Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Nonstop Loudání 2015, 2. část

11.1.2016 06:38

4.6.2015, čtvrtek – Biskupská kopa, první kopec na trase. Šup z asfaltu poslušně na louku a do lesa. Stoupání je strmé, nejetelné. Tlačíme. Zatímco ostatní cupitají svižně vzhůru, já se sotva caprtám.

Bookmark and Share

Dva kilometry pěšího šourání do kopce. Lapám po dechu. Vypínám čelovku. Svítá. Nohy se třesou vyčerpáním a tělo pokrývá studený lepkavý pot. Mám hlad. Všichni soupeři zmizeli z dohledu.


Biskupská kopa leží na hranici s Polskem, dosahuje nadmořské výšky 890 metrů a je nejvyšším bodem Hynčické pahorkatiny. Na vrcholu stojí nejstarší rozhledna v Jeseníkách. Konečně jsem u ní. Nikde ani noha. Osaměl jsem na desátém místě v pořadí. Ztěžka sedám na kámen. V hlavě mám jednu jedinou myšlenku. Musím se pořádně nažrat. Hermelín s rohlíkem je ideální varianta. Sjezd z Biskupské kopy po modré turistické je technicky náročný. Odpočívat nelze. V křoví se v podřepu krčí postava. Martin Vít. Znovu píchnul, musí lepit. Posouvám se na deváté místo v pořadí.


Objíždím městečko Zlaté Hory. Dostavují se první příznaky únavy. „Chce se mi spát,“ hlásí hlava. „Kdepak, tady máš bonbon a cucej,“ hlásím já. Zabírá to. První touhu po spánku jsem jednoduše rozcucal bonbónem. Lesní stoupání je dlouhé a táhlé. Konečně se mi podařilo přepnout do Loudacího modu. Šlapu si na pohodu, nic mě nebolí, hlava čistá. Den se začíná vybarvovat na letní horkovzdušný pekáč. V lese na křižovatce sedí pod stromem Honza Vaculík, vítěz Loudání 2013. Je první obětí pekelného nočního tempa. Je mu špatně a pro celkové nechutenství dál nejede, končí. Posunul jsem se na osmé místo v pořadí. Je osm hodin ráno. Už jsem 24 hodin nespal. Slunce rozptýlilo ranní únavu, cítím se dobře.

 

Rejvíz je kouzelná horská osada v Jeseníkách. Po široké asfaltce to kulím vpřed a netuším, že když tudy chvíli přede mnou projížděl Toník Liebel, v sedle kola usnul a v plné rychlosti sebou plácnul o tvrdý asfalt. Rozbil si koleno, které se zalilo vodou a oteklo do obřích rozměrů. Toník je ale bojovník, který v loňském ročníku obsadil třetí místo. Přes bolest se pere s trasou dál. Chvíli na to ho předjíždím. Dotáhnul jsem se na sedmé místo v pořadí. Jsou to pro mě velmi romantické počty.

Ve Vrbně pod Pradědem mám najeto 160 kilometrů. Vzápětí mě v kopci dohnal Martin Vít, cyklista jeden žilnatej. Jen co mě dojel, zjistil, že má znovu prázdnou duši. Jeho sedmý defekt na trase. Už mu dochází záplaty i lepení a Martin vypadá psychicky zlomený. „Být favoritem závodu je těžké,“ ulevuje si. Martina do role favorita pasovali snad úplně všichni včetně jeho samotného. To může být psychicky nebezpečné. Tíhu jasného favorita člověk nemusí ustát. Loudání není jen o výkonnosti. O celkovém vítězi rozhoduje štěstí, náhoda, počasí a další bambiliony drobností. Vyrovnat se s tím, když se pak na trase nedaří, je velmi náročné. Martinovy nervy pracují naplno. Dokonce je v podezření, že mu na startu někdo úmyslně duše propíchal. Zatímco jde opravovat defekt, já si dál držím sedmou pozici.

 

Ve Valšově mám najeto rovných 200 kilometrů. Dohnal mě Toník Liebel. Je to ozajstný valašský borec. Má do krve potlučené a oteklé koleno, od pádu poničené kolo, přesto mě dokázal dohnat. Jestli já se neflákám? Samozřejmě bych rád jel rychleji, ale momentálně nemám odkud brát. Jsem rád, že jsem rád. Společně klesáme k vodní nádrži Slezská Harta. U třpytící se vodní hladiny moc nepobudeme a už to rveme vzhůru úzkou zarostlou pěšinou. Plíce jedou na kyslíkový dluh. Pot ze mě stříká na všechny strany jako voda ze zahradního kropítka. Energie mám míň, než je rumu v pralinkách. Toník překypuje dobrou náladou a srší elánem. Chtěl bych, aby tenhle stav byl infekční a přenášel se vzduchem. S chutí bych se nechal nakazit.


Jakmile se země srovnala do vodorovna, Toník naskočil na kolo a se slovy „Milčo zahákni se, já tě potáhnu,“ vypálil vpřed. Vypálil rychle, vypálil obětavě, vypálil odhodlaně, vypálil špatným směrem. Modrá turistická uhýbá doprava vzhůru. „Tondó, jedeš špatně!“ Volám na něj. Neslyší! Víc udělat nemůžu. Na to, abych ho dojel, nemám páru. Bylo to naposledy, co jsme se na trase potkali. Když tlačím dál vzhůru lesem pěšky, cítím se provinile. Toník jede někam do mindžibuku a já stále držím sedmou pozici.


Toníkův příběh ale nekončí. Po pár kilometrech mu selhalo kolo úplně. Už se na něm nedalo jet. Dokodrcal se na nejbližší nádraží, sednul na vlak a jel domů. Závod pro něj skončil. Doma se pohodlně naložil do vany a začal relaxovat. Zmožené tělo se uvolnilo a hlava byla najednou plná myšlenek. V tu chvíli si uvědomil, že má doma vlastně ještě jedno horské kolo. Další rozhodování bylo dílem vteřin. Vystřelil z vany a rychle s novým kolem zpátky na vlak. Vrátil se na místo, kde trasu opustil a v závodě pokračoval dál. Do cíle nakonec přijel na starém kole s rozbitým kolenem jako patnáctý v pořadí. Všechna čest. Toník je prostě biker z nejwostřejších.


Dlouhým asfaltovým úsekem plným slunka bez kousku stínu jsem se grilovací jízdou teleportoval k vodní nádrži Kružberk. V roce 1985 se tady natáčel seriál Velké Sedlo. Když projíždím po hrázi hrázný Paliza ani herec Pavel Nový mě nevítají. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně. Je mi smutno. Cítím se zbytečný, ztracený a opuštěný.


Loudání má svoje zákonitosti, které je třeba mít na paměti. Říká se, že po posvícení bývá půst. Na Loudání platí, že po dlouhém sjezdu bývá dlouhý výjezd. Po náročném snášení kola do strmé rokle následuje ještě náročnější vynášení kola ze strmé rokle. Kdo přepálí začátek, neodhadne situaci nebo podcení drobnosti, ten se do cíle nepodívá. Dostávám informaci, že ze závodu odstoupil Petr Fojt, který se pohyboval kdesi přede mnou. Zabalil to pro nesnesitelnou bolest kolenou. I tohle je určitě daň za zběsilou noční jízdu. K Petrovi mám poměrně blízký vztah. Je to syn mé kolegyně z práce, znám ho od malička. Nikdy bych si nepomyslel, že z něj bude tak výborný cyklista. „Asi jsi na něj prsknul nějakou slinu, když byl malý. Je do kol stejný magor jako ty,“ má jasno jeho maminka. Petr byl letošním Loudáním tak posedlý, že kvůli němu dokonce změnil termín vlastní svatby. Jenže to už je všechno minulost. Petr odstoupil a já jsem se rázem ocitnul na šesté příčce.

Čelo závodu mám prakticky nadosah. „Tak co? Mám za to vzít?“ Otočilo se na mě s otázkou v očích moje kolo. „Jasně kámo, jedeme!“ A začal jsem stoupat do Budišova nad Budišovkou. Do cíle už to není daleko. Z Budišova zbývá posledních 482 kilometrů. Na vedoucího závodníka ztrácím 1 hodinu 18 minut. Od slunce jsem celý pečený, začínám krásně křupat a vonět. Nemá cenu pitvat se v maličkostech. Loudání je prostě krásná a rychle návyková droga. Kdo neokusil, nepochopí. Kdo okusil, netrpělivě vyžaduje další dávku. Je to adrenalinová závislost. Možná proto jedu dál, i kdybych se měl v té výhni ugrilovat. Potřebuji totiž svou pravidelnou dávku drogy.


Do Rýmařova přijíždím kolem osmnácté hodiny odpolední. Sluneční výheň se mění na příjemné teplo. Jsem v hluboké letargii a je mi všechno jedno. Najednou se zezadu přiřítil cyklista, až mě vylekal. Martin Vít. „Nazdar Milčo, budu mít nové duše,“ hlaholí vesele a odbočuje do centra města do cykloservisu. Martin je nezdolný a nezlomný. Martin je neuvěřitelný. Být v jeho kůži někdo jiný, po tolika defektech by to dávno zabalil. Jenže Martin je pořád tady, navíc útočí na absolutní čelo závodu. Předvádí nadpozemský výkon. Když na to přijde, dokáže na horském kole ujet 5000 kilometrů za jediný měsíc. Jestli on není UFO?


Mám najeto 300 kilometrů od startu a stále si držím šestou pozici. Stoupám vzhůru mezi loukami a pastvinami. Slunce už je nízko nad obzorem. Je to naposledy, co se dnes takhle z očí do očí vidíme. Za chvíli mě pohltí les a až z něj vyjedu, bude slunce na rozdíl ode mne už dávno spát. Vyploužil jsem se lesem pod Rabštejn, zříceninu jednoho z nejvýše položených hradů na rozhraní Moravy a Slezska. Na louce tady stojí stejnojmenná horská chata. Od startu závodu jsem neměl teplé jídlo v ústech. Žaludek škemrá hlady, abychom zastavili. „Dobrá. Zastavíme, najíme se, ale pak hned pojedeme dál!“
  

Nevím, jestli je to výhoda, ale mám vyzkoušené, že bez jídla dokážu ujet velké vzdálenosti. Kdybych měl ke svému tělu technický průkaz, možná by bylo v kolonce spotřeby uvedeno „Jeden suchý rohlík na sto kilometrů.“ Teď mám ujeto přes tři sta kilometrů a dokázal jsem to na jedno jablko, dvě sladké oříškové tyčinky, jeden hermelín a tři rohlíky. Situace se ovšem rapidně změní, když se po akci vrátím domů. To jsem schopen sníst ledničku včetně ledničky samotné. Sednu si k plnému pekáči jídla a nepřestanu, dokud není prázdný. Manželka vyhrožuje, že přede mnou začne jídlo schovávat, aby zbylo něco pro děti.


Vstupuji do chaty Rabštejn a jsem mile překvapen. Uvnitř do sebe láduje špagety Milan Černý, mezi bikery známý pod přezdívkou Blacky. V roce 2013 Loudání vyhrál. Tady na chatě přespí. Objednávám si rovněž špagety. Recepční mi nabízí ubytování. „Kdepak, Milča ten pojede dál,“ odpoví místo mě Blacky a já s plnou pusou špaget souhlasně přikyvuji. Rabštejn opouštím nasycen a napojen s vědomím, že jsem předjel Blackyho a posunul se na pátou příčku pořadí. A co víc? Čeká mě druhá noc beze spánku. Jak vzrušující. Člověk by si měl vždy vytýčit takový cíl, který ho přiměje každé ráno vyskočit z postele. Já mám před sebou takový cíl, kvůli kterému do té postele ani nezalézám! 


Když projíždím horským sedlem Skřítek, je mi úplně jedno, že první silnici do sedla zbudovala firma bratří Kleinů už v roce 1836. Mnohem důležitější je, že večer výrazně pokročil a mě čeká nekonečné stoupání na Dlouhé Stráně do nadmořské výšky 1350 metrů. Teď jsem nějakých 870 metrů nad mořem.

 

Stoupám vzhůru lesní cestou. Stmívá se. Blíží se noc. Blíží se období těžkých krizí. Oční víčka těžknou. Oči únavou opuchlé. Motám se po cestě ze strany na stranu. Zákeřná krize udeřila náhle a bez varování. Hlava úpěnlivě touží po spánku. Není to ale touha, jako na gauči u televize. Je to jiné. Nebezpečnější. Vůle spánek tvrdě odmítá. Spát nemůžu, nechci, nesmím. Najednou spím a nevím o tom. Hranice mezi realitou a snem je velmi tenká. Hlava tuhle hranici překračuje každou chvíli tam a zpátky a já to nedokážu rozpoznat ani nijak ovlivnit. Začínají se dít věci, které vůlí neovlivním. Můj stav by se dal popsat jednou krátkou větou. „Jsem úplně v hajzlu.“

Přišlo to opravdu rychle. Slyším hlasy, vidím lidi, stromy se mění v nadpozemské bytosti, loupežníky a pašeráky, pohybují se z místa na místo. Úžasný zážitek, nezapomenutelná podívaná. Má to ale jednu nevýhodu. Jet na kole se při tom nedá. Tlačím pěšky. Nasednu, až halušky odezní. Chce se mi ukrutně spát. Nesmím se zastavit. Zastavuji. Předloktí opírám o sedlo a hlavu pokládám na předloktí. Alespoň na chvíli zavřít oči. Nohy se podlamují. Málem jsem upadl. Nesmím zastavovat. Musím jít dál. Miluji Václava Neckáře, dokáže proměnit pány v kluky a naopak, umí to zpěvem krásně vyhecovat. „Nestůj a pojď, nestůj a pojď, nestůj a pojď. My jsme ti tři, jak se patří, nápadů studánka….“ Ano, jsem nápadů studánka, ale absolutně vyschlá, vyprahlá, zasypaná bordelem.

 

Přeci jen nápad. Zkusím spánek rozdýchat. Slyšel jsem odborníky, kteří tvrdili, že to pomáhá. Pokládám kolo na zem. Zhluboka se nadechuji, přičemž ruce zeširoka zvedám nad hlavu. A výdech! Ruce spouštím dolů. A nádech! A výdech! Výsledek se dostavil brzy. Začala se mi točit hlava. Musím se rychle napít a pevně opřít o kolo, abych neupadl.

Našel jsem si zábavu, abych zaměstnal nezaměstnaný mozek. Sleduji navigaci, jak se na ní přibližuji k nějaké větší zatáčce. Když jsem u ní, vyberu si další zatáčku a snažím se doplahočit k té. A pak další zatáčka a další zatáčka. Pěkně trpělivě, metr po metru. Chvíli jedu, chvíli tlačím a pořád se motám. Celé spící Jeseníky mám jenom pro sebe. Okolní les mlčí a hvězdy na obloze soucitně pozorují toho mravenečka na kole, co se zarputile pachtí na Dlouhé Stráně. Abych se udržel v bdělém stavu, kladu si nahlas různé nesmyslné otázky, na které se snažím nahlas odpovídat. Samé bláboly. Zabírá to ale jenom chvíli. Jedna zajímavá myšlenka mi v hlavě přesto zůstala. V tu chvíli mě neuvěřitelně pobavila. Musím se o ni podělit: „Zpěvák Jiří Korn zpočátku kariéry zpíval rock. Moc se mu nedařilo a tak začal zpívat pop. Pop v podání Korna byl tak úspěšný a dokonalý, až z toho vzniklo co? Až z toho vzniknul popkorn, vole!“
 

Asfaltová silnice. Stažená závora se zákazem vjezdu. Neváhám ani vteřinu. Loudání je nadřazeno všem zákazům. Jsem na Dlouhých Stráních. Je něco kolem půlnoci a čtyři stupně nad nulou. Hladina vodní nádrže se třpytí ve svitu měsíce. Fouká vítr a vlny pleskají až výhružně.

  

pokračování příště...

 

Další fotografie z Loudání 2015 »

 

Milan Silný

Diskusní fórum pro: "Nonstop Loudání 2015, 2. část"

Názor Autor Datum a čas
RE: Nonstop Loudání ... Petr B. 12. 1. 2016, 22:37
RE: Nonstop Loudání ... tpx 12. 1. 2016, 17:10
RE: Nonstop Loudání ... howgh 11. 1. 2016, 19:37
RE: Nonstop Loudání ... Répal 11. 1. 2016, 14:06

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama

Pro nejlevnější
cestovní pojištění online
Vám doporučujeme
navštívit ePojisteni.cz.


SPORT & OUTDOOR
bundy zimní a lyžařské


Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.




Tipy pro Vás

Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
nic
 
nic2
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
SHOCart liga . seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Galaxy série 2013
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty Černí koně - paracycling team Bike Cup

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz