Orlický závod je v mnoha ohledech specifický v rámci série KPŽ. Pokud mě má paměť neklame, jedná se o jediný závod, kde se jedou v rámci hlavní trasy dvě kola. Místo konání je schováno v uzavřeném areálu soustředěného kolem hotelu Orlík, který je vzdálen přibližně 15 km od Orlické přehrady.
Dle propozic oficiálního „koloproživotního“ webu je stanoven limit startujících na této akci, konkrétně bylo uvedeno 1200. Nevím, jak moc to koresponduje s realitou, když dle oficiálních výsledků se zúčastnilo přes 1400 účastníků! Možná se jen pořadatelé snaží uvedením limitního počtu zabránit mnohonásobnému překročení kapacity areálu, přičemž reálně nějaká stovka závodníků navíc není zřejmě problém. I s ohledem na omezenou kapacitu jsem se na závod přihlásil s dostatečným předstihem, což se snažím činit před každým. Mimo to jde o areál, kde lze najít i další vyžití, kterým je např. možnost koupání se v bazénu či blízkost pláže. Pro rodinu s dětmi tedy ideální tip, jak zabavit své ratolesti.
Osobně jsem se orlického závodu účastnil již počtvrté, takže jsem tušil, co očekávat. V předchozích třech ročnících jsem vždy jel hlavní trasu B, která se jede dvoukolově, jak jsem již zmínil. Absolvování dvou, téměř stejných okruhů je náročné zejména z psychického hlediska. Při své první účasti jsem zažil teplé počasí a suchý podklad, takže závod jsem si užil. Nicméně další dvě účasti se nesly ve znamení dešťů a bláta, a tak se jednalo o poměrně náročné praní se s tratí, což mě osobně vždy hodně vyčerpalo.
Trasa na Orlíku není jednoduchá, jsou na ní technické výjezdy, úzké single tracky, kamenité pasáže, úseky po cestách. Dle mého úsudku patří tato trať k těm bikovějším v rámci KPŽ. S ohledem na zmíněné zkušenosti z minulých ročníků jsem letošní účast zvažoval a v prvotním plánu jsem tuto trať neměl. Nakonec jsem se však k účasti rozhodl, podíl na tom mělo i nucené zrušení plánovaného Krále Šumavy. A dnes jsem rád, že jsem na Orlík jel.
Na závod jsem vyrazil s rodinou, což mě motivovalo více než jindy. I když jsem trasu na Orlíku již třikrát absolvoval, byl letošní rok přece jen jiný. Po zvážení všech okolností a zkušeností z předešlých let jsem se rozhodl letos jet „jen“ kratší trasu C, měřící 31 km. Organizátoři letos udělali jednu významnou změnu, kterou bylo posunutí startu této trasy na 10:30. To je velmi neobvyklé, jindy to bývá půl hodiny po poledni. Nepodařilo se mi přesně zjistit, co k této změně vedlo, ale nejspíše to bylo z důvodů menších změn tras závodu. Mně tato změna nevadila, naopak jsem ji vítal. Říkal jsem si, že po dojetí pak budu mít ještě celé odpoledne na to, abych se věnoval své rodině. Letošní ročník sliboval suchou trasu, neboť počasí posledních dní bylo spíše tropické. Těšil jsem se tedy na relativně pohodový závod. Předpovědi počasí nikdy nejsou stoprocentní, nicméně tentokrát to vyšlo.
Díky včasnějšímu vyražení na závod nebyl problém zaparkovat na hlavním parkovacím místě v blízkosti zázemí a startu i cíle. To je další specifikum této zastávky v KPŽ, počet míst na parkování je omezen a tak pak mnozí později přijíždějící účastníci stojí na příjezdové cestě, kudy vedou obě trasy. Letos se však organizátorům podařilo zajistit parkovací plochy navíc, takže snad žádné problémy nenastaly. V rámci KPŽ to byl můj teprve druhý start na kratší trase, takže jsem ani netušil, jaké bude mé startovní číslo. Nakonec díky bodovacímu systému, který mi stále není zcela jasný, jsem byl zařazen do první vlny. To ve mně vyvolalo jak nadšení, tak i nervozitu, jestli je takové umístění oprávněné. Doufal jsem, že mě mé nohy nezklamou. Po krátkém rozjetí jsem tedy čekal v prvním koridoru na startovní výstřel, který přišel v naplánovaném čase. Na „céčku“ startovalo kolem čtyřset závodníků.
Po startu následoval výjezd z areálu po příjezdové cestě, kde jsme po přibližně pěti stech metrech zatočili doleva dolů. Po dalším zhruba kilometru se startovní pole vydalo do lesa, první technické pasáže prověřili schopnosti závodníků. První kilometry v terénu se pak nesly ve znamení stoupání, čímž se startovní pole již dost natáhlo. Díky startu v první vlně, a snad i kvůli svým schopnostem, jsem se držel v čelní skupině, takže jsem odhadoval své postavení mezí prvními třiceti bikery. Až kolem pátého kilometru jsme se dostali na mně známá místa z minulých let, takže jsem si vybavoval povědomé pasáže. Střídaly se pak kopce se sjezdy, v polovině trasy přišla pro mě zřejmě nejkritičtější pasáž, a to sjezd po kamenech, ze kterého mívám strach. Nicméně díky suchému počasí jsem to tam letos „pustil“ a kameny projel celkem bez problémů.
Kratší trasa nabízí jednu občerstvovací stanici, která se nacházela na dvacátém kilometru. Zde bych měl výtku k zajištění občerstvení. Kolem jsme projížděli ve třech, kdy jeden z členů týmu zajišťujícího doplnění energie měl v ruce dva bidony. Bohužel na mě již žádný nezbyl, což mi přišlo nepochopitelné, když další tři až čtyři lidé stáli opodál a vypadalo to, že se jen schovávají před sluncem! Čekat se mi nechtělo, ztratil bych tím kontakt se skupinou. Naštěstí jsem ještě měl svůj vlastní nápoj, zásoby mi naštěstí na zbylých jedenáct kilometrů vystačily. Toto však nepovažuji za příliš profesionální přístup lidí na občerstvovací stanici.
Jedním z nejpopulárnějších míst orlické trasy je průjezd po pláži, který je v případě menší vody vždy zařazen. Bylo tomu tak i letos, takže závodníci nebyli o tento zážitek ochuzeni. Při průjezdu je dobré si včas zařadit lehčí převod, jinak hrozí pád. Bikeři na písek spadnou hned po prudkém sjezdu z lesa, což prověří zručnost jednotlivců. Mně se jej podařilo projet bez úhony a pak už jen zbývaly asi tři kilometry do cíle.
Nejedná se však o lehké kilometry, následuje průjezd jedním z mála bahnitých míst (bahno je tu zřejmě pořád i v době tropů) a pak poslední strmý výjezd. Zbývá jen přejezd asfaltové cesty, několik set metrů lesem a příjezd do areálu, kde jsem již vyhlížel cíl. Po příjezdu do cíle jsem byl rád, že jsem v tomto tropickém počasí zvolil krátkou trasu. Netrpělivě jsem sledoval výsledkovou tabuli a doufal jsem v pěkný výsledek. To se potvrdilo a celkové umístění v první dvacítce považuji za svůj velký úspěch.
.jpg)
Na Orlíku jsem si tedy spravil chuť po nevydařeném závodu Bike Prague a neúčasti na Králi Šumavy. Navíc mám po pěkném výsledku dilema, zda se v rámci KPŽ neúčastnit více závodů na kratší trase. Při odjezdu jsme mohli vidět průjezd závodníků trasy B do druhého kola, který byl letos změněn a vedl kolem parkoviště vedle hlavního zázemí. Těším se již na další biková klání.
Petr Šmíd
foto: Kolo pro život
