Výběr trasy je jasný: Na kole mě to baví. Letos mám po Islandu docela i najeto, ovšem v terénu si moc nevěřím. Navíc ubíjející nekonečné kopce či dramatické sjezdy nejsou nic pro mě. Volím tedy trasu KLASIK o délce 42 km, která je pro mě jako stvořená. Vždyť je to VÝLET – a ten si člověk přece musí užít! Nechť si další trasy o délkách 101 km (KING) a 73 km (HARD) užijí jiní borci či borky. Smekám před nimi, opravdu – úctyhodné výkony.
Ráno okolo šesté vyrážíme ve třech směr Slovensko Nová Dubnica. Tonda – vedoucí zájezdu startuje na nejdelší trase již v 8 hodin. Já s dvanáctiletým juniorem Metúdem rozžhavíme své bicykly až v 10 hodin. Máme tedy dostatek času na předzávodní přípravu. Metúd si s klidem užívá volné dvě hoďky a hraje hry na mobilu. Já jako docela nervózní pančelka dokola přešlapuji okolo auta a odbíhám na wc. V duchu si stále přeříkávám Tondovu oblíbenou hlášku: „Užij si to! Ber to jako výlet.“ Jasně, jemu se to říká, když skrze něj vidí Budha půlku světa. Je to můj teprve hned po Šele druhý větší závod, tudíž se cítím jako závodnice amatérka.
Jde se na věc. Metúd, jakoby vycítil předstartovní nebezpečí, mě opakovaně přemlouvá, abychom šli do zadní části startovního koridoru. Nejdu, on ano a udělá správné rozhodnutí. Hned po odpočtu posledních sekund se přede mnou skácí starší pán, který zřejmě v tom spěchu špatně našlápnul na pedály. Mé kolo držím pevně, ovšem musím vyřešit menší kolizi v podobě zaseknutého sedátka ve výpletu kola. Metúd mě vesele předjíždí a také se loučí na nějakou dobu, než se naše cesty opět sejdou…
Po asfaltovém rozjezdu přichází první kopec. Zde začínají být karty rozdány. Začínám funět…Chvíli to bude ještě trvat, než se rozjedu. Držím se ve skupince chlapů hobíků a úspěšně předjíždím dvě ženy. Do kopce, z kopce, do kopce, držím se za mou chlapáckou skupinkou a jede se mi dobře. Počáteční obavy opadávají, začínám se cítit sebejistě. Na první občerstvovačce do sebe naliju ionťák, který mi náramně chutná. Plná euforie ihned vyrážím vstříc dalším výhledům a zábavným pasážím. V lese mě čekala vůně sluníčkem rozehřátých listů, hub a dřeva. Příjemné osvěžení bylo v podobě mírného vánku. Hezky a pozvolna profukoval mezi kmeny stromů. Občas mi podklouzlo kolo na místy bahnitém terénu, ale komu by to v tom rozjímání vadilo?
Před dalším kopcem mě čekalo překvapeníčko – Metúd. Prý zabloudil a zajel si do údolí, které chtě nechtě musel opustit a vrátit se na trasu. Zdržel se cca 20 minut, což ve výsledném pořadí udělalo 70 pozic. Na další občerstvovačce se z cedule dozvím, že do cíle zbývá 18 km. V duchu si řeknu, že to je naprostá paráda a již se vidím na cílové rovince. Ovšem z opojení mě vyvede můj „spolujezdec v červeném“ (na jméno jsem se nezeptala), že to pravé ryzí bikerské po slovensky urobené teprve přijde v podobě dlouhého výjezdu po louce pod Slopským vrchem. A tak se taky stalo. Výhledy dokonalé, kopec táhlý a nekonečný, ale přitom tak příjemný. Kochám se, žasnu nad přírodními úkazy.
Blížím se do cíle spokojená, odpočatá, lehce zabahněná s růží na tvářích a objednávám pivko. Je přeci potřeba doplnit tekutiny. Sedám na tribunu do stínku a očekávám zbytek posádky. Všichni tři jsme dojeli živí a zdraví a nadmíru spokojení. Sice bez medailí, ale s úctyhodným umístěním v kategoriích – já 5. místo, Metúd 10. místo a Tonda 4.místo. Bomba!!! Velmi děkuji pořadatelům za skvělé zázemí, dobře naplánované trasy a nečekané dárečky. Příští rok, ještě v lepší kondici, naviděnou!
Saša Lhotáková
