Doksy dopadly dobře (včetně načasování příjezdu na start v okamžiku startu prvního balíku a následného startu s druhým balíkem a startovním číslem X), v pátek jsem odpočíval a večer porušil zásadu „na kole nic před závodem neměnit“ tím, že jsem vyměnil řetěz – nakonec jak bude vidět dále, to dobře dopadlo.
V sobotu budík na půl pátou, rychlá snídaně, „svačina“ na cestu, kolo na střechu, taška do auta a hurá pro Konráda do Hostivic a pro Martˇasku na Vinohrady. Krátce před šestou vyjíždíme z Prahy směr Hradec, Jaroměř, Náchod, Teplice nad Metují, které se dnes staly naší Mekkou. Cestou pitný a energetický režim.
Teplice jsou nádherné malebné městečko, parkujeme na náměstí, registrace bez fronty, v pohodě, všude úsměvy, potkáváme další Šlapky - Igora, Quita, Gavoše, Iceho, Laca a Pedra, Malinu a Radka. Někde tu je asi i Andy, Ježek a Kuře. Teplota je již teď ráno nad 20 stupňů, sluníčko krásně hřeje. Takže půjčit zapomenutý krém na opalování a namazat – díky Icemane, doplnit bidony, narvat kapsy jídlem (tablety, gely, tyčinky, banány), tepák na řidítka, lehce rozjet a na náměstí na start. Tam mává Ježek. Řadíme se spíš dozadu. Po boku Konrád, Laco, Pedro, kousek za námi Ice.
Nedočkavý peloton vyslechne úvodní proslov a pak výstřel. Chvíli nic, pak kousek koloběžka a JEDEEEEM! Začátek je hektický. Obrovský balík na úzkých silničkách se stojícími i jedoucími překážkami v obou směrech. Do toho občas díry, často štěrk, spadlé řetězy, vypadlé bidony a defekty. Každou chvíli někdo hodí vlnu nebo dokonce nečekaně zastaví.
Unikátem pak bylo na silnici ležící sedlo a kus dál pak jezdec, který se pro něj vracel. Podle profilu trati lze předpokládat, že to takto bude 35 km. Snažím se šetřit síly, ale často se brzdí téměř do zastavení a pak rychle rozjíždí. Myslím, že bezpečnosti a regulérnosti sportovního zápolení by oddělení startu krátké a dlouhé trasy prospělo, protože jinak mají ty úzké silničky mezi domky jak z pohádky své kouzlo, jen se při tom kochání nesmotat.
Konrád se v té houšti kol, těl a překážek pohybuje jako štika, chvílemi mi dost odskočí, ale oranžová je dobře vidět a také elitní číslo 4 se snadno sleduje. Snažím se ho držet na dohled.
Takto to jde až na 35. kilometr kde začíná stoupáni na první prémii – Horský pas, 590 m.n.m.. Teď se bude poprvé lámat chleba. Zařazuji vyšší výkon a držím se balíku. Vidím, že dochází k selekci, někteří odpadají. Vím, že nakonec odpadnu i já, ale chci se usadit v co nejlepší skupince. Mé plány zhatí autobus v protisměru. O něj se “kousne” doprovodná motorka a je tu špunt. Jezdci přede mnou sesedají já musím také. Veliká chyba! Ti, co projeli, získávají rozhodující náskok, energie vynaložená na udržení resp. odpoutání od těch, co jedou volněji, je zmařena, zezadu lehce dojíždí ti, co doposud jeli nižší tempo, a za autobusem jdou snadno před nás. Na prémii dojíždím s Konrádem, před námi asi šestičlenná skupinka. Stíháme ji z kopečka i po rovině a nakonec se to podaří. Nebýt autobusu mohli jsme být o jednu či dvě vpřed, ale tady to také pěkně jede. Skupinka se postupně nabaluje. Přijíždí i Pedro. Ne všichni střídají, někteří se snaží nastupovat, ale celkově se jede příjemné tempo.
Dvě krátká stoupání vyjíždíme v pohodě. A najednou jsme ve „Flandrech“. Před námi se zjeví stěna z kočičích hlav (Vysoká Srbská – 520 m.n.m.) Kolem diváci. Povzbuzují. Teď jsem rád, že vozím trojtác. Dávám „horský“ převod (někdo mu také říká „důchodce“ nebo „kašpárek“, nevím proč, já ho používám v horách) a trpělivě šplhám vzhůru. Kolem se se stěnou perou ostatní. Nahoře je bufet, za jízdy si nechám podat láhev vody, jídlo mám svoje. Leji do sebe vodu a řadím opět “silniční“ převody. Skupinka se opět formuje a frčíme dál. Projíždíme malebnou krajinou. Zejména úseky v lese, kde je stín, jsou fantastické. Pár brdků a Konrád hlásí, že se blížíme do Teplic. To nám to uteklo.
Teplicemi projíždíme v čase dvě a půl hodiny. Pár jezdců nás opouští směr cílové stoupání. Skupinka „maratónců“ jede dál. Směr Adršpach a Krčmov (590 m.n.m.) Tam je další vrchařská prémie a bufet. Skupinka se dohaduje, že stavíme, nabereme vodu a jídlo a pokračujeme. Pár jezdců projede dál, za chvíli je s Pedrem sjíždíme a pasivně čekáme na skupinku s Konrádem. Po pár kilometrech nás docvaknou. Zatím to jde a jsme relativně v pohodě. Pedro jede jak na výletě. Konrád vypadá svěže. Já cítím, že jsem dlouho „maratón“ nejel a že nohy to vědí. Jede s námi i velice silný jezdec na kole i v dresu Favorit. Vždy, když je v čele, tak se skupina roztrhne. Není čas na hrdinství, tak mu navrhnu, že by stačilo jet naše tempo a za odměnu může tahat delší špice. Je to fajn kluk, protože to vzápětí dělá. Cestou absolvujeme několik dalších kopečků. Skupinka zůstává pohromadě, nikdo moc nedivočí. Pak se mi zdá, že tempo polevuje. Brzy mám poznat proč.
Vybavuje se mi, jak mi v pátek večer psal Iceman na ICQ: „…. a pamatuj si jedno slovo: ODOLOV … “ Ten kopec sám by nebyl špatnej. Ale z nějakého důvodu se ti, co do té doby jeli celkem nenápadně, rozhodli, že právě tady se bude závodit. Prudké zvýšení tempa mne zaskočí. Také si najednou uvědomuji, jak moc je dusno. Rozhodnu se, že toto tempo akceptovat nebudu a volím si vlastní. Tak to jde. Nahoře je občerstvovačka, kde se přední část skupiny sjíždí. Je tu i Pedro. Nabírám vodu a colu a chvilku čekám na Konráda, o němž jsem si v tuto chvílí myslel, že je kousek za mnou. Protože nikdo nejede pomalu sám, odjíždím. Později se dovídám, že i Konrád si zde prošel svoji krizí a výrazně se zde zdržel.
V dálce vidím Pedrovu skupinku. Tak ji na dalším hupu s vypětím všech sil docvakávám. Pedro stále jako na výletě. V kratičkém sjezdu nestačím regenerovat a jedu znovu na krev. Teď to tedy začíná. Čas je dobrý, bylo by škoda to nedotáhnout. Teď je to o morálce. V dalším kopci nechávám Pedrovu skupinku odjet a jedu svoje tempo. Série stoupání vrcholí Závorou (680 m.n.m.) Za ní se sjíždí čtyřčlenná skupinka. Já v ní jedu opravdu pasivně a sbírám síly. Blížíme se dnes potřetí do Teplic. Překvapuje mne, jak daleko je od cedule začátku města na náměstí, ale je to po rovině.
Cíl by měl být 3 km do kopce v nejvyšším místě trati (Váha – 694 m.n.m.). Snad o tom přemýšlím více, než je zdrávo, protože mne na úplné rovině na náměstí chytne křeč do nohy. Snažím se ji ignorovat a držet kliky roztočené. Jde to a ve stoupání křeč ustupuje. Volím opět hodně lehký převod. Skupinka se rozpadá. Dva zůstávají vzadu, nejsilnější jezdec trochu odskočil, já jsem mu na dohled. Značka 3 km. Koukám na hodinky a rychle počítám. I desítkou by to mělo stačit na čas pod 5:30. Jenom nevytuhnout. Takže nespěchám. Točím lehce, teď už to musím dát. Značka 2 km je trochu dále než bych si přál, ale je to zase o kousek blíž k cíli. Jezdec přede mnou kašpárka (vlastně horský převod) nemá. To se projeví u značky 1 km, kdy jdu „lehce“ :-D před něj. Pak ještě značky 500, 400,200,100 a vidím bránu . Píp píp... je to tam, 5:28.
Gratulujeme si s Pedrem, jsme unavení, ale šťastní, pro tohle ty maratony jezdíme.
Tento byl obzvlášť příjemný. Krásná krajina, malebné vesničky. První kolo na rozjetí, ve druhém se pak tvrdila muzika. Jsem rád, že jsem byl toho. Rád přijedu znovu.
Pavel Zach
