Den druhý
Neděle ráno, mám plán odpoledne dojet na CP1, přes nějaké kopečky sjíždím k nádrži Grand Étang a pak k řece trajektem přes řeku Reihn. Tady mě to dost překvapilo, podle mapy jsem myslel, že tu bude most, ale přívoz byl pěkný, zdarma a stál za to! Opravdu nic neplatím. Jedou se mnou další cyklisté, nějací výletníci. Cesta v pohodě pokračovala, potkával jsem občas kolegy a v neděli hledal co je náhodou v Německu otevřené s možností nákupu jídla a pití.
Až do města Tubingen, kde mojí naplánovanou trasu přeruší tunel, kam nesmí cyklisté. Nakukuji do něj a jasně se rozhoduji, že tento zákaz neporuším. Větší chvíli mi trvá, než ho nějak objedu, jsem zase na trase a ejhle – silnice pro motorová vozidla. Prostě pech pár kilometrů před CP1. Řeším kudy, ale naštěstí mají Němci označenou objížďku pro cyklisty. Jsem asi 7 km před CP1 a přišlo to – defekt zadního kola. Na krásné čisté cyklostezce. Dlouho a poctivě hledám nějaký trn anebo něco jiného v galusce abych do toho nenarval gel a nezjistil, že je to k ničemu. Nic nenacházím, opravuji galdu gelem nafouknu malou pumpičkou – tlak je nízký, musím dávat pozor, říkám si, že to je zlé, jsem na začátku, necelých 600 km a už defekt.
CP1 - Schloss Lichtenstein
Na CP1 Schloss Lichtenstein jsem asi 118. v pořadí, to mě moc nepotěší, ale co………Objednávám si večeři a čekám opravdu dlouho, mezi tím různě chodím na toaletu se umývat a ke kolu kontrolovat tvrdost zadního kola a přerovnávat věci. Přijdu ke stolu a tam leží nějaký zeleninový salát. Co s tím, objednal jsem maso s kaší. Mám hlad a myslím si, že moje jazykové vybavení asi místo kaše objednalo salát. Prostě ho sním a čekám u nealko piva a kávy dál a doufám. Asi za půl hodiny mi přináší opravdové jídlo. Dávám si večeři za 26 Eur – úplně se mi protočily panenky když jsem to platil, ale co, najedl jsem se úžasně. Přišla šílená bouřka, tak čekám asi 2 hodiny. Vyjíždím do tmy na povinný úsek a pokračuji po své trati. Bouřka se vrací, je hodina před půlnocí tak to zapíchnu v bus zastávce a připravuji nocleh, za chvíli přijedou dva závodníci jedoucí v kategorii párů, jeden z nich byl ze Slovenska – to mě potěšilo, konečně pár slov.
- 269 km 3233 výškových metrů a 765 m n.m. nejvyšší bod.
Den třetí
Plán byl jasný, přejet zbytek Německa, podél řeky Lech vjet do ALP a přes průsmyk do Insbruku, pak přes Brener do Itálie. Jede se mi dobře, předjíždím pár závodníků, v Alpách jsem prvně a strašně si to užívám, je tu nádherně, sice je tu až do Insbruku opravdu silný provoz, ale řidiči jsou neskutečně slušní. Je obrovské vedro a tak si u jedné vyhlídky zaplatím toaletu (to je takový Rakouský zvyk) a kompletně si namáčím dres a chladící ručník, oblékám se do mokrého. Tuto proceduru budu dělat prakticky až do Řecka.
Vidím kousek Zugspitze. Ve městě dám burgr a kávu a Brener – těch 36 km do kopce, kterých jsem se opravdu bál si naprosto užívám, předjíždím asi 6 lidí, pozdravím, představíme se a popřejeme hodně štěstí – baví mě to náramně. Musím jezdit častěji s kolem do Alp. Je to krásná cesta, zatím jsem tudy jel jen po té dálnici, ale tady je nádherně. Nahoře jsem ještě za světla, oblíkám se do nohavic a rukávů kvůli sjezdu a po silnici v kombinaci s cyklostezkama jedu dolů. Pořád i ve tmě je mi vedro, ty nohavice a rukávy jsou zbytečné. Itálie podél této silnice je fakt průmyslově hnusná, nebaví mě to a potmě hledám nějakou travnatou plochu na spaní, dlouho nic, tak si lehnu za panel vedle silnice kousek za Brixenem.
- 362 km 3313 výškových metrů a 1366 m n.m. nejvyšší bod - Brenner
Brenner pass
Den čtvrtý
Jede se mi divně, není to ono, jsem celkově unavený a otrávený z okolí a silnice. Bolzano, Trento – tady sháním nový telefon, ale nesehnal jsem, takové obchody mají až od dvou odpoledne a já mám ráno. Z Trenta je zakázaná hlavní silnice a tak vjíždím do kopců a chvílema jdu pěšky, sem tam mají i 18% a já nemám svůj den. Zdá se mi, že tady bloudím a že všichni ostatní jedou lepší cestou. Je mi divně a vedro. Asi po dvaceti km v kopcích kolem města vjedu na cyklostezku podél řeky Brenta – je pěkná, jen strašně složitá na mapování. Má stovky křižovatek, na kterých není vždy jasné kterým směrem jet, možná je to dáno i tou únavou a dnešním pocitem.
Dojedu na CP2 Semonzo del Grappa, tady jsem asi 68. - je vidět, že včera přes Alpy se mi dařilo a doufám, že to tak bude pokračovat dál. Jsem ve výšce 150m n.m. a musím vyjet na Monte Grappa 1776m n.m. (letošní královská etapa Gira). Krize střídá krizi, střídavě jedu a jdu. Trvá mi to, nahoru i s cestou zase do civilizace asi 4 hodiny. Cesta dolů, totiž byla nahoru dolů. Není každý dek kopečkářský. Dole se šeří a stmívá a já zjistím, že mi nesvítí přední světlo, vyměním baterii a nesvítí dál. Tolikrát vyzkoušené světlo... Jedu chvíli na čelovku, ale nejde to, spát jdu do jablečného sadu už před desátou v Ponte Della Priula.
- 250 km a 2898 výškových metrů a 1728 m n.m. nejvyšší bod – Monte Grappa.
CP2 - Monte Grappa
TRASA
... pokračování příště ...
Michal Hampl
foto: autor, internet
