Milane, tvoje denní kilometráže připomínají délkou etapy Tour de France. Sice je neabsolvuješ v závodním tempu, ale zato natěžko s plnou bagáží. To by běžný cykloturista nedal. Jaká je vlastně tvoje cyklistická minulost?
Ve zkratce – v šestnácti letech jsem prvně přivázal spacák na nosič favorita a vyjel čundrovat. Protože jsem ale nevěděl, jak se venku spí, ujel jsem raději celých 320 km za jeden den. Když jsem se druhý den vzpamatoval, zjistil jsem, že by mě tyto dlouhé štreky mohly bavit. Bylo to hezké cestování s mladým organismem plným energie – jednou jsem ujel za den s plnou polní 411 km, přespal v lese, následující den urazil dalších 178 km a ještě se divil, proč mi to v kopcích nejede.
Na střední škole jsme s cyklistickými kámoši vytvořili skupinku Šíravníci, podle toho, že jsme po několik let jezdili pravidelně na východ Slovenska na Zemplínskou šíravu. Jednou jsme to jeli dokonce v šesti lidech, jeden rok zase naopak jsem jel sám, protože všichni byli na vojně a já jediný měl modrou knížku.
V dalších letech jsme začali vyrážet do NDR, Bulharska a Polska, v roce 1988 i do Paříže, abychom viděli dojezd Tour de France. Když se u nás začaly organizovat veřejné cyklistické závody, sehnal jsem galuskáče, jak se říkalo závodním kolům, a vrhl se s páskovou přilbou na hlavě do závodů typu Karlovy Vary – Unhošť, Skorkovské kritérium a Unie amatérských cyklistů – seriál závodů pro neregistrované.
Na závodních strojích jsme také zkoušeli, kolik se dá ujet za celý den bez batohů. Ve dvou lidech jsme z Mělníka dojeli do Ružomberku a natočili na tacháku 512 km. Začali jsme vyrážet na cyklomaratony do Rakouska a Itálie, na Králi Šumavy jsem byl v roce 1994 na 13. místě, na Kladenském maratonu na 480 km v čase 15 hodin 36 minut na třetím místě. Pak už mi závodní tempo přestalo vyhovovat a vrátil jsem se ke klasickému cyklotrempování.
.jpg)
Cesta do Moldavska
Jako správný cyklotremp si vedeš deníček, kde všude jsi byl a kolik jsi toho najel. Nech nás do něj nahlédnout.
Asfaltové, polní a lesní cesty brázdím na bicyklu od roku 1980. V roce 1985 mi můj deníček napověděl, že ze 114 okresů bývalého Československa mi zbývají poslední tři, které jsem na kole ještě nenavštívil. Následující výlety tedy vedly pošetile do těchto okresů, abych si je mohl odfajfkovat. Teď, o mnoho let později, jsem v podobné situaci a zmocnila se mě ta samá touha. Projel jsem skoro všechny státy evropské, ale své kolo jsem nekočíroval ještě v posledních čtyřech: v Norsku, na Islandu, v Makedonii a v Kosovu. Tedy důvod k tomu, abych zase hodil bagáž na kolo a vyrazil nejdřív na severozápad a při další cestě na opačnou stranu, na jihovýchod. Pokud se v mém těle neuvolní ventilek a nevypustím duši a přidám k tomu ještě pár dalších cest, mohla by z toho být třeba i další kniha.
Cesta na Britské ostrovy
U té druhé, která vychází nyní, se zastavme. Co v ní čtenářům nabízíš?
Třeba to, jaké je potřeba mít štěstí, když se v nejchudší evropské zemi neopravitelně
rozbije důležitá součástka na kole a nejbližší prodejna cyklistického materiálu je vzdálená 100 km, jak se jezdí po osmimiliónovém městě s levostranným provozem, jak vypadá největší evropská poušť nebo jak se cestuje po evropských ostrovech. V této knize jsem projel osm ostrovů a dva poloostrovy.
Jaký styl cyklocestování vlastně vyznáváš?
Jsem vstávací typ, závodím se Sluncem, kdo dřív vyleze ze svého brlohu. Celý den se pomalu ploužím dvacítkou, kochám se, zajedu k několika vytipovaným turisticky přitažlivým místům. Končím na prvním vhodném místě po 20. hodině, pokud jsou dobré podmínky a déšť nebo tma mě nezaženou dříve.
Prádelna cyklotrempa
Jak nocuješ? Využíváš pohostinství místních lidí?
Všechny noci přečkávám ve stanu, případně pod širákem ve volné přírodě. Při poslední cestě jsem jednu noc strávil na trajektu. Pohostinnost místních lidí využívám minimálně, jsem spíše samotářský typ, který se neumí během pár minut k někomu pozvat domů. Na cestách, které v druhé knize popisuji, jsem pozvání k noclehu pod střechou využil pouze jednou, a to mě ještě k tomu musely donutit okolnosti.
Vaříš si na cestách? Jak vypadá tvoje celodenní stravování?
Polní kuchyni volím podle místa, do kterého mířím, a podle prostoru v brašnách. Někdy s sebou beru rozkládací vojenský vařík na pevný líh, někdy klasickou kempingovou minibombu. V posledních letech nevozím už ani žádný zdroj ohně, po Evropě se dá vhodné jídlo sehnat téměř všude. Na dně brašen mám pouze pro případ nouze několik konzerv se sardinkami, jsou malé, nemusí se ohřívat a v kombinaci s půlkou bochníku chleba zasytí. Jinak sním všechno, je mi jedno, co to je, hlavně aby toho bylo hodně.
Polní kuchyně cyklotrempa
Máš nějaké sponzory? Na kolik taková jedna měsíční expedice přijde?
V zádech mám pouze vítr, když foukne správným směrem, sponzora žádného. Na kolik jedna měsíční expedice přijde, ani nevím, ale spíš ještě ušetřím. Během cesty projím tolik, co bych projedl doma, za noclehy neplatím, naopak ještě ušetřím za spotřebu vody a elektřiny. Jediné výdaje mám tedy za dopravní prostředky, když je potřeba se nějak rychle přesunout v prostoru, a výjimečně za vstupní víza.
Máš při svých cestách nějaké rituály nebo zvláštní zvyky?
Jsou to spíše jen drobnosti. Třeba když ráno odcházím od nocležiště, ještě jednou se k němu otočím a řeknu: „Děkuji ti místo, že jsi mě zde nechalo přespat!“ Je to dobré také k tomu, že si můžu zkontrolovat, jestli jsem na tom místě něco nenechal. Pak mám jednu pověru, když během cesty vidím někde na autě kombinace čísel 24 a17, věřím, že ten den se mě bude držet štěstí. Jsou to čísla SPZ auta, které jsme měli, když jsem byl malý fakan, a nikdy jsme s ním nebourali. Ještě mám zvláštní zvyk, že neslavím narozeniny ani svátky, ale svůj „osobní den cyklistiky“. Ten mám stanoven na 11. 8., je to na počest poprvé ujeté třistakilometrové trasy od nás ze Sovínek do Topolné u Uherského Hradiště, kam jsem jezdil za prarodiči.
Která z cest byla pro tebe nejtěžší, nejnáročnější?
Při cestě na polární kruh a zpět jsem za 27 dnů musel ujet 4 489 km. Ke konci už mé tělo hodně naříkalo. Od té doby při plánování cesty více využívám mozek a spekuluji, jak potřebnou vzdálenost zkrátit. Z organizačního hlediska byla nejnáročnější cesta samozřejmě ta do Paříže v roce 1988.
Kde se ti nejvíce líbilo, kam by ses chtěl ještě někdy vrátit?
Tohle je moc těžká otázka, vyjmenovával bych mnoho míst. Černá Hora, Wales, Sicílie a mnoho dalších. Rád bych se na některá místa vrátil, ale raději se zajedu podívat tam, kde jsem ještě nebyl, a takových koutů je stále hodně.
Milane, díky za rozhovor. Věřím, že tvoje nová kniha přinese čtenářům příjemné počtení.
Jiří Říha
Dlažební kostka Paris - Roubaix
Milan Martinec (nar. 1964)
bydlí v Sovínkách u Mladé Boleslavi. Na svůj chleba si vydělával v zemědělství, pak ve školství, nyní ve strojírenství. Je logistik, ve firmě SAS je členem menší smečky, která expeduje součástky na auta do zahraničí. Jeho vedoucí je prý moc hodný člověk, dává mu dovolenou na jeho cesty. Má dvě pubertální dcery, které už s ním absolvovaly několik vícedenních cyklocest a několik stokilometrových jednodenních tras, ačkoliv cyklistika není jejich sportem číslo 1.
Co o sobě Milan říká, jak se vidí?
Zhodnotím se pouze v bodech. Vytrvalec, vrchař, špatný spurtér, na dráze nepoužitelný, protože neudržím při stání balanc. Na horském kole při prudkém sjezdu mívám vytřeštěné oči, protože jsem odchován asfaltem. Nesnáším zimu a déšť, při teplotách nad 30 °C jsem ve svém živlu. Umím využít závětří jak v balíku, tak za motorovými prostředky – rekord po rovině za náklaďákem mám 83 km/h. Ovládám skvěle velbloudí taktiku – dokážu se nacpat a napít tak, že nemusím 100 km jíst a pít. Asi tak :-)
pozn. redakce: Novou knihu Milana Martince můžete vyhrát do konce května v soutěži Cykloserveru.
