Ze spacáku jsem se začal vysypávat v půl šesté. K mému překvapení v noci nebylo stupňů šest, ale jenom tři! Naštěstí jsem byl zapakovaný jakou housenka, takže se to dalo vydržet. Už předchozí noc mi byla trochu zima, takže jsem se snažil vychytat všechny potenciální tepelné ztráty. Fitbit mi hlásil, že jsem spal krásných šest a tři čtvrtě hodiny. Usnutí už ve 21:16 byl můj rekord v závodě. Odrovnal jsem se hodně rychle.
Rady na všechny strany
Zavřel jsem za sebou masivní bránu a vydal se zpátky na trasu. Byl jsem nabalený, takže jsem se postupně svlékal a svlékal, až jsem zůstal v krátkém. Byla to sice ztráta času, ale na ranní zimu jsem byl náchylný. Měl bych zařadit méně ježdění na kole a více otužování v rybníce.
Cestou se dal se mnou do řeči bača, který v policejním důchodu pásl ovce. Velmi nadával na euro.
Spiš
Do Tepliček to byl kousek a měli otevřený krám. Ostatně dva závodníci (..jména si nevzpomenu…) tam už čile snídali. Původně jsem se bál, že budu muset nakoupit až ve Spiši. Nechávat někdo kolo samotné je moje nejrychlejší cesta k infarktu a ve větších městech to platí dvojnásob. Zamykal jsem si ho i na noc. Na druhou stranu mi někdo říkal, že je tak levné, že jsem ho asi dostal k nákupu v Kauflandu, takže vlastně bylo v bezpečí.
Ten den jsem všem říkal, že pokud dorazí alespoň do Závažné Poruby, dají další den Križnou bez problémů. Musel jsem vypadat jako starý mazák. Rozloučili jsme se a já do sebe nasypal několik rohlíků. Celková doba zastavení – 15 minut a hurá dál.
Kladivo na hovada
Do Spišské Nové Vsi to bylo z kopce. Rychle jsem město projel a ani se nezastavil. Na minulých mílích jsem tu strávil příliš mnoho času. Musel jsem přejet Slovenský ráj, což je moje nejméně oblíbená část trasy. Příliš mnoho luk, příliš mnoho trávy…
Na druhou stranu možná pláču na špatném hrobě – Národním parkem Slovenským rájem trasa vlastně vůbec neprochází a já jen tak nazývám oblast mezi Spišskou Teplicí a Královou Lehotou.
Hned za Spiší se jede kolem Romské osady ve Smižanech. Asi ale na ně bylo ještě příliš brzy, protože jsem nikoho neviděl. Cesta pokračovala mezi vesnicemi, takže jsem se pohyboval rychle, ale věděl jsem, že mě čeká nepříjemné stoupání po okraji Křížové hory. Tam mě poslední míle přepadlo hejno hovad. Tento rok jsem doufal, že na žádná nenarazím. Ne snad že bych smrděl méně, ale před závodem jsem si nastříhal dres, kolo, přilbu, batoh, rukavice prostě všechno sprejem proti hmyzu. Psali, že vydrží až 30 dnů. Nevím, jestli to mělo nějaký efekt, ale projel jsem bez povšimnutí…
Na začátku „Slovenského ráje“ jsou paradoxně rychlé silničky, takže se šlape dobře. Jeden závodník se mě ptal, jestli stihne v Liptovském Hrádku servis. Dal jsem mu naději, takže se hnal dál. Dobrý skutek vykonán. Akorát mě štve, kolik osad tu je liptovských. Doufám, že nakonec nejel do Liptovského Mikuláše, který je sice větším městem, ale je mimo trasu a dál.
To nejhorší je dostat se na vrchol Hošková. Cesta se tam strašně klikatí, chvíli se jede, chvíli se tlačí, chvíli nahoru, chvíli dolů. Naštěstí se dalo jednoduše sledovat trať, protože všude byly vyjeté koleje. Často i dost blátivé. Nahoře myslím ani není žádný výhled, takže jsem těšil na další významný bod – přečerpávací nádrž Černý Váh.
Až skoro k ní se jede po široké cestě a pak přijde odbočka. Když jsem k ní dorazil, zeptal se mě jeden závodník, jestli je to opravdu ono. Přikývl jsem a začali jsme tlačit. Nejdřív po svahu, pak přes kamenné koryto a nakonec tři řady schodů. Nejlepší je vzít kolo do ruky a vyběhnout to. Koho že napadlo tomu říkat cesta? Nahoře byl ovšem úžasný výhled, počasí nám přálo.
Výlez na Černý Váh
Déšť je mým osudem
Dolů vede hodně rychlá silnice. V mílích ale takový sjezd znamená jediné – někde bude odbočka na šotolinu. Přejel jsem ji, ale naštěstí jen o kousek.
Za Královou Lehotou jsem potkal Vladimíra (45) (…tak na 80% to byl on…). Poprvé jsem postřehl jeho zálibu ve špatných odbočkách. Když krásným sjezdem mířil do Dovalova, volal jsem na něj, že cesta vede nahoru. Neslyšel… Každý svého štěstí strůjce…
Do Liptovského Hrádku jsem dorazil kolem páté. Zamířil jsem do obchodu, do toho nejbližšího – do Lídlu. Ukázalo se, že někdo vyraboval všechny regály s pečivem. A ještě jsem se klepal strachy o svoje kolo. Sice ho nikdo neukradl, ale jak jsem opustil krám, začalo pršet. Ostatně jako vždy, když do Liptovského Hrádku dorazím. Buď to je nějaká deštivá lokalita nebo se to stalo mým osudem. Nabaštil jsem se vedle automatických dveří jako vágus. Brzy přestalo, takže jsem razil dál. Kotvil jsem tam téměř 45 minut.
Svatá pouť
Další část cesty nebyla příjemná. Jelo se po úbočí Nízkých Tater převážně po lukách a polích. V hospodě jsem viděl koloběžkáře Jardu (101). Jaké bylo moje zděšení, když mě později začal předjíždět. Nervózně jsem se díval pod sebe, jestli pořád ještě jedu na kole.
Projel jsem kolem hlídacích psů, kteří se tvářili, že by mě sežrali i s bicyklem, kdybych ovečce jen vlnu přistřihl. Naštěstí měli vodítko tak akorát, že na cestě jsem byl v bezpečí. V noci bych se slušně polekal. Už jsem byl unavený, smrákalo a chtěl jsem to někde zalomit. Zítřejší pokoření Križné bylo už jisté (ha! jaká jistota na mílích????).
Potkal jsem domorodce, který říkal, že by taky rád jel, ale ukázal na svoje břicho, že už to nejde. Pověděl mi, že medvědi lozí hlavně po polích, ať si najdu bivak někde v centru vesnice. Začal jsem prohledával Ploštín. Velmi se mi líbilo fotbalové hřiště, ale probíhala zde nějaká party a jelikož byl další den státní svátek, předpokládal jsem, že neskončí příliš brzy.
Nakonec jsem zalezl před kostel, protože tam byl plot a vrátka se dala zavřít. Byla to částečně fyzická, ale hlavně psychická ochrana před divou zvěří. Před spaním jsem přemýšlel, jestli medvědi umí skákat a jestli odněkud nevyleze farář a nevyžene mě, že tu smí bivakovat jen katolíci.
Statistika dne:
- Najeto: 116 kilometrů
- Stoupání: 2 263 metrů
- Doba pohybu: 12 hodin, 23 minut
- Průměrná rychlost pochybu: 9.13 km/h
- Průměrný tep: 103
- Spáleno kalorií: 5 837 kcal
- Spánek: 6h a 45min
Píše Michal Ozogán
Převzato z blogu Fitness Data Freak
