Dnes je takzvaný Transalp fenoménem, obvykle završujícím bajkerskou sezónu. Kolik z nás o tom sní: “To by bylo.... mít týden volna, vzal bych kolo a jel bych...”. Přitom není nijak složité si takový sen splnit. Itinerářů různé fyzické a technické obtížnosti existují desítky. Z Oberstdorfu, Garmisch-Partenkirchenu, St. Antonu, Zillertalu a dalších míst na severní straně Alp se jezdí za teplem na stranu jižní. Cíl nemusí být vždy jen na Gardě. Takové Lago Maggiore či Lago di Como jsou také krásnou tečkou přejezdu. S pobavením můžeme sledovat jedince, kteří se kousnou a dojedou na horském kole až do Benátek. Případně takové, pro které by bylo osobní prohrou vjet během Transalpu na asfalt. Raději nést kolo stovky výškových metrů na zádech, než se pohodlně prosmýknout někdy jedinou normálně sjízdnou cestou. Vždyť ten singlík na druhé straně, ten za to rozhodně stojí.
Mezi těmito extrémy se pohybujeme my, běžní smrtelníci, pro které je výlet do Alp stále svátek. Pochopitelně – někdo tíhne raději k šotolinovým cestám, někdo k techničtějším trailům. Logický cíl, euforie při sjezdech, radost z překonání sama sebe v ukrutně dlouhém stoupání, nadšení ze sdílení zážitku s ostatními – to máme společné všichni. Endorfiny. Kolik jich musí ven po jediném dnu skvělého ježdění třeba na maratonu. A při transalpu takových dnů je.
Pro ty, kdo mají obavu z logistického zabezpečení akce nebo mezi svými přáteli nemají nikoho, kdo by byl ochotný se do podobného dobrodružství pustit, může být zajímavým tipem existence brněnské cestovky V-tour, která razantně upgradovala nabídku sportovních zájezdů a do webového katalogu na sezónu 2011 umístila hned několik kvalitních etapových MTB akcí. A jak se zdá, ani jedna z nich nekopíruje ty nejprofláknutější itineráře. Naopak – s důrazem i na přírodní scenerie traseři vybrali vojenské cesty v Dolomitech anebo staré obchodní stezky překonávající průsmyky ve Švýcarsku.
A jak jste na tom vy? Jeli byste?
Michael Pokorný
