Na závod, který osobně považuji za jakousi "slavnostní tečku" za závodní sezónou, jsem se proto vyloženě těšil. Leč člověk míní a život mění, pročež to na poslední chvíli vypadalo, že zůstanu nedobrovolně doma. Po středeční výměně řetězu a kazety jsem totiž musel na dva dny pracovně pryč a nezbyl čas na pořádné otestování závodního stroje.
Až v pátek jsem měl naštěstí chvilku, kdy bylo možné vyzkoušet, jestli všechno funguje, jak má. Po několika málo kilometrech se však ukázalo, že podcenit výměnu převodníku nebylo zrovna chytré. Nový řetěz totiž při jakémkoliv výraznějším záběru do pedálu na původním převodníku nedržel, což se s každým ujetým metrem stále jen zhoršovalo. Tudíž nezbylo nic jiného, než odpoledne rychle obvolávat všechny okolní cykloservisy, jestli náhodou někde nemají skladem tolik potřebný náhradní díl. Naštěstí se mi ho krátce před zavírací dobou podařilo sehnat, takže jsem druhý den brzy ráno mohl vyrazit do Josefova dolu.
Cesta probíhala až na posledních několik stovek metrů bez problémů. Kousek před zázemím nás ale zastavila dlouhá kolona zvolna se posunujících aut. Nečekané komplikace totiž způsobily diskuze řidičů s mužem v oranžové vestě, který přijíždějící přesměrovával na parkoviště. Zprvu jsme se tomu divili, ale jen co jsme přišli na řadu, bylo vše jasné. Pořadatel totiž vybíral poplatek 50 korun, což vyvolávalo nevoli a řadu diskuzí. Dotyčný na připomínku, že při výši startovného (činila nadstandardních 600 korun) by mělo být parkoviště zdarma, reagoval poněkud překvapivým argumentem, že to spolu nijak nesouvisí! K tomu už opravdu nebylo co říct.
S ohledem na zdržení v koloně ale došlo k nepříjemné časové prodlevě a desátá hodina, coby čas staru, se začala nebezpečně přibližovat. Takže rychle ven z auta, bleskově převléct, vyzvednout číslo a věnovat alespoň krátkou chvilku nejnutnějšímu rozjetí. Na přílišné přemýšlení o tom, že je vlastně docela nepříjemná zima, naštěstí nezbylo moc času. Přes počáteční obavy jsem se nakonec do koridoru určeného pro první startovní vlnu šel řadit lehce po půl desáté s vědomím, že mám ještě dostatečnou rezervu.
O to větší údiv vyvolalo zjištění, že i v takovém předstihu je sekce označená čísly 1-600 zaplněná minimálně do tří čtvrtin. Očividně jsem správně neodhadl masovost akce, jíž se účastní přibližně 3500 lidí. Pokus protlačit se trochu více kupředu ale neměl nejmenší šanci na úspěch a zezadu neustále přibývali další závodníci a bylo jich tolik, že největší opozdilci museli stát až za průchodem mezi bariérami kolem koridoru.
I když pozice nebyla příliš dobrá, stále jsem optimisticky doufal v to, že osazenstvo první vlny jsou alespoň z větší části zkušení jezdci. V prvním dlouhém kopci k vodní nádrži nad Josefovým dolem mě však startovní pole vyvedlo z omylu. Po přeplněné úzké silničce se totiž jelo doslova vyhlídkovým tempem, takže předjíždění vyžadovalo neustále kličkování a hledání volného průjezdu.
Situace se zlepšila až krátce před prvním sjezdem ke zmíněnému vodnímu dílu, od nějž pak cesta pokračovala dále vzhůru. To už se pole dostatečně roztrhalo a začaly se tvořit samostatně jedoucí skupiny. Druhá část úvodního stoupání, tentokrát od přehrady směrem k hřebenům Jizerských hor, se však v některých chvílích zdála téměř nekonečná a dost dobře si dovedu představit, že pokud někdo špatně odhadl síly ve spodní části kopce, musel pod jeho vrcholovými pasážemi vyloženě trpět.
Leč těm, kdo přežili, se otevřely úchvatné scenérie horské přírody doplněné modrým nebem a jasným sluncem. Příjemné bylo i to, že společně s cyklisty stoupajícími do kopce, stoupala i teplota, takže z protivných ranních čtyř stupňů bylo rázem příjemných stupňů deset.
Na nějaké větší rozhlížení po přírodních krásách ale nebyl čas. Po srovnání profilu trati v jejích hřebenových pasážích výrazně narostla rychlost skupiny, v níž jsem se pohyboval. V nastoleném tempu se jakákoliv ztráta těžko doháněla a stála velké množství sil. Proto mě také překvapilo, když jsem za sebou uslyšel tradiční výkřik „levá!“, používaný pří předjíždění pomalejších závodníků. Vzápětí jsem však pochopil, po bleskovém uhnutí kolem mě prosvištěl tandem a řítil se kupředu. Nedalo mi, abych se za projíždějící „autobus“ neschoval do háku a nedorazil s ním k další skupině, a bylo to svezení opravdu luxusní!
Po hřebenech Jizerek jsme tedy uháněli dál směrem k cíli a jen letmo se mi dařilo registrovat cedule s číslicemi 30 a 40, informující o počtu odjetých kilometrů. Pak už se sjíždělo k poslednímu občerstvení v Bedřichově a já začal cítit, jak nohy pozvolna tuhnou, což se vzápětí projevilo ztrátou kontaktu s mojí dosavadní skupinou. V navazujícím zvlněném úseku mě jednoduše utrhli a krize přešla až po druhém průjezdu okolo přehrady nad Josefovým dolem. K tomu přispěli i diváci, před nimiž jsem v kopci nechtěl vypadat jako, že už nemůžu. Po nástupu ze sedla se mi naštěstí podařilo předstírat, jak mi to jede, za což mě přihlížející náležitě ocenili potleskem. Díky jim za to, jelikož mě tak docela dobře „nakopli“ před posledními kilometry závodu, které už byly převážně ve znamení sjezdu do cíle, tedy až na jeden krátký úsek.
Následovalo již jen závěrečné esíčko po louce do kopce a spurt na pásku, který jsem si na závěr sezóny docela užil a poodoskočil těsně před cílem třem dalším závodníkům. Jen škoda příliš lehkého převodu, který se mi nepodařilo včas přehodit na težší. Celkově 161. místo mě však mile překvapilo, jelikož původní plán byl, skončit v tak velké konkurenci do dvoustovky.
ČT Author cup byl i přes svoji masovost hezkým zakončením letošního závodního období, k čemuž jistě přispělo i krásné slunečné počasí a bohaté občerstvení v cíli. Teď je na řadě krátký odpočinek, technické úpravy závodních i tréninkových kol a zimní příprava na sezónu 2016.
Ondra Hladík
