Den pátý
Je ráno, budíka jsem si pořád nenařídil, normálně proto, že mobil nefungoval, jen ten obr s těmi rezervními bateriemi překážel a tížil mě, ale tentokrát vím, že musím vyjet až za světla, když mi předek nesvítí a tak i první probuzení ignoruji a spím dál. Za chvíli slyším štěkání. Nějakému psovi se nelíbilo, že mu ležím v jablečném sadu, který má hlídat a vstávám, balím se a do ranního slunce vyrážím dál napříč severní Itálií. Jedu a lituji, že jsem si nemohl udělat žádné foto na Monte Grappa. Nejspíš se sem už nikdy nepodívám a když tak třeba nebude tak krásně vidět. Prostě je to škoda – budu muset ukrást zveřejněné fotografie ostatních.
Itálie
Jedu asi nejblíž k moři za celou dobu závodu, ale žádné nevidím. Vím ale podle mapy, že jsem blízko a že jsem fakt neskutečně nízko. Projíždím nějaká městečka, jejichž Italské názvy jsou pro mě španělská vesnice. Pak vjedu do města Latisana vidím jeden obchod s mobilama, druhý ……….. No co – koupím si mobil, budou fotky a informace. Zalezu tam, pěkná mladá slečna prodavačka ale umí anglicky ještě hůř než já a to je co říct a říkám, že chci nejlevnější mobil s androidem. Chvíli to trvá. Kupuji nějaký Alcatel za 100 Euro. Dám jí svůj starý ať to nějak vymění a nastaví.
Vylezu z obchodu a hledám cykloservis. Nacházím ho brzy a prodavač mě hned spojuje s TRC závodem a přeje mi mnoho štěstí a gratuluje, že jsem zatím dojel až sem. Moc mě tím potěšil. Cítím se strašně pyšný a maximálně sebevědomý. Ptám se, jestli má přední světlo na moje baterie, mám 4 rezervní. Naštěstí má skoro stejné jako já, sice jen jedno, ale má. Utrácím dalších 25 Euro, ale s pocitem, že mi dal 15 slevu mě to tolik netrápí a mám další radost. Půjčím si nářadí, zkontroluji různé šroubky, utáhnu hrazdu a jedu zpátky do mobilárny.
Slečna naznačuje, že je vše Ok a vše jde jak má. Žádám ji ještě o nabití mojí powerbanky a mého nového mobilu a jdu na poštu. Vezmu lístek, asi jako v Teplicích na hlavní poště a čekám. Skoro hodinu, ale aspoň je tu klimoška a venku skoro padesát. Jsem na řadě a žádná z úřednic neumí anglicky vůbec. Není jednoduché je přesvědčit a vysvětlit, že posílám balík do Čech, prostě balík s mobilem, držákem, bateriemi a světlem. Že nechci pojištění a potřebuji od nich box (krabici). Vyplňuji podací lístek, odhaduji, co je asi v italštině jméno a co adresa, co odesílatel a co adresát. Další, skoro nepřekonatelný problém je moje zpáteční adresa. Nemám žádnou – špatně !! Napíšu tam svojí, tedy stejnou jako adresát – špatně !!! Ptám se na adresu pošty – špatně !!! Prostě to nemá řešení. Napíšu tuto ulici, nějaké číslo a byl klid. Říkám jí (nebo spíš ukazuji), že kdyby se to náhodou vrátilo, ať to hodí do koše. Konečně se usmála. Lidi za mnou nervózní, na poště Italiano jsem asi hodinu a půl.
Vezmu nový mobil a mizím s pocitem dvou a půl hodin ztráty za mobil a dalších čtyř za nemožnost jet ve tmě pryč z města. Jedu pár hodin, zastavím u Lidlu, kupuji klasiku salám, sýr Ice coffee, kolu, vodu, tyčinky a navíc i ananas – parádně mi ta krabička sedí v hrazdě a tak ten jím za jízdy. Na další benzince vytáhnu mobil, je tu wifi – nastavím a pokecám – konečně budu s někým mluvit. Chci se připojit ke google a nic, nejde. Moje heslo ???? Sakra jak to jen bylo ??? Google mi píše sms na moje číslo a nic nepřichází. Bádám a dopr….. no to je. Nadávám si do troubů a blbů. Slečna prodavačka mi sem dala tu předplacenou kartu. Neznám její číslo, nemám na ní moc minut a ani asi data. Tímto děkuji Vlaďce, Lence a kamarádovi ŽiŽa za dobití předpalcené karty.
Nemám jediný kontakt, nemůžu se připojit ke googlu, ten toto číslo ignoruje. Naštěstí funguje FB – nastavuji a píšu několik zpráv "pošli mi svoje číslo". Jedno přichází, zavolám sestře. Toto číslo nějak distribuj, bude moje po dobu závodu. Konečně můžu fotit, sice nejlevnější mobil, ale nějaké foto to udělá.
Přejedu do Slovinska a valím to do Julských Alp, v pravo Posojna, jedu přes sedlo Strednaja Gora. V tom vedru ……….. to je kopec. Je mi horko, ale předjíždím dva kolegy, takže povzbuzení. Nahoře se ke mně asi na 5 km přidává místní cyklista, sleduje ten závod a čeká tady na nás a vždy kousek s někým jede a povídá. Mluví trošku rusky, anglicky a chorvatsky – v pohodě pokecáme. Říká, že tam nahoře je 47 °C. Sjíždím už sám do Ljubljaně, je po osmé, ale začíná se strašně rychle stmívat. Bude pořádná bouřka.
Jsem venku z města a co to? Na silnici značka zákaz vjezdu cyklistů. Bojím se tam vjet. Vedle policisté měří rychlost, ptám se kudy a oni řeknou jeď tudy a ukazují přes tu značku po hlavní. Ok. Jedu. Vlastně už je úplná tma a vlevo to blýská jak od foťáků paparazzi, zvedá se silný vítr a já kontroluji stříšky kam se vrátit, když to příjde. Míjím benzínku. Zatočím tam, je úplně mega rozsvícená, ale zavřená. Spustila se šílená bouřka já jsem pod střechou . super !! Je půl desáté, lehám si před hlavní dveře pumpy, protže to je jediné místo, kam vítr nedofoukne kapky a kroupy.
Usínám a v tom přišla silná hromová rána, cítil jsem otřes i od země. Ten otřes spustil na pumpě alarm – příšerný odporný silný zvuk, který vydržel asi 5 minut. Nic se dál nedělo, tak jsem usnul. Za chvíli mě vzbudí místní policie. Ptají se mě jestli mám nějaký problém, že museli přijet kvůli tomu alarmu a že tu můžu být a je OK. Ještě při odjezdu se omluvili za vyrušení a znova se ptali jestli něco nepotřebuji. Skvělý přístup policie, říkám si. Je asi 22:00. Mám pocit, že jsem dnes ztratil alespoň 100km a tak nařizuji budík na 1 ráno a s pocitem že jsem toho zažil opravdu dost a zítra se rozjedu k výkonu usínám.
- 250 km 1584 výškových metrů a 874 m n.m. nejvyšší bod.
Den šestý
Vyjíždím ve dvě ráno. Jede se fajn. Maribor, Slovenská Bistrica, směr Ptuj a zase ty značky o zákazu. Snažím se to objíždět, štve mě to. Hnusná cesta, chvílemi i polňačky a vidím kolegu Dragana ze Srbska jak to mydlí v zákazu a za chvíli nějaká babka s taškama na řídítkách. Vylezu k silnici, přehodím kolo přes svodidlo a předjíždím Dragana. V Ptuji máme fanynky. S jednou si u snídaně povídám a fotím a jedu do Maďarska.
Ptuj, Slovinsko
V Maďarsku mi najednou připadají strašné silnice a trošku jsem nadával (já bláhový, jak si na ně pak s láskou vzpomenu). Na hlavních tam byly všude ty zákazové značky a tak to objíždím. Ve vsi nakupuji ledovou kávu, otevřu to a ono to je mléko. Maďarština, to je věc. Vedlejší silnice jsou dost nekvalitní a nekonečně rovné. Připadám si jak v americkém filmu, kdy jsou vidět cesty na desítky kilometrů dopředu. Je to nuda. Ten den předjíždím Dragana asi 6x a docela mě to štve. On ty zákazy kompletně ignoruje a já pořád někde hledám a mapuji. Trošku jsem se s ním sblížil, je také z té chudší části Evropy, také nemá naditou prkenici a taky neumí moc anglicky.
To ještě netuším, že se budeme potkávat až do předposledního dne docela pravidelně. Jezdí proti mně pomalu, ale skoro nespí. Je mi vedro, odpoledne v parčíku na dvě hodiny usínám a jedu dál. Dojedu do Komárna a strašně se těším na Slovensko. Mám ho moc rád, znám to tam a rozumím. Dunaj je tu obrovský, na cestě ho po pár dnech přejíždím podruhé a opravdu neskutečně narostl. Potkávám tam Španěla (už neznám jeho jméno) uvidím ho ještě na hranicích mezi Srbskem a Makedonií. Jel jsem dnes daleko a dlouho a asi jsem trošku tu ztrátu dohnal. Nařizuji budíka a za pumpou si lehám do trávy. Zase bez spacáku, je strašné vedro.
- 402 km 1848 výškových metrů a 536 m n.m. nejvyšší bod 0m nejnižší bod.
Komárno - most
Den sedmý
Plán je jasný. Přejet Nízké Tatry, Vysoké a CP3 a dojet do Popradu, kde se vyspím v peřině. Od rána to nejede. Do Zvolena je to nekonečné, pak mám nějakou šílenou zkratku přes kopce kolem B. Bystrice. Pak zase narážím na zákazy a objíždím to přes vesnice, je to furt nahoru dolu a vůbec to neubíhá. Vjedu do Nízkých Tater, ano tam kam jsem se tak těšil a přichází krize…….. pak to přechází na krizi všech krizí.
Nejedu, jdu. Cítím se úplně na dně. Prostě mizerně. Zkouším občas nasednout a po 300 metrech zase jdu. Přejdu sedlo pod Ďumbierem a napadají mě nejčernější myšlenky. Vzpomínám si na radu pořadatelů, nikdy to neskrečuj večer, vždy počkej do rána. Telefonuji Vlaďce, že to možná nedám, ale jasně slyším rozkaz „Odpočiň si a jeď!!!“.
Zkouším to. Hybe, Východná, Važec – konec. Nemůžu už ani metr, jedu rychlostí asi 12 km/h a připadám si jako troska. Je brzo, světlo – penzion, sprcha, konečně teplé jídlo a spát. S majitelem se domluvám, že ráno pojedu, on řekne, že ani omylem, že mi kolo odemkne tak v půl sedmé. Jsem unavený, asi jsem to včera přehnal, neprotestuji.
- 269km 2740 výškových metrů a 1231 m n.m. nejvyšší bod – sedlo Čertovica.
TRASA
... pokračování příště ...
Michal Hampl
foto: autor, internet
