Zvláště sloupec "průměrná rychlost" dokumentuje obtížnost závodu a množství DNF bylo též enormní, i když jich v reálu asi nebylo tolik, kolik je ve výsledcích.
Slunce pálí a předpověď slibující až 35°C spolu s jižním „fénem“ opravdu vyšla… Vzhledem k termínové kolizi s ČP v Rokytnici a mistrákem SAC v Klatovech někteří z adeptů na špičku odpadli, i tak se ale favorité našli.
9:10 hod. a policejní doprovod nás odvádí po rozsekané silnici do Tiché, kde má být ostrý start. Pod pojmem jízda za doprovodným vozidlem jsem si představoval něco jiného než sjezd šedesátkou, ale budiž, přežili jsme to a děr v asfaltu zase nebylo tolik. Balík se řítí přes celou šíři vozovky, houpavý terén s krátkými brdky „na pilu“ není potřebným sítem, takže jede stále obrovský hrozen cyklistů a o nebezpečné situace není nouze. Auta v protisměru a už se dotýkáme lokty, nárazy tělo na tělo a je jen otázkou času, kdy to lehne. Nečeká se dlouho a už se pár lidí sbírá z asfaltu. Ani se neohlížím dozadu, páč je potřeba mít oči na stopkách, neb se každou chvíli „flekuje“. Sjezd úzkou silničkou, končící skokem přes retardér nepatří k mým oblíbeným částem trati, ale přežil jsem, stejně tak jako následný hup nahoru. Tady se spurtovávalo, ale dneska jsou favorité pasivní, takže se jede jenom tempo, které stále stíhají desítky jezdců. Vařím se ve vlastním potu, bidon vysychá a už letím přes 70 km/h pod krátký strmý kopec v Hukvaldech. Tady se obvykle dělí balík dle výkonnosti, ale dneska zase nic, stačilo si stoupnout a vylámat to.
Sjezd a hned další hup, kde si najedu víc dopředu. Uprostřed silnice stojí auto zmateného řidiče, takže další krizovka. O kus dál už se nehezky válí na silnici Petr Pilnáček z HSK a ještě jeden týpek. Nehezký pohled na zkrvavené boky a rozervané kraťasy. O kousek dál stojíme za šraňkama. Zezadu tak dolítnou i někteří odpáraní a jede se nanovo v obrovském balíku. Situace je opravdu napjatá, pořád se jede nervózně. Nejede se, a když už je tu Štramberk, kde se odpojí jistě pár jedinců, tak zase přijedeme ke spadlým závorám… Hm, tak letos nějak špatně načasované.
Táhlé stoupání, trošku se přiloží, ale stále pohoda. Ostrá levá, jede se tempo do táhlého kopce a nastává další dělení balíku. Já horizont přežívám, ve sjezdu ke Frenštátu se to valí minimálně 50 km/h a najednou se uprostřed balíku pár nešťastníků poroučí k zemi. Je to jako záběr z TdF, kola a lidé létají vzduchem… Tak tohle už bude asi na sanitku. Vyhýbám se jen tak tak, pak se zase spurtuje, neb čelo odskočilo. Podařilo se mi to ještě docvaknout, ale prásknul jsem si to pěkně. Chvíle oddechu před nájezdem na Pustevny. Balík se prořítí kulaťákem a tempo se stupňuje, valí se přes 30 km/h a já couvám dozadu. Už jsem na gumě, spousta racionálně smýšlejících jedinců raději vystupuje z tohoto Pendolína.
V serpentíně dojíždím Roberta s BMC a nosiče vody Míru, kterému uzmu vodu a vyliju si ji na hlavu. Jenom to zasyčí… Rozepínám dres co to jde, i tak jsem splavenej. Sleduji rychlost, kolísající někde mezi 13 a 15 km/h. Dost bída, směrem k vrcholu už vidím jenom 13 a pálí mě palec u pravé nohy. 30°C horka v tretrách prostě nezvládám a dneska si zažiju fakt peklo. Silnice se příjemně vine v lese, ale na každém je znát obrovská námaha, s jakou se drápe vzhůru do 1000 m n.m. Sklon nepolevuje a stále je mezi 6 a 9%. Trochu závidím těm s modrými čísly, pro které závod končí právě na Pustevnách. Snažím se nebláznit, ale stejně dojíždím nahoru vyždímanej jako citrón. Táta podává 1l bidon s Colou.
75 km za mnou, přede mnou dalších dlouhých, horkých, těžkých 105… Ve sjezdu pár vteřin zapínám dres, čímž mi pláchne Robert a já ve stavu „grogy“ neriskuji a sjíždím jenom samospádem. Dole mě docvakne Petr Pospíšil a ještě jeden, na hlavní tak točíme ve třech. Snažím se dát dohromady, vypiju asi 0,5l, ale nic platné, na Soláni mám hned problémy a píchavá bolest do palce nedovolí šlapat maximální intenzitou. I letos končím se závoděním právě tady, odtud je to spíš boj o dojetí se ctí. Turistickou rychlostí šplhám vzhůru, předjedou mě další dva zezadu. Já se těším na podávanou vodu. Naliju si ji do přilby, do treter, za krk a na bufáči vyžahnu další 2 kelímky a opět se poliju, čímž sice ztratím jistě minutu, ale nechci skončit opíraje se o kolo jako loni.
Pomalu sjedu do Velkých Karlovic, kde už nikoho nevidím, takže si to šmrdlám v protivětru do táhlého kopce pod druhou HP – Kasárna. Pravý zabijácký kopec, 2 km s průměrným sklonem 10% se v republice na moc místech nevyskytuje. Ještě před úpatím vyhlížím studánku a zastavuji natočit si ledovou vodu. Pod pramen strčím tretru a chvíli necítím bolest. Mezitím mě dojela čtyřčlenná grupa s Pavlem Sovákem. Co je? Uvařil jsem se…
Kopec jedu dle sebe, srabácky na kašpara 39/27 rychlostí sotva nad 10 km/h. Jakmile na pár vteřin vidím na displeji pouze jednu číslici, tak zmobilizuji síly a zvednu se. Lýtka bolí, je mi strašné vedro, hlava dostává další dávku ledové vody ze studánky, leju do sebe Colu, na jídlo nemám ani pomyšlení, i když vím, že mi chybí cukry. Konečně kostky, drncá to, ale už vidím bufet na slovenském území. Totálně vyšitej se doplazím ke stolku, sním kus melouna, nechám si dolít bidon vodou, poliju se, kelímek s ioťákem vrátím, neb to žaludek nebere. Ve výhni pokračuji dál rozflákanou silnicí, i borec přede mnou sotva plete nohama, takže ho dokonce předjedu. Ve sjezdu se snažím pít a kousnout aspoň do suchého rohlíku. Makov, už jenom Bumbálka, Jamník, Smrček a dojezd…
Ze slovenské hranice následuje jedno z lehkých stoupání a já mám největší problémy. Už cítím křeč, takže si v polovině vystoupím a počkám na čtyřčlennou skupinu, která mě dojede. Když chci přišlápnout, abych nevypadl z háku, tak mě kosí další křeč do lýtka. Nedá se nic dělat, stavím na půlminutu u kraje a málem se slzami v očích to zkouším rozjet. Zapojím se do nově vzniklého vláčku a mám co dělat viset, ale vím, že sjezd k Šanci je předlouhý a ve skupině se nechá aspoň trošku „orazit“.
Podařilo se, zapojuji se do střídání, valíme furt 40 km/h a já už odpočítávám km do cíle. Snědl jsem kus šátečku, dost se napil a přežívám až na poslední bufet, kde stavíme u slečen, které si dnešek na rozdíl od nás docela užívají ve stínu slunečníku. Chcete něco? Jo, být už v cíli… Na Jamník se kolíbáme šlapajíce ze sedla. Zbylé hupy dávám tvrďácky na pilu, jak jsem byl zvyklý před lety. Následuje hrbatý sjezd, občas šutýrky a už jsme na vyfrézované hlavní. Poslední 3 km oddechu nám kazí mírný deštík, který ale v zápětí ustává. Už je tu ostrá levá a bájný Smrček.
Dole se vzdálím soupeřům a pak se vytrápím v těch třech prudkých km na horizont. Je tu se mnou jeden místní, ale dokonce mu v adrenalinovém sjezdu lehce odjedu i se svými „neschopnostmi“. Asi ty 28 mm pláště. Dole se protočíme a já stále bojuji o čas 6:20 hod, který bych bral jako „v normě“. No nestíhám, co budu lhát... Ostrá levá, stoupáme kolem golfáčku, slunce už zase pálí a kolegovi padá řetěz. Mně ne, jedu na pilu. Po uzounkých hrbatých silničkách míříme na Bystré. Pak ještě poslední zásek do vykřečovaných lýtek v podobě 12% rampičky. Svorně jedeme asi desítkou, ve stoje.
Za horizontem to mastím 35-50km/h, kolega nestřídá, jen mě upozorňuje na rozsekaný úsek. No bylo to fakt o držku, silnice jako ústa staré idiánky.Ještě piju, liju si vodu na hlavu a ve stavu euforie sjíždíme patrně ještě víc vykřečovaného jedince. Mírný sjezdík přes most, odbočka doleva a táhlé stoupání do cíle. Zvedám se, neohlížím se, ale doufám, že na můj nástup nikdo z těch dvou neakceptuje. S přehledem tedy mohu protnout po 6:22:16 hod. cílovou bránu u Ráztoky po úmorných 180 km. Holka mi odstřihne čip z vidle, já se poleju zbytkem vody a jdu se zkulturnit do sprchy.
Dám si špagety, ale ani je nedojím. Kofola mě taky nezachránila, až ta vanilková zmrzlina trochu. I tak jsem ale jako mátoha, pořád bych spal a sotva se plácám v cílovém prostoru. Na slunce mě nikdo nedostane!
Nejrychleji zvládl beskydská muka Josef Svoboda za 5:33:14 hod před Čerem a Swaczynou. Po vyhlášení nejrychlejší ženy, kterou byla Lucka Kočí sedáme do vyhřáté Fabie a jedeme zase těch 300 km zpět. S 41. místem mohu být aspoň z části spokojen, i když v roce 2006 jsem stejnou trasu zdolal za dnes již nepochopitelných 5:49 h. Tak zase za rok, Beskydy jsou pro mě vždy obrovskou výzvou, ale poslední tropické roky prostě nezvládám.
Jan Herda