům pekelnou váhu. Ano, jeskyně Pekelných dolů posloužily jako kulisy pekla v pohádce S čerty nejsou žerty. Na Pekelné doly nikdy nezapomenu, byla to totiž poslední společná cyklistická vyjížďka s mým věrným kolem. Následující noci mi ho někdo prachsprostě ukradl a čerti to rozhodně nebyli.
Bez kola jsem dlouho nevydržel. Už mám kolo nové a do startu prvního společného dobrodružství zbývají poslední vteřiny. Rovnám se na startovní čáru a jsem nervózní. Chvějí se mi ruce i kolena. Pocity mám smíšené asi jako topič v letním kině. Čeká mě průjezd třemi sklepními místnostmi a dvěma spojovacími chodbami. To všechno šestkrát. Prostředí závodu netradiční a jedinečné. To je důvod, proč stojím na startu. Výhodou je, že tady cyklista nemůže zabloudit nebo zmoknout. Nepřejede ho auto ani mu do cesty nevběhne třeba zajíc. I když nevím, co bolí víc, jestli střet se zajícem nebo náraz do zdi.
Ozval se ostrý hvizd pořadatele, upozornění pro diváky, aby vyklidili trasu. Pak startér začal odpočítávat vteřiny zbývající do startu. „Tři, dva, jedna….“ Sklepní ozvěna stále vrací zvuk hvizdu. Možná se mi to jen zdá a hvízdá mi v hlavě. „Start!“ Ozvalo se vedle mě a já vyrazil na souboj s časem se stejnou razancí s jakou inspektor Clouseau pátrá po Růžovém panterovi. Každé zaváhání se počítá. Každá chybka se trestá. Každá vteřinka bude rozhodovat. Není čas na nápravu. Celým tělem se opírám do pedálů. Stačil mžik a nervozita je pryč. Rizika se nesmím bát. Když to vyjde, budu šťastnější, když to nevyjde, budu moudřejší. Jedno vím jistě, rozvážní nemají šanci na úspěch. Zatáčka vlevo. Nebrzdím. Odstředivá síla funguje. O milimetry míjím řídítky a ramenem protilehlou zeď. To jsem nečekal. Jsem překvapen. Další ostrá levá. Na brzdy. Rovinka. Ostře do pedálů. Přejezd dřevěných palet. Někdo fotí. Blesk mě na chvíli oslepuje. Výjezd průchodem po prknech vzhůru. Brzda. Vracečka. Plyn. Přišlápnout. Brzda. Sjezd po prknech dolů. Všechnu sílu dávám do pedálů. Slalom mezi pneumatikami. Ostrá pravá. Přibrzdit. Bacha roh zdi. Další ostrá pravá. Krátká rovinka. Do pedálů. Rychlá brzda do nulové rychlosti. Vracečka o sto osmdesát stupňů. Protilehlá zeď se nepřátelsky přibližuje. Uf. V pohodě. První kolo mám za sebou. Zatni zuby a jeď!
Musím se pochválit. Jedu skvěle. Jedu mistrně. Hlavně nepolevit. Do cíle zbývá ještě pět kol. Musím máknout. Nesmím usnout na vavřínech. Mimochodem, když už jsem u těch vavřínů, mám jednu poznámku na okraj. Pavel Bobek byl skvělý zpěvák a můj oblíbenec, kterému sláva hlavu nezamotala, a on nikdy na vavřínech neusnul, i když na to měl oprávněný nárok. Pavel Bobek neusnul na vavřínech nikdy, ani v dobách své největší slávy, což se o něm samozřejmě vědělo. A na počest Pavla Bobka a ocenění jeho lidských i pěveckých kvalit byl vavřín přejmenován z úcty k tomuto zpěvákovi na bobkový list. Do cíle zbývá ještě pět kol. Nesmím usnout na vavřínech. Nesmím usnout na bobkových listech.
Na trase
Zakousnul jsem se do druhého okruhu. Diváci povzbuzují. Akustika povzbuzování násobí. „Jedu skvěle, jedu mistrně,“ pochválil jsem se před chvíli. Člověk by sám sebe ale chválit neměl, protože samochvála smrdí. Trest přišel vzápětí. Levotočivou zatáčku jsem sotva vytočil a při následném záběru pravým pedálem škrtnul o mantinel, který za mnou hlasitě spadnul na zem. Určitě jsem teď přišel o nějakou tu vteřinku. Jsem lehce rozhozen. Ztrátu musím dohnat. „Spěchej pomalu,“ se neříká nadarmo. Za výjezdem po prknech jsem nedobrzdil a do zatáčky vjel příliš rychle. Vnější oblouk mě vynesl až téměř do rohu místnosti. Rozjíždím se z nulové rychlosti. Sakra. Další ztráta vteřinek. Tohle už nedoženu. Ostrá pravá. Ostrá pravá. Rovinka. Brzda. Vracečka. Druhé kolo je za mnou.
Underground MTB Papírna 2015
Diváci povzbuzují. Znovu někdo fotí. Znovu jsem bleskem na chvíli oslepen. Začíná mi být teplo. Cítím se poněkud zadýchaně. Nohy jsou v pohodě. Brzda. Zatáčka. Neboj se do ní pořádně položit. Úzký průjezd. Ramenem těsně podél zdi. Zostra do pedálů. Brzda. A znovu na plný výkon. A znovu brzda. Zaber! Uber! Zaber! Razance jízdy polevuje. Další kolo je za mnou. Energie je nedostatkové zboží a Elán se odstěhoval na Slovensko. Kolik kol do cíle? Cože? Už jedu poslední. Tak to ještě zkusím máknout. Poslední levotočivá. Rovinka. Poslední pravotočivá. Rovinka. Vracečka o sto osmdesát stupňů a jsem v cíli. Právě jsem dokončil svůj nejkratší a zároveň nejrychlejší závod v životě. Zážitek z nejintenzivnějších. Dokázal jsem se vmáčknout pod tři minuty. Můj čas v cíli 2:46:17. Vloni bych s tímto časem bral první místo. Letos tady ale mají poněkud ostřejší časomíru, na první místo to ani zdaleka nestačí. Za vítězným Jirkou Keslem jsem zaostal o 23 vteřin. Je to jeden z těch, kteří včera večer trasu do poslední chvíle projížděli a jednotlivé zatáčky pilovali do detailu. Vyplatilo se mu to. Dnes jel skvěle bez jakéhokoliv zaváhání. Hlavní cenu, jemně vyuzené zlaté prasátko, si zaslouží. Chci mít jistotu a tak z kapsy vytahuji svůj občanský průkaz a pečlivě na něm zkoumám jméno. Bohužel je to tak. Skutečně se nejmenuji Jiří Kesl a na vyuzené prasátko si musím nechat zajít chuť, i když se sliny v ústech sbíhají. Jirka si ho za svou jízdu zaslouží, zatleskejme mu.
Vítězný Jirka Kesl ve chvílích soustředění
Před startem jsem měl ambice smělé, chtěl jsem skončit do třicátého místa a to se podařilo. Do první třicítky jsem se vešel. Obsadil jsem celkově 12. pozici a asi nemá cenu se dál pitvat v nepodstatných maličkostech. To, že nás bylo na startu jen osmnáct, nebudu nikde příliš zdůrazňovat.
Každý pořádný závod má svého hrdinu a dnes tomu není jinak. Hrdina závodu Underground MTB Papírna konaného ve sklepení bývalého chebského pivovaru se jmenuje Přemysl Vlček. I on včera večer do poslední chvíle projížděl trasu a piloval zatáčky. Dneska během závodu za to vzal takovým způsobem, že už na mezičase v polovině trasy nebylo pochyb, že zvítězí. Jenže Přemkovi v jedné ze zatáček spadnul řetěz a než závadu odstranil, bylo vítězství v tahu. I tak obsadil výtečné třetí místo. Jelikož nikdo jiný žádný defekt neměl, zachovali se organizátoři jako skuteční sportovní gentlemani a dali Přemkovi možnost opravné jízdy. A Přéma znovu se zběsilou mistrností vyrazil na trať a opět skvěle. Na mezičase byl znovu první. Jenže štěstěna mu nebyla nakloněna ani teď a on v jedné z posledních zatáček spadnul. Než se zvednul, drahocenné vteřinky utekly a Přéma zase dojel do cíle v třetím nejrychlejším čase. Vítězství mu letos nebylo souzeno!
A to je všechno. Tak takhle nějak se jezdí jediný podzemní závod v celém Česku. Jen více takových výjimečných akcí. Už se těším na další.
Přemysl Vlček, smolný hrdina závodu
Ne tak ne, všechno to není. Ještě malý doslov na závěr. Když jsem přijel domů, zážitky ze závodu jsem všem převyprávěl, čímž jsem nevědomky poskytnul argument Vančisovi. „Takových let jsi hrával hokej, a teď se tady budeš vymlouvat na nějakou srážku s mantinelem? No to jsi teda hroznej lajdák!“ Směje se u toho a oba víme, že se jedná jen o takové pošťuchování. Vždyť je ten Adventní čas.
Milan Silný
