Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Jak Margl na stará kolena proháněl mistra světa na Jihlavské 24h

1.6.2016 07:12

Byl to nejlepší závod mého života. Šel jsem do něj z plného tréninku na Great divide a fakt naplno. Štěstí přeje připraveným, ale někdy se usměje i na ty připravené méně, ale o to více zanícené a odhodlané - já sváděl souboj o první flek až do posledního kola.

Bookmark and Share

Úvod trochu z jiného soudku


Čtyřiadvacet hodin. Co všechno lze během jednoho dne udělat! Co všechno lze zažít? Tak třeba sedět dnem i nocí na kole a šlapat a šlapat. Ale také jíst, odpočívat, řešit technické problémy na kole. Ono se to nezdá, ale 24 hodinový super dlouhé cross country je naprosto komplexní disciplína a borci pomýšlející na medaile si nemohou dovolit mnoho chyb.
Závodím na bajku už dvacet let. Každý rok více než deset závodů, v drtivé většině závodů na 100 a více km. Zlepšuji se, postupně jsem se z chvostu výsledkového pole dostávám do první čtvrtiny. U nejnáročnějších závodů, před kterými jsem kdysi míval obrovský respekt, jsem celkem v popředí.


Ale to vše za cenu většího a většího počtu tréninků. Ten kolotoč a stereotyp se mi začal zajídat. Množství maratonů jsem v posledních letech začal nahrazovat etapáky a několikadenními ultra závody typu 1000 mil a Loudání. A letos jsem se rozhodl se závoděním skončit. Takto jsem to řekl své ženě Haničce: „Končím se závoděním“ a po chvíli, kdy jí to šrotovalo hlavou jsem dodal „…a začínám s cykloturistikou“. (smích) Každopádně ještě předtím jsem se rozhodl pro poslední dávku - poslední závod, který pojedu s cílem umístit se. Pak už se budu jen toulat  a užívat si.


Ne není to nějaký skvěle zajištěný maraton, ani 24hodinovka, dokonce ani Salzka, ale legendární undergroundový Great Divide Mountain Bike Tour z kanadského Banffu do Antelope Wells na americko-mexické hranici. Nějakých 4200 až 4500 km (dle počasí a výjimek na trase) v divoké přírodě na kanadském a americkém venkově. Bez organizátorů, bez podpory a také bez vítězných ovací v cíli. Více se můžete dočíst na mém blogu zde.


Proč zrovna v Jihlavě?


Ale zpět do Jihlavy na 24 hodinovku. Tu jsem si vybral ze dvou důvodů:

  • Zdála se mi jako ideální test fyzické kondice tři týdny před startem Tour divide
  • Bylo nutné pokusit se pro Margl bike team vybojovat zlato, o které jsme v Jihlavě  díky rozmaru počasí přišli před dvěma roky
  • Mají tam super trať a organizátoři jsou srdeční srdcaři

Časová tíseň před startem


Na start jsem dojel v pátek. Postavili jsme náš rodinný stan, vyzvedl si číslo a kolo dal jsem do úschovny. Pak jsme jeli do Pelhřimova, kde jsem se konečně po  několika hektických dnech slušně vyspal (9 hodin). Ráno pořádná snídaně a v 10 vyjíždíme do Jihlavy. Před 11 hodinou parkujeme u louky poblíž letního amfiteátru, kde je zázemí závodu. Vynáším zásoby a materiál do stanu a jdu si vyzvednout kolo s úschovny. Ale ouha. Kolo jsem večer dle doporučení pořadatelů zamknul (v hlídané místnosti) a nyní nemůžu v kapse najít klíče. Běžím zpátky k autu a prohrabávám tašky s oblečením a kufr. Pak volám do Pejru. A samozřejmě klíče od zámku jsou na stole 40 km daleko. Je 40 minut do startu! OK, jdu si „ukrást kolo“. Po chvíli zmateného poptávání pilky si od zkušených mechaniků cykloservisu Valenta půjčuji středně velké kleště. „Jestli je ten zámek vobyč, tak to dáš najednou“.  Zámek byl z Lídlu a přecvakl jsem ho fakt na jedno zmáčknutí… 


Vracím kleště a pro jistotu poprosím o kontrolu přehazovačky, která se mi večer nezdála být úplně v ose řetězu. A taky že jo. Borci vytahují měrku-rovnačku a sklon patky pečlivě dolaďují. Patka nepraskla, takže můžu závodit. Ještě si však všímají škrtajících brzd. Ještě než stihnu zaprotestovat, rovnají třmeny a přitom povolují šroub, u kterého jsem si předevčírem sám strhnul závit. Ech, oprava se prodlužuje, do startu je 20 minut a to musím ještě 2km na náměstí, samozřejmě do kopce.


No nic, kolo je aspoň konečně perfektně seřízené, přehazovačka ševelí, brzdy brzdí. Stihnu se převléknout odskočit si na malou i velkou a tradá na start. Všechno zvládnuto, stojím na startu 3 minuty před polednem a vesele pózuji manželce do kamery. Dochází mi, že jediné co jsem nestihnul je dát si před 24 hodinovým závodem oběd… 
 

Ve startovním poli v pravé poledne


Ostrý začátek


Poslední interview s vítězi předchozích ročníků někde hodně vepředu ukončuje série 3 výstřelů. Jako z děla? Hraje nějaká ryčná muzika a cca dvěstěpadesát jezdců vyjíždí za zaváděcí čtyřkolkou. Cpu se dopředu, dobře si pamatuji, jak mě předloni někteří méně zdatní jezdci zdržovali v prvních stoupáních a ohrožovali v prvních sjezdech. Daří se. Dojíždím známé z Mílí a zdravím se s nimi. Ondra Semerád je udivený, že místo tradičního fula sedlám tentokráte hardtailovou raketu Trek Superfly. Vysvětluji mu, že je to ostrá zkouška na Tour a odvážně tvrdím, že chci (poprvé v životě) zdolat 400 km.  Měřeným startem u letního kina projíždím v první dvacítce.


Následuje nejostřejší stoupání. Měl jsem silné obavy, jak to budu s převodem 1x10 a 36x40 zuby zvládat. Díky oválu Absolute black to jakž takž dávám. Přesto díky strkanici přede mnou v druhé půlce kopce slézám a posledních 70 m vybíhám. Následuje krásný kilometrový singletrackový sjezdík a ještě delší stoupání parkem v Březinových sadech nad Zoo. Opět dojíždím Ondru a pomalu se mu ve stoupání vzdaluji.


Sjezd ke vchodu ZOO je super – vlásenky, mezi stromy, ukončený je 70 metrovou stojkou, kterou vyjedou jen Ti co to z kopce pustí a do terénu plných kořenů najedou dostatečně rychle. Já to dal, většina ne. Další sjezdík je zakončený hrboly. Prolétnul jsem přes několik skoků a … spadl mi řetěz. Poprvé a bohužel ne naposledy, na tomhle místě se mi to v příštích kolech stane snad 8 krát. Naštěstí nasazení řetězu na ovál převodník je otázka 10 vteřin. Ve stoupání po kostkách znovu předjíždím Ondru a v technických pasážích ve sjezdu ke staré plovárně mu dokonce poodjíždím. A tam mi padá řetěz podruhé! Letos mi nespadnul ani jednou a teď na 5 km dvakrát! Zákon schválnosti nebo jedu nějak jinak? Asi obojí, letoš totiž jedu závodně poprvé a jsem na to jaksi nadržený.
 


Margl dává naplno


A je to kalup! První tři 8,3 km dlouhá kola s převýšením 200 m dávám pravidelně kolem 22 minut. A to jsem ještě objížděl downhill zkratku do cíle, kterou pořadatelé otevřeli ve  druhém okruhu tzn. zbytečných 40 s. navrch.  V následujících kolech jsem si to při odvážném sjíždění downhillu mnohonásobně vynahradil.
 


Margl jede downhill


Také v technické pasáži před plovárnou jsem riskoval a v prvních kolech tam zkracoval jednu dvojitou vlásenku s otáčkami 2x 180 stupňů. Získal jsem Tím 3x 3 sekundy, než jsem se tam ve čtvrtém okruhu nevešel a trefil strom, před kterým bylo potřeba uhnout do pravého vlastně levého úhlu. Pád byl skoro v nulové rychlosti, lehká odřeninka nestála zato, ale řídítka srovnaná zároveň s předním kolem mě vyděsily. Mohl to být krátký konec dlouhého závodu. Srovnávám je a slibuji si, že odteď už budu vlásenku projíždět profesorsky, tedy řízeným smykem namísto riskantnější enduro technikou.
 
Je vedro. Nejteplejší počasí, v kterém jsem letos jel. Tři nachystané banány, jsem snědl v prvních pěti kolech a kolem půl čtvrté mi dochází ionťák ve dvoulitrovce pohozené před stanem. Naštěstí to vidí děvče z vedlejšího stanu a nabízí se, že mi pití napříště připraví. A bylo tam. A super chladné – díky.


Dočerpání energie


Ten kdo u stanu naopak není je můj nasmlouvaný pomocník – kamarád King. Měl dorazit v půl páté. A poprvé ho vidím až po 15 kolech krátce po 18h. Hlad překonávám už tři hodiny tyčinkami a zvýšeným množstvím ionťáku. Žaludek se bouří, pod hrudním košem píchá, pot se ze mě řine. Nechtěl jsem však zastavovat v depu a shánět občerstvení, aby mi ostatní neujeli. Navíc nevím jak na tom jsem v pořadí. Jen stále držím čas do 25 minut na okruh, tedy průměr nad 21 km/h, takže snad dobrý.


Kinga napoprvé minu a jen ho s úlevou zdravím a křičím, že potřebuji jídlo. Hodně jídla. A  dostávám ho požehnaně. V 16. kole poprvé zastavuji a usedám na rybářskou židličku u stanu. Těstovinový salátek do mě jen zahučí. Ve 20. kole, kolem osmé dlabu steak. Tuhý byl pořádně mizera jeden. Ale nakonec jsem ho ukousal skoro celý (zbytek dojedl King).


To už jsem se z hladu docela zmátořil a znovu začal jezdit více silově. Výjimkou byl úvodní úsek stoupání na Hrádek. Ten jsem dal patnáctkrát nakrev i s tím svým „vrchařským“ převodem 36x40, než mi došlo, že se totálně vysiluji. Potom, co jsem přešel na jeho tlačení, jsem zjistil, že si pozici výrazně vylepšuji v následném táhlém, o něco mírnějším stoupání v Březinových sadech. Méně strhané svaly zde umožňovaly svižnější jízdu ve stoje, s kterou se nikdo z dalších okolních solojezdců nemohl měřit.Samozřejmě předpokládám, že Kozák a Krejčík asi ano.


Následoval vždy po dvou kolech (cca hodina) guláš, polívka a další těstovinový salát. Pak jsem se srovnal úplně a začal do toho šlapat ještě víc... Jenže už bylo 22hodin a po takovém přísunu jídla se mi chtělo značně spát. Vyřešil jsem to půllitrem energeťáku Tiger,  další jsem nalil do bidonu a bylo pořešeno.


Noční trhák


Následující 4 kola jsem zajížděl suveréně nejrychlejší časy. Při zastávkách na výměnu bidonu mi King hlásil postupně zvětšující se náskok na druhého v kategorii... A pak to přišlo... Někdy před půlnocí se dozvídám, že jsem ve vedení. Loňský mistr republiky Krejčík odpadnul už před hodinou a mám na něj dvě kola, mistr světa z roku 2011 Tomáš Kozák si dal dvakrát při průjezdu kola krátkou pauzu (prý spravoval brzdu) a já mám na něho náskok 10 minut. Druhý v mé kategorii Martin Borák se konečně unavil a ztrácí kolo a 5 minut. Všichni toho mají po dlouhém dni evidentně dost. Já taky. King radí jasně - zpomalit.
"Ne Kingu. Myslím, že na to mám. Jsem najedený a spánek jsem zahnal - pojedu pár kol podlahu.Teď Boráka zlomím a definitivně odpářu. Na Kozáka kašlu. Jezdí úplně jinou ligu. Soustředíme se jen na vítězství v kategorii."
 

Noční doplňování energie


A jak jsem řekl, tak i udělal. Dalších šest kol makám naplno. Časy jezdím na úrovni Kozáka, někdy i lépe. Ve sjezdech jezdím díky dokonalému najetí trati a výbornému osvětlení ze zapůjčeného Fenix BT10 (díky moc Kubo) a čínské noname baterce upevněné na přilbě  jako smyslů zbavený. Dobře vím, že na Kozáka ani Krejčíka asi v jízdě do kopců nemám, ale z kopce musím využít svoji techniku a odhodlanost.


Krize, boj s hlavou
 

Šílená jízda mi vydržela do půl čtvrté. Zastávky jsem dělal do 5 minut a přes stoupající únavu v nohách jsem jezdil totální hranu. Hnaný jsem byl energeťáky (čtyři půllitrovky) a především vědomím, že diktuji tempo všem! A to se samozřejmě muselo nějak vrátit. Začalo to po třetí hodině celkem nenápadně. Prostě se mi chtělo opět spát a klížily se mi oči. Před půl čtvrtou jsem tedy slezl z kola a praštil sebou na spacák ve stanu. Sundal jsem si jen brýle, zavřel oči, ležel na zádech v tretrách a helmě a dýchal a dýchal. Zoufale jsem se snažil prodýchat celé tělo jako při józe a zklidnit dech. Nepodařilo se mi to. Po deseti minutách vstávám. King vidí, že na tom nejsem dobře, motám se směrem ke kolu. Ale jako správný trenér nařizuje, že pokud chci pomýšlet na úspěch, tak teď rozhodně nesmím zpátky do stanu. Je mi zima, jektám zuby a přestože King je v tričku a říká, že je na noc nezvykle teplo, natahuji si zimní ponožky,  dlouhé rukavice a kolem krku nákrčník. Zimnice trvá dál.


Jedu další okruh. Zkraje fakt nemám ani dobrý balanc. Naštěstí se při tlačení na Hrádek, dávám trochu dohromady a ve sjezdu mě chladí vítr takže se trochu probírám. I tak dojíždím kolo znovu totálně vyčerpaný. Je před pátou a pomalu se rozednívá. Tomáš Kozák se dostal přede mě. Je mi to jedno. Znovu padám do stanu tak jak jsem a dýchám a dýchám. Pak se to opět zlomilo. Najednou se mi dech zklidňuje. Ještě pět minut jen tak klidně vydýchávám. Kozák je v čudu a před ostatními mám nečekaně velký náskok. King sundává světlo z kola. Po čtvrthodině znovu vyrážím. A jde to. Mysl si tím simulovaným skorospánkem odpočinula, zimnice zmizela.


Jízda ránem, nejlepší je s pelikánem


Mentálně se připravuji na zbytek závodu. Po projetí nejdelším stoupání v Březinových sadech už vím, že to fakt dám. Že ještě nepatřím do starého železa. Z vesela si zahoukám na dětskou houkačku, kterou vozím na řídítkách, především pro možnost pobavení diváků při průjezdech. Tentokrát probouzím půl ZOO a zespodu  mi odpovídá hejno ptáků, asi plameňáků. Hned mě napadá trochu nesmyslný rým: „Jízda nocí, jízda ránem, nejlepší je s pelikánem.“


Dobrá nálada je nejlepší suplement. Vycházející slunce a stoupající teplota jsou taky príma. Jen tedy svaly na nohách, ale i na rukou mají dost. O zadku se raději nerozepisuji vůbec. King mě říká, že kategorii nad 40 let vládnu s naprostým přehledem, Kozák mi ujíždí a naopak se ke mně dotahuje člověk-stroj Ondra Krejčík. Pokažený žaludek mi napravuje Coca Cola – dva litry mě spolehlivě dotlačí až do cíle. O půl osmé zastavuji v depu a po mnoha letech potkávám kamaráda Michala. Nějak nechápe, že mám ujeto 43 kol. Já vlastně taky ne. Byl jsem nachystán na úplně jiné tempo, ne na takovouto divočinu.


Poměřování s mistry
 

V tu chvíli projíždí Ondra Krejčík a můj náskok je tedy necelé kolo. Loučím se s Michalem i Kingem a vydávám se za Ondrou. Je pro mě velkým překvapením, že na Hrádek taky tlačí. Zapředu s ním řeč a chválím ho, jak teď v posledních hodinách jede. Prý jedu taky skvěle. No tak úplně se na to necítím. Jenže Ondra vypadá ještě zbědovaněji než já. Ve tváři má čistokrevnou únavu. Od půlnoci na mě stáhnul jedno kolo, ale za jakou cenu! Zatímco já mám rozšafnou a vcelku dobrou náladu, tak Ondrovi se evidentně těžce mluví a jede bez šťávy úplně strojově.


Není na co čekat. Ve stoupání v Březinových sadech mírně zrychlím, tempo postupně navyšuji a na konci kola mám na Ondru šest minut. Náskok mi vystačil i na krátké posezení na stoličce a rychlé občerstvení (pár kousků banánů, jablko, pomeranč).


V dalším kole náskok navyšuji a dochází mi, že jsem na tom opravdu dobře. Měním plán, při průjezdu nezastavuji na obvyklou přestávku a křičím na Kinga, že jedeme na zlato. Jdu po Kozákovi! Ztráta je 18 minut. Na konci 46. Kola je to už jen 12minut. Pak ale znovu 17 a 18 minut. Kozák jezdí dobře a zkušeně si pozici hlídá. Můj atak měl přijít dříve nebo by se mi musela vyhnout dvojitá noční krize.


Finále


Někdy kolem páté po mém znovuzrození jsem si říkal, že mám takový náskok, že poslední kolo už nebudu muset jet a že ho tedy nepojedu. Ale teď najednou spěchám, abych byl v cíli před časem 11:15, což je limit pro nájezd do posledního kola. Podařilo se, v 11:04 najíždím do svého posledního zakulaceného 50. Kola (=celkem 425 km). Hubu od ucha k uchu, užívám si každou zatáčku, každé stoupání, každý metr této náročné, ale krásné trasy. Houkačka houká, lidi mi mávají. Já to dokázal!
 


Margl jede s úsměvem


Poprvé v životě, ve svých 44 letech a na stará kolena vyhrávám čtyřiadvacítku. A jakým stylem! V kategorii jsem zvítězil rozdílem třídy – druhému jsem nadělil čtyři okruhy, tedy přes 30 km. A to utkání s nejlepšími mistry této těžké disciplíny! Žádná opatrná jízda a taktizování, ale boj do posledního okruhu! Končím druhý v absolutním pořadí, Krejčík je kolo za mnou. On vlastně i ten Kozák (mistr světa 2011) neměl dlouho úplnou jistotu. Mohl mít třeba defekt… Jenže neměl a rutinérsky zvítězil, v nájezdu do (jeho) posledního 51. kola byl přede mnou 19,5 minuty. Ale celé kolo, to  kolo mi do mého finálového zastavení ten borec nedal…
Vjíždím do cíle. Troubím. Lidi tleskají. Směju se jak pitomej. Děti běží ke mně, Hanička fotí…
 


Spokojený v cíli


Skvělá atmosféra v cíli. Pořadatelé se mnou dělají interview. Prý zda jsem neměl problémy. Asi prý ne, když jsem takhle dojel. Nóó, bylo to strašné, to nikdo, kdo to nedá, nepochopí. Bylo to strašné a strašně krásné.


PS: Kompletní výsledky závodu jsou zde ».
 

Jaké to bylo? Jaké máte pocity?


Dovětek – a jedeme dál!


V závodě, jsem zúročil letošní abnormálně navýšený trénink (6300 km před 24h). Všechny své dosavadní zkušenosti s bajkováním, závoděním i s ježděním předchozích tří 24hodinovek. Velmi mi pomohla obětavá pomoc Kinga, který představoval celý můj rozsáhlý a sehraný realizační team = zásobovač, kuchař, časoměřič, trenér, mentální kouč...
 

Vítězný margl a jeho support team


Za dva týdny, druhou sobotu v červnu (11.6.) budu na Great Divide - startu svého vysněného závodu v Kanadském Banffu. Těch 260 mil ujetých v Jihlavě budu muset během 18 dnů ujet desetkrát, abych pro Margl Bike team získal český rekord Martina Víta, který zvládnul 4400 km za úctyhodných 18,17 dne . Možná to nezvládnu, možná bude technika či podmínky proti mně, ale určitě budu zase bojovat. A po Jihlavském závodu budu vědět, že jsem připravený. Připravený dát do toho to nejlepší co ve mně zbývá.


Pokud vás zajímá jakto za velkou louží dopadne, tak info o závodě i aktuální pozici a pořadí můžete zjistit na mém blogu zde.


Vyhlášení kategorie nad 40 let

 

Pavel Macháček (Margl)

Diskusní fórum pro: "Jak Margl na stará kolena proháněl mistra světa na Jihlavské 24h"

Názor Autor Datum a čas
RE: Jak Margl na sta... Seiko 6. 6. 2016, 18:44
RE: Jak Margl na sta... Milča 1. 6. 2016, 16:52
RE: Jak Margl na sta... Michal Stupka 1. 6. 2016, 16:48
RE: Jak Margl na sta... michal hampl 1. 6. 2016, 11:05
RE: Jak Margl na sta... Paw 1. 6. 2016, 08:34

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama

automobiloveDILY24.cz

Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.




Tipy pro Vás

Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
Galaxy série 2013
 
Kolo pro život
 
BikersStickers.com

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz