Aktuality

• Poprvé na závodě v Jihlavě

Byly doby, kdy jsem měl respekt z delších maratonů, takového Drásala jsem jel až po 5 letech závodění. Jenže čím jsem starší, tím lépe snáším delší zátěž. Kopce a bláto se kupodivu staly mojí výhodou. Vloni jsem zajel svůj první závod 1000 mil a 3 týdny po dojetí jsem dojel druhý mezi veterány na Berounské 24h MTB.

Letos mám najeto výrazně více, takže jsem si dovolil trochu pozměnit pořadí a před Loudáním a Mílemi jsem se přihlásil k 24h MTB v Jihlavě coby sólojezdec. Ač z Vysočiny, v Jihlavě jsem byl snad jen dvakrát, na závodě nikdy. Díky dvecetičtyřhodinovce své bývalé krajské město už znám důvěrně. Tedy vlastně jen okolí náměstí a parku kolem Jihlávky a ZOO, které jsem projel 23-krát.

Dojel jsem navečer. Bylo chladno a mrholilo. Prezentace proběhla svižně. Postavil jsem malý stan hned vedle trati v kempu před nájezdem do dalšího kola v jihlavském amfiteátru (letní kino). Stan byl pro 2 lidi, ale můj support měl přijet až druhý den a já měl stejně dohodnuté spaní u kamaráda v Pelhřimově.

Kolo jsem promazal a svěřil do úschovny organizátorům. Poslechl jsem si dvě „pecky“ od Mišíka. Byl to Mišík Adam (junior), ale nejspíš ani Mišík senior by mě v tom chladu neudržel déle. Jel jsem salašit do Pejru. S Tomášem jsem tam zašel na gáblík, ale prchnul jsem už kolem 23h, protože pořádně se vyspat je před 24h základ.

• Na startu

Při tomhle okruhovém závodu je strašně důležité zázemí. Já přemluvil pouze jednoho kamaráda coby support v depu. Bohužel slíbil dorazit až 3 hodiny po startu, nicméně potom King fungoval na jedničku.

Kolem jedenácté jsem na místě v jihlavském amfiteátru. Vyslechnu část informační rozpravy v kempu, vyzvednu kolo a strojím se do závodnického. Deset minut před polednem jsem na startu na jihlavském náměstí. Chci fotit, když si uvědomím, že nemám na noze čip. No výborně, je v autě. Hlavně, že jsem si ho připnul na opěrku sedadla, abych ho měl na očích!
Takže tradá z náměstí dolů k řece, připnout čip a dosprintovat více než 100 m převýšení zpátky na start. Právě včas, abych stihnul jednu fotku a letmý start. Jede se volně za zaváděcím vozidlem, takže můžu chvilku poklábosit s exspolužákem Michalem, který jede dvanáctihodinovku. Po projetí depem a amfiteátrem to konečně rozjíždíme.

• První okruhy

Coby sólojezdec se nikam moc neženu a jedu zadrženě a rozhodně ne naplno. I tak bych nejspíše první stoupání na „alp de hrádek“ vystoupal. Jenže všichni přede mnou slézají v dolní čtvrtině. Takže až nahoru po svých a opět to rozjet a nazaplést se do ostatních.

Převážnou většinu jezdců tvoří týmy (dvojice, čtveřice i osmice) a většina z nich to jede zkusit , jedou rekreačně a opatrně. Trvá mi dva okruhy, než se dostanu dopředu. To už se začínám v dlouhém triku a větrovce přehřívat. Při průjezdu do třetího kola proto větrovku odhazuji na zábradlí. Alp de Hrádek dávám poprvé v sedle, v následujícím sjezdu na blátě nejprve schytám bahno do obličeje a následně promrznu ve vichru. Následuje nejdelší stoupání řezinovými sady. Pak se to zlomí, po pár prohazovačkách odbočujeme vlevo na stojku na kořenech. Tu tedy dávám jen se štěstím, když nepodhrábnu a nikdo mě nezpomalí v nájezdu. Ale vyjet se to dá, když tedy na to máš a hecneš se.

Následuje sjezdík na blátě, výjezd po kostkách a znovu do bahnitého a ještě bahnitějšího výjezdu. Pak následuje singltrek a objezd Staré plovárny. Na konci plovárny následuje třímetrová stěna, která se zkraje dala přehoupnout v pohodě, s postupujícími koly hůře a hůře, kolem půlnoci jsem ji už ani nedával a musel tlačit. No a potom očistec v ultrablátě v úseku pod podjezdem Brněnské a podél Jihlávky. Aby jezdci nevyšli ze cviku, následoval prudký výjezd po dláždění s velkými kameny. Pak už jen vystoupat po dlážděných silnicích až na náměstí, projet po rampě na kamion a sjet z něj po schodech. Zde se fandilo od začátku do konce závodu. Zkušenější to sjížděli, rekreanti a ustrašenější to snášeli. Ve třetím kole se kamion neprojížděl, jelikož pořadatelé aplikovali koberec pro zabránění častým držkopádům na kluzkém valníku. No a potom už jen odbočka vpravo, technická zatáčka na velkých šutrech a klesání zpět do amfiteátru.

Celkem 8 km okruh se 180 m převýšení. Zajímavé, hravé, ozvláštněné názvy úseků, napsanými podél trati typu Houbičková alej, Irská lavice, D1 nebo Jihlavská džungle. Aspoň si to jezdec lépe zapamatuje a je to i vtipné ozvláštnění. No a takhle jsme to kroutili kolem a kolem dokola a dokola.

• Cesta za úspěchem

První tři okruhy mám tedy bez zastávky za sebou. Po necelé hodině a půl ostré jízdy v blátě s průměrkou 18,2 km/h zastavuji v cílovém prostoru a jdu do stanu pro ionťák do bidonu. Tohle jediné se tedy pořadatelům moc nepovedlo. V Berouně bylo jídlo i pití na dosah trati. Tady musí jezdec odložit kolo a pro pití či jídlo dojít do zaplněného stanu třicet metrů. Ale ionťák mají dobrý, takže odpouštím a jedu dál.

Ve výjezdu si na sebe beru dříve odloženou bundu. Dávám další dvě kola, až na mě v parku mává King. Není nastaven na závodní režim a myslí si, že zastavím a dám mu klíčky od auta. Já jsem naopak do jízdy zažraný, nutím jej do běhu vedle mě, klíče mu házím pod sebe na zem a frčím dál. 

Další kolo dávám znovu celé v sedle bez slézání a pod 27 minut. V rámci úspory času jdu v dalším kole pro ionťák do stanu zadním vchodem. Hned to od pořadatelů, vlastně pořadatelek schytám. Nojo, však už to neudělám. Jsem závodem úplně pohlcen, snažím se až moc a občas dělám úplně stupidní chyby – dvakrát přehodím řetěz mezi dráty a pastorky a jen taktak, že nenamotám přehazku. Za chvíli zase na blátě díky úporné snaze předjet pomalejšího trefuji ramenem strom. Pak mám snahu zase objíždět louži, zamotám se do vymezovacího „mlíka“ a poroučím se k zemi.

• Výborný pomocník

Naštěstí je tu kamarád King. Osvědčuje se jako výborný pomocník. V každém kole pro mě má nachystán bidon s ionťákem a čisté brýle na výměnu. Na přání obstarává banány, sýr, koblihy… Také mi dává informaci o pořadí. Nad 40 let jede 31 sólojezdců. Já jsem se hned od začátku zavěsil za vedoucího Tomáše Sytaře a zajížděl s ním velmi podobné časy. Na třetího a čtvrtého jsem měl po pěti kolech k dobru čtvrthodinu, po deseti celé kolo (přes 30 minut). Bylo tedy jasné, že jedu na bednu a při udržení tempa i o vítězství v kategorii.

King také stanovil zásadní taktiku: hnát vedoucího jezdce Sytaře před sebou až k jeho odpadnutí. To se mi dařilo, a to i přesto, že jsem skoro v každém kole zastavoval (= šetřil síly) abych měnil brýle a průběžně jedl. Po 19h jsem zdlábnul posilující gulášek k večeři a kompletně se převlékl na noc.

• Technický zádrhel

Bohužel v dalším kole zjišťuji, že mi přestává brzdit zadní kolo a celé to objíždím jen na přední brzdu. V posledním večerním světle prohrabu auto, ale brzdové destičky, které vozím pořád s sebou, nenacházím. Naštěstí je tu servis Cyklo Valenta. Tam mají plno, ale nechají mě hrabat v jejich krabicích a hledat destičky na poměrně vzácné FormulaRX. Za 10 minut je nacházím a zmrzlými prsty je po chvíli nasazuji na místo. Jenže destičky jsou příliš u sebe a kotouč tam nevmáčknu. Takže znovu kolo i destičky ven. King vyškemrá v servisu široký šroubovák a mě se daří roztáhnout brzdové bubínky. Pak už naštěstí šlo kolo nasadit a po chvíli, kdy se vstřebali bublinky v kapalině, brzda znovu brzdí. To celé bylo určitě delší než 20 minut, ale s dobrým koncem, kterému jsem po marném hledání destiček v autě už nevěřil. Raději kupujeme další destičky do zásoby – noc bude dlouhá a bláta dost.

• Úspěšná stíhačka

Ztratil jsem půlhodinu, ale odpočatý zajíždím (naposledy) kolo pod 30 minut. Další kola jezdím pod 35 minut i se zastávkami u Kinga. Sytař příliš nezastavuje, ale dle mého supportu mu dochází a kola jezdí o 5 a více minut pomalejší. Třetí Martin Václavů za mnou má kola vyrovnaná, ale poté, co se po mé opravě přiblížil na 15 minutový odstup, znovu ztrácí.
Stahuji a přes vytrvalý déšť a množící se bláto se Sytařovi blížím. Po 22. hodině pořadatelé vypouštějí ultrabahení úsek kolem Jihlávky, který objíždíme po silnici. V dalším kole se vypouští i prudká stojka po kořenech. Obojí vítám, přestože jsem tam nejspíš časově získával. Jenže to také bralo spoustu sil a ty opravdu ubývají. Alp de hrádek už nevyjíždím, tlačím a šetřím síly. Stěnu za Starou plovárnou už také nedávám, tedy dávám, ale po svých, někdy i na třikrát (to když uklouznu) a je to čím dál horší. A ke všemu se po půlnoci rozpršelo silněji.

I tak jsem Sytaře ve svém posledním kole dojel před průjezdovým kamionem na náměstí. Chvíli ho pozoruji zezadu, ale jede opravdu pomaleji, takže mu jen kynu a ujíždím mu. Bohužel musím zrovna měnit baterky ve světlech. Po jejich nalezení a výměně jsem se ještě pár minut zdržel u Kinga v našem depu - čistil přehazku, mazal řetěz a občerstvoval se. Sytař projel po minutě. Když jsem pak projížděl 6 minut po Sytařovi cílem, vidím, že výjezd z areálu je uzavřen zábranami. Ptám se, kudy mám jet do dalšího kola… dozvídám se něco pro mě naprosto nečekaného. Závod je ukončen pro nesjízdnost trati.

„To snad ne, už jsem ho měl!“ „To není fér!“ drmolím na strážce průjezdu, kteří s údivem sledují zabahněného a promrzlého šílence, který chce jet dál a dál… Po chvíli mi dochází, že to myslí vážně a nechávám toho. Za dalších pět minut mi dochází, že tohle rozhodnutí má i svá pozitiva. To když jdu frustrovaný do stanu pro teplý čaj. Hraje tam místní amatérská country-folk skupina stylovou písničku „Skončili jsme jasná zpráva“. Můj totálně zabahněný zevnějšek a třesoucí se ruce budí pozornost. Za chvíli mi půlka stanu uznale tleská… No tak jo, směju se na ně taky :-)

• Zhodnocení

Doba zkráceného závodu 12 h 43 minut, ujeto 23 kol = 184 km, nastoupáno 3300 m. Tomáš Sytař dal díky průjezdu těsně před zavřením trati o kolo víc. V elitní kategorii zvítězil tradiční (trojnásobný) vítěz Tomáš Kozák 26 kol (208 km, celkové převýšení 4700 m), nejlepší žena – Vlaďka Vozáková zvládla 21 kol a zdolala přitom 3 780 výškových metrů. Fakt dobrý. Ale výborné výkony podali i mnozí další – kompletní výsledky jsou zde >>

• Vyhlášení

V noci jsme s Kingem odcestovali opět do Pelhřimova do teplíčka. Po tom martyriu jsem si těžko dovedl představit bivakování v dešti a pěti stupních v našem ministanu. V deset ráno jsme však již opět stáli v areálu a byli svědky vtipného a uvolněného vyhlašování výsledků. Nálada přátelská, jednání vstřícné, všichni oceňovali výkony závodníků a závodníci si vážili excelentní organizace a nasazení pořadatelů. Na vlastní oči jsem viděl nejlepší borce a vyslechl jejich hodnocení a zážitky.

Podruhé v životě jsem se postavil na druhý flek na bedně a potřásl si ruku s pořadateli i svými výbornými soupeři. Nějak jsem nechápal, co tam dělám, když jsem viděl vyšvihaného třetího Martina Václavů

• Dovětky

P.S.: Sytař to vyhrál naprosto oprávněně, vedl od začátku, jel podlahu a dal o kolo více než já. Oficiálně si nemám na co stěžovat. Ale jak jsem psal, měl velké štěstí, že to ukončili. Byl jsem rozhodnutý zmáčknout se až na doraz. Ještě nikdy jsem neměl takovou šanci stát na stupni nejvyšším a nedaroval bych mu ani chvíli oddechu. Útok na zlato jsem plánoval po třetí ranní.Pokud by ho odrazil, tak bych to zopakoval za světla po šesté.

Pokud by vydržel můj bajk, tak by to měl těžké, přetěžké... měl jsem na něj a on i já jsme to věděli. Přerušení závodu mě překvapilo a byl jsem upřímně nešťastný, když mi to oznamovali. Ale klobouk dolů před Sytařem, jel výborně ikdyž podle mého názoru se přepínal a možná by odpadl.

P.P.S: Přes slušné oblečení jsem byl na konci zmrzlý jako ratlík a prsty na noze se zahřály až po 20-minutovém sprchování v horké vodě. Na druhou stranu jsem měl ještě v zásobě náhradní suché tretry. No nic, druhé místo na bedně je také super a Margl byl opět slušně vidět.

Jo a našel jsem na ČT reportáž ze závodu >>. Nutno říci, že natáčeli spíše snadnější pasáže a v době, kdy to pro mě bylo všechno v pohodě sjízdné. Po 22:00 h to bylo 2x těžší, po půlnoci 4x.

Pavel Macháček

foto autor a Sythartha

• P.P.P.S. vyjádření Jiřího Holoubka, ředitele závodu:

Ještě pár slov k ukončení závodu. Je nám líto, že jste nemohl uskutečnit svůj atak na místo nejvyšší, podobně to odnesla Jitka Balcarová (4. místo). Měla jasnou taktiku, slušně natrénováno a urputné odhodlání dokončit závod za každou cenu. Nad ránem chtěla rozhodnout závod a dostat se na bednu.

Rozhodnutí ukončit závod bylo velmi těžké, ale trať byla především v pasáži okolo zahrádek na Plovárně velmi nebezpečná. Několik závodníků spadlo z prudkého svahu dolů. Pokud by se v tomto místě někdo vážněji zranil, hrozilo nebezpečí, že ho v hustém porostu nikdo nenajde i dlouhou dobu. Řešili jsme i několik transportů do nemocnice s otřesem mozku po krátkém bezvědomí. Už nebylo na co čekat. Motivace závodníků pokračovat v závodě byla velmi silná. Ale také už v některých případech byla nad jejich aktuální fyzické síly.

Ukončení závodu bylo správné rozhodnutí, protože zdraví a život závodníků jsou nejvíc.
Koneckonců výrazně většinový ohlas závodníků to potvrdil.