Aktuality

Proč taky nejet na Drásala Sudety a Drásal. Patrně dva nejnáročnější závody u nás a možná i v širokém sousedství naší zemičky. K oběma jsem cítil takový respekt, že jsem svůj start zvažoval, a proč to nepřiznat, také oddaloval. Sudety jsem vyzkoušel již třikrát a dle mého je opravdu o třídu výše než vše ostatní. Drásal se mi vyhýbal stejně jako jsem se zkraje vyhýbal já jemu. Zranění nohy, zlomený rám, svatba, narození synka a v (ne)poslední řadě velké deštivo v loňském ročníku. Takže až letos jsem vyčerpal všechny výmluvy a po načerpání solidního a proč se nepochlubit i rekordního objemu najetých kilometrů, jsem se mohl těšit na dlouho odkládanou premiéru Drásala. Zajištění a organizace O kvalitním zázemí Drásala jsem mnoho slyšel i četl. Z pozorování na místě musím výborné hodnocení potvrdit. Presentace byla zmáklá na jedničku, vyhlášení jakbysmet, k tomu spousta doprovodných akcí a vychytávek – vlastní měna Drásalky, vstup na koupaliště, revival koncert božských Beatles, noční ohňostroj… Myšlenka udělat ze závodu celovíkendovou cykloudálost se mi prostě líbí. Tomu nahrává i ideální termín v prvním prázdninovém týdnu navazující na svátky věrozvěstů moravského bajkování Cyrdu s Metúdem a jejich následného reformátora Žanka Husu. Letošní termín navíc připadl na extrémně šťastný termín 7.7.07, navíc bylo ideální bikerské počasí, takže rekordní čas dosud nepokořené hranice 5 hodin visel ve vzduchu již před startem. Ale to trochu předbíhám další kapitolu, takže šup do ní a na start. Start a úvodní hupy Takže ráno jsem se s Tryskomyšima přesunul ze Zlína do Holešova a na poslední chvilku se vmáčknul někam dopředu do tisícihlavého davu startujících. Několik standardních povídání si pořadatelé neodpustili, ale bylo to poměrně stručné, poněvadž hlavní pořadatel pro to neměl příliš pochopení a před řečma upřednostnil start, a tak namísto proslovu starosty poměrně nečekaně odmávnul start a my se vyhrnuli vpřed. Před náma bylo ještě dost a dost kilometrů a spousta kopců, takže se ani moc nedivočilo. Prostě tak nějak normálka jsme svižně projeli z holešovského náměstí uličkami a šup do lesa.V prvním stoupání se jede po úzké kamenité cestě. Mnozí slézají a dost brzdí nás cyklisty. Bohužel je třeba občas zvednout hlas, ale na chodce je třeba přísnost. Kousek za námi se už jenom jde. A to jsem teprve na začátku. Raději se držím dost na uzdě a neženu se do kopců naplno. Za chvíli mě dojíždí Honza Hácha a směje se mně, že tentokrát mi to nejede. Ale já vím své, totální odpadnutí, které jsem si prožil v posledních kilometrech silničních Sudet už nechci zažít. Naštěstí kromě kopečku jedem přece jenom pár sjezdíků a tam si nejen odpočinu, ale i zapředjíždím. Ve stoupání za Rusavou jedem pořád v souvislém hadu. Slézám a fotím tu pěknou scenérii jezdců a hor. Odměnou je to, že kromě Honzy mě dojíždí i Romana. Tesák, Kelčský Javorník Jó kopečků je tam dost, ale kopců spousta. Jen si zkuste vystoupat kousek pod Hostýn, spustit se 222 výškových zpátky do dolů do Chvalčova  (400 m n.m.) a hned zas zmáknout Tesák (710mnm) . Mně to celkem šlo, přestože jsem se šetřil, příliš jsem neztrácel a Honzovi dokázal poodjet. Nahoře na Tesáku míjím první občerstvovačku (24. km) a tradá dál.Vyjíždět Kelčský Javorník je pro jezdce mé úrovně nerozum. I tak jsem to zkusil. A skoro úspěšně. Ale dříve nebo později, stejně tam tlačí všichni. Tedy alespoň všichni v dohledu. Opět fotím tlačící. Předchází mě Honza a hudruje, že jako mediální bajkařskou hvězdu ho nemám zabírat v chůzi, a když tak vám mám vzkázat, že je rovinkář a sjezdař a kopce jsou pro něho nutné zlo. Tož vám to vzkazuji. Pohodovější úsek a vydařené stoupání na hřeben Z Javorníku vedl krásný trialový sjezdík na Rajnochovice. Zde Honza potvrdil svoji pověst a já ho dokázal dojet snad jen o 50 m. Při předjíždění hodně opatrně jedoucích borců slyším jen „tý vole“ nebo „a safra“. Následuje menší stoupání na Bílovou a přes Lázy a Piklovou sjíždíme do Jarcové, kde poprvé zastavuji a doplňuji camelback. Podél Bečvy to pořádně profukuje. A samozřejmě jedu ty cca 4 kilometry sám, zato na provokativní dohled za dvojicí, která vzorně střídá. Stoupání na Prženský vrch a následně zpátky na hlavní hřeben je nejdelší – 400 m převýšení na 14 km. Stoupá se po asfaltce a jde mi to náramně. Kromě jednoho vrchaře mě nikdo nepředjíždí a naopak poodjíždním všem za mnou. Na 70. km fotím scenérii a dojíždí mě Pepa. Mám  snahu se chytnout, ale je to marné, na Troják dojíždím o několik minut za ním. Setkání s Nikolou na Trojáku O tom mě zpravuje překvapivě Nikola, který zde fandí. Zlomil prý patku u přehazky na 45. km a jal se zde povzbuzovat Tryskomyši a mě. Předávám mu foťák, lehce se posilním dobrotami, zapíjím pivečkem, pózuji a tradá dál. V kopci mě opět dojíždí Honza zavěšený za Hedviku a Roberta, kteři jedou svižné, takřka strojové tempo. Ne tak Honza, který vyráží naplno zkraje kopců, aby v jejich závěrech měl co dělat s udržením háku. Trojice jede fakt ostře a po krátké chvíli mám vážné problémy uviset je. Volím dost nestandardní taktiku. Namísto trápení se zastavuji a jdu na malou. Tím si jednak ulevím a jednak se vydýchávám. Odpočinut jedu vzhůru ze sedla a překvapivě ty tři dojíždím ještě v tomtéž stoupání ke Třem Kamenům (750 m n.m.). V následujícím sjezdu  jdu zase dopředu a na ostro. Na to doplácí Hedvika, která se rozhodla předjíždět borce zároveň se mnou a taktéž zleva. Holt jsem to valil o dost rychleji a křiknul si dříve, takže jí nezbylo než si přibrzdit podrážkou – šikovné děvče. Náskok před naší trojkou držím z posledních sil i ve stoupání na Pardus. Následuje sjezd na předposlední občerstvovačku v Jestřebí. Zde už mám fakt hlad. Tři tyčinky a nějaké ty rozinky jsou na 100 km docela málo. Zároveň mi je jaksi blbě z ionťáků a nemám chuť vůbec na nic. Takže znovu jen projíždím, získávám dva skalpy notorických pojídačů koláčků a vydávám se do posledního táhlého stoupání. Poslední stoupání, boj, ale jen sám se sebou Při rozboru trasy jsem na tento úsek mezi občerstvením Horní Ves a Hrubou Malíkovou vymýšlel speciální taktiku: je to poslední stoupání a proto do toho dám všechno, předjedu co nejvíce lidí a pak si odfrknu, protože do cíle je to již jen z kopce. Taktika to byla dobrá, ale jaksi jsem neodhadnul, že 120 km s převýšením 3200 m nejezdím moc často. Prostě jsem na to neměl. Došlo mi. A pořádně. K tomu jsem chytil žaket a depresi. Jezdec za jezdcem mě předjíždějí. A ten kopec je nekonečný. Přes 4 kilometry. Pořád se ohlížím a namísto předjíždění jiných odhaduji za jak dlouho mě kdo dojede a snažím se tyto okamžiky oddalovat o pár set metrů. Jenže se moc nedaří. Vrcholem je, když za sebou vidím 200 m Hedviku z Robertem a stanovuji si, že mě nedojedou dříve než za kilometr. A oni to zvládli za dalších 400 m! Prostě jeli o třetinu rychleji. No to je vrchol. Tedy ne kopce, ale té situace!A nápor na nervy pokračuje. Občerstvovačka U Dubu vypadá, že leží těsně pod vrcholem stoupání po asfaltce. Jenže ouha. Je tam příkop a stezka do kopce k lesu. Rezignovaně slézám z kola a tlačím rovnoběžně s rámem kola. A tlačím  snad 400 m. I potom je tempo vyloženě plouživé. Cíl a výsledky Naštěstí je zde očekávaný sjezd do Žop. Konečně trochu oraz. Vystřídán však je stíhačkou před dotírající skupinkou. Zámeckým parkem jsme prolétli, hrbolatý břeh kolem jakéhosi jezírka mi bere poslední sílu, ale s nasazením posledních sil udržím nejvíce dotírajícího pět metrů za sebou při průjezdu cíle. Dojel jsem 196. z cca 600 lidiček na dlouhé. Čas je vcelku uspokojivý - 7:16:55, průměrka 16,5km/h. Ondra Fojtík však vyhrál dokonce v rekordním čase 4:59:42 o půl předního kola před Lukášem Vlachem a s několikaminutovým náskokem před Robertem Novotným (5:08:23). Čtvrtý skončil Sváťa Janečka. Ženám kralovala Lucie Čuříková 6:34:01 před Petrou Kochovou 6:34:47 a mojí rivalkou/pokořitelkou Hedvikou Russovou (7:15:48).Detailní výsledky naleznete ZDE>> Pohoda kolem cíle V cíli je atmosféra připomínající rodiné grilování kombinované s poutí. Spousta stánků, laviček, bajkerů, doprovodu, dětí, psů. Grilované klobásy, langoše, vafle, steaky, pivečko, limča, rum – vše co vyprahlé bajkerovo hrdlo ráčí a peníze Drásalky + standardní měna dovolí. Také mě zaujal vložený dětský závod a především vyhlášení bajkerského dorostu. Zvlášť pěkný byl pohled na stupně vítězů kluků a děvčat do 10 let. Standardně výborné bylo také exhibiční vystoupení Pepy Dresslera. Vyhlášení nejlepších dospělých bylo perfektní a stejně profesionálně byla zvládnuta tombola. Prostě na pořadatelích bylo vidět, že nejen umí, ale že  mají svůj závod opravdu vypiplaný a především, že ho dělají od srdce a rádi. Při odjezdu začínali hrát na nádvoří zámku Beatles revival a zaslechl jsem, jak se domlouvá půlnoční ohňostroj. Škoda, letos jsem musel odjet dříve, ale jistě ho zde ještě někdy uvidím. Třeba již napřesrok společně s vámi. P.S.: A ještě zpět k úvodní úvaze - co je tedy lepší: Sudety či Drásal? Jak v čem. Drásal má dle mého jedinečné výhledy do krajiny a je asi celkově hezčí. Sudety jsou dle mého techničtější, a tím i mírně náročnější a z (alespoň mého) závodního hlediska pestřejší. Obojí jednoznačně doporučuji aspoň jednou zkusit. Podruhé, potřetí, … je to již jaksi samosebou. P.P.S.: Tuto neděli vyrážíme na Solnou komoru, in Deutche sprache = Salzkammergut, takže vám patrně přinesu srovnání i s tímto vyhlášeným a největším rakouským marathónem evropské top úrovně. Pavel Macháčekfoto Paw a Raf