Poslední týden v červenci jsem onemocněl a tato nemoc se protáhla až na tři týdny. Do plného tréninku jsem se dostal až týden před závodem, přičemž to byl týden dovolenkový, a to nezaručovalo dostatek času na trénink. Přes tento tréninkový handicap jsem se však rozhodl závodu zúčastnit. Přece jen nejsem profesionál, takže účast na závodech je především o zábavě z cyklistiky a setkání se s přáteli. Kvůli tréninkovému výpadku jsem však letos zvolil variantu startu na kratší trase C, která měřila 39 kilometrů. Na dlouhou 66 kilometrovou trasu jsem si netroufal a nechtěl jsem se zbytečně trápit. Při minulých účastech jsem absolvoval delší trasu, která byla poměrně zajímavá a jezdivá.
Letos nebyla ani příznivá předpověď počasí, která slibovala déšť na sobotní předzávodní dopoledne. Pokud by se to splnilo, tak by se trať mohla stát velmi blátivá, a to by mohlo závod výrazně ztížit. Naštěstí za celé dopoledne, vlastně ani pak během závodu ani při závodním odpočinku v zázemí, nepršelo, takže trasa mohla být poznamenána jen páteční noční přeháňkou. Po příjezdu do areálu mi místní kolegové potvrdili noční déšť, nicméně kratší trasa neměla být významně tímto zasažena.
Start céčka byl naplánován na 12:30. V letošním ročníku to byla moje druhá účast na kratší trase, přičemž na první v rámci KPŽ Orlík se mi nadmíru vydařila. Bohužel kvůli výše zmíněným tréninkovým problémům jsem takový výsledek neočekával a závod jsem spíše pojal jako takový první rozjížděcí po zdravotní pauze. Také konkurence na této trati byla velká a účastnilo se jí kolem pětiset závodníků. Před mým startem jsem se ještě dojel podívat na Resselovo náměstí, místa startu obou tras, kde v 11:30 zazněl startovní výstřel delšího béčka. Soupeřů na hlavní trati bylo více než dost, mimo „tradičních“ hvězd KPŽ byli přítomni i Jaroslav Kulhavý a Kristián Hynek. Dal se tedy očekávat rychlý závod a zajímavý souboj elitních závodníků.
Když se řekne Chrudim, tak si zřejmě každý vybaví sjíždění schodů, které na účastníky čekají krátce po startu. Tato část trati je zajímavá nejen pro jezdce, ale i pro diváky, kterých i letos bylo kolem schodů plno. Určitě je dobré si tuto pasáž před závodem projet, aby každý tušil, co ho čeká. V tréninku se schody dají sjet poměrně snadno, při závodě je to však horší, protože se jimi najednou pouští stovky závodníků. Problém je, pokud se někdo vpředu rozhodne schody sejít nebo ho potká pád, což pak má za následek zbrždění mnoha dalších bikerů. Naštěstí mé předchozí ročníky proběhly v této fázi bez úhony, proto jsem doufal, že to tak bude i letos.
Přibližně kolem poledne jsem se vydal do startovního koridoru. Mraky nad námi se poměrně honily, ale ke slibovanému dešti nakonec nedošlo. Půl hodiny na to zazněl startovní výstřel, takže jsme se vydali vstříc bikovým kilometrům. První nástraha v podobě zmiňovaných schodů přišla záhy, naštěstí jsem je projel bez problémů, nikdo přede mnou nezastavil, proto jsem nemusel slézat z kola. Poté následoval výjezd z města, kde jsme dorazili k otevřené krajině, kde poměrně dost foukalo. Být zde v háku bylo nutností a jakmile člověk nechytil skupinu, tak nebyla šance ji pak dohnat.
V tento moment se jelo opravdu na plno, bylo to tzv. pila hned od začátku, což jsem po chvíli začal pociťovat. V tento moment se mi vzdálila vedoucí skupina asi třiceti jezdců a začal jsem se propadat. Začal jsem reálně cítit, že to dnes nebude ono a že mým hlavním cílem bude dojet do cíle ve zdraví, než abych bojoval o nějaké zajímavé umístění. Nohy byly těžké, snažil jsem se je točit, ale tempu ostatních jsem nestíhal. Tréninkový výpadek byl prostě znát.
Po asi čtyřech kilometrech jsme najeli do terénu, kde tolik nefoukalo, což byla pro mě pozitivní zpráva. Bylo tedy snazší se udržet nějaké skupiny, přičemž tempo bylo stále vysoké. Po několika kilometrech v terénu, kde jsem i přes enormní snahu ztratil další pozice, jsme opět vyjeli ven na asfaltku, kudy následovalo stoupání směrem do Křižanovic. Zde byla první a také jediná občerstvovací stanice v rámci kratší trasy. Po této zastávce došlo k rozdělení tras a céčkaři jeli chvíli sami. Tato zastávka mi pomohla, díky doplnění energie a zklidnění jsem se začal cítit lépe. Sice mě bikeři stále spíše předjížděli, ale již to nebylo tak masivní jako v první části závodu.
Zanedlouho došlo opět ke sjetí obou tras, takže jsem potkával i béčkaře. To mi pomohlo, protože bylo najednou více možností, koho se chytit do háku. Přibližně na 25. kilometru nás čekal nejtěžší výstup trati, a to více jako desetiprocentní stoupání směrem k Smrčině. Tento výjezd jsem zvládl celkem bez potíží a v tuto chvíli se mi jelo dobře. Po zdolání tohoto kopce pak již vlastně následoval jen sjezd až do cíle. Při sjezdu mě však potkala ještě jedna nepříjemnost, kdy jsem společně s jednou bikerkou špatně odbočil a trochu si zajel.
Nejhorší na tom bylo, že při návratu na správnou trasu odjela skupina závodníků, kterou se mi před tím podařilo dojet. Ztratil jsem tím tedy možnost háku. Přesto jsem ještě našel poslední zbytky sil a zbytek závodu dojel. Po sjezdu dolů následovala ještě poměrně dlouhá rovina, na které se dá hodně ztratit, ale i získat. Těsně před příjezdem zpět do Chrudimi jsem vyhlížel poslední stoupání, kde už jsem pociťoval únavu a ještě pár pozic ztratil. Při zdolání vrcholu jsem byl vděčný za sjezd do cíle, který jsem vřele uvítal.
Přes všechna úskalí jsem si závod užil a byl jsem rád, že jsem se ho zúčastnil. Věřím, že zdravotní potíže jsou již pryč a do dalších závodů půjdu již v plné síle. Sezóna ještě nekončí a možností bikových zápolení bude hodně. Pro mě bude další závodní zastávkou KPŽ v Plzni, na které se již moc těším.
Petr Šmíd
foto: Kolo pro Život
