Přes absenci bahna to byl terénní závod jak má být. Na trati jsme se vůbec nenudili. Jen značení mohlo být hustší. Až na výstražné cedule před nebezpečnými místy. Těch bylo až příliš. Kufroval jsem jen trošku, ale jak tak koukám do výsledků, minuta mě mohla posunout o 5 míst dopředu. A to je rozdíl – dojet čtvrtý od konce nebo osmý.
Na delší trať, 85 km, se nás vydalo 200. Chvílemi bylo vedro, až se brejle mlžily a pot štípal v očích. Sundat je a riskovat tím hmyz v oku? Toť dilema. Asi by to chtělo vychytanější brejle...
Ocenil jsem, že se jede opačným směrem než loni, takže sjezdovku na Čeřínku jsme absolvovali směrem nahoru. My, racionálně uvažující, chodíme takové hangy pěšky. Ale jít pěšky shora dolů, to by byl trapas.
Padesátkaři startovali těsně poté, co jsme se vzdálili my – teda konkrétně o půl hodiny později, takže nás, co šetříme sílami, abychom se nezchvátili před cílem, dohnali dlouho předtím, než se obě tratě rozdělily. Spousta předjíždějících neřekla jestli zprava nebo zleva, tak to chvilkama bylo loket na loket. No – prvních třicet jezdců bylo v pohodě, ale pak to bylo horší. Někteří jen křikli „héééj“, nebo ani to ne. V takových případech se snažím jet rovně bez kličkování, ať to vyřeší chrt. Pokud jej tuším za sebou. Jeden mlaďoch se dokonce rozčiloval, že jsem mu hodil vlnu do jízdní dráhy. Nezbylo než ho asertivně poslat do řítě.
Cituju kamarádku Kameňa Úrazu: „...jsem to řešila tak, že když jsem za sebou slyšela lokomotivu, sama jsem mu řekla po které straně mě má předjet...“. Chtělo by to delší mezeru mezi starty.
Občerstvovací oázy nechyběly, na rozdíl od něčeho na způsob špeku, škvarků, buchet a tak. K sežrání byl jen pomeranč, banán, tyčka...Abych to nedramatizoval – v konečném důsledku jsem nesnědl ani ten svůj soukromý rohlík poslední záchrany.
Dojezd byl náročný na psycho. Pár metrů vpravo vidím a slyším cíl se všemi nafukovacími oblouky a stánky, jenže mezi náma je rybník, který musím chtě nechtě objet. Skoro dva kiláky navíc.
Posledních 30 kilometrů mně pořád někdo dojížděl a odjížděl. Snažil jsem se s nimi držet krok, tak jsem se zničil o něco víc než obvykle. Umýt nohy, které to potřebují ze všech částí těla nejvíc, se ukázalo být náročnější operací, než jsem odhadoval. Zvládl jsem jen pravou. Na levou nohu už nemám sil. Musí vydržet až domů.
Jinak to byla vydařená sobota.
text a foto: Jan Vlasák
