Sobota 13. 9. 2008 6:00. : V úplně promrzlém stanu uprostřed parčíku v malebném městečku Teplice nad Metují zazvoní budík. Opět jsem měl v hlavě jedinou myšlenku - já musím být asi úplný magor - za dvě hodiny totiž startuju na 14. Sudety... Nejdřív jsem přemýšlel o tom, že asi pojedu ve spacáku. Nedovedl jsem si představit, jak z něj vylézt a neumrznout při tom. Venku byla taková zima, že kdyby pršelo, tak asi sněží.
Tentokrát jsem se na start postavil úplně sám, protože Zuzka nemá tak krátkou paměť a přihlásit se odmítla. Pasovala se raději do role sportovního fotografa a přejížděla mezi atraktivními místy, aby mohla zvěčnit, jak se tam sám plácám.
V 8:00 oznámil hlasatel, že kdybychom to jako vzadu náhodou nevěděli, tak už bylo odstartováno. Nabalený jak pumpa na zimu jsem se tedy dal s davem do pohybu. Spolu se mnou se rozjelo ještě dalších asi devět stovek bláznů, z toho minimálně dvě třetiny startovaly na dlouhé trati.
Už v prvním zahřívacím asfaltovém stoupáku na Skály cítím, že se mi nějak divně hýbe levá tretra. Zatím tomu ale nevěnuji příliš pozornost a spíš dávám majzla, abych někde nestřelil gumu, jak se to úspěšně dařilo hojnému počtu soupeřů. Začátek je totiž hodně svižný, jede se po rychlých polních a lesních cestách, sem tam makadam a rozbitý asfalt. Podmínky pro defekt jako stvořené. Nicméně v mírném sjezdu, který vrací peloton po úvodní vyhlídkové smyčce okolo skalních měst do Teplic, musím poprvé zastavit a dotahovat povolený levý kufr. S předtuchou dlouhého dne si v Teplicích na prvním bufíku radši dávám kus žvance. Ze zkušenosti totiž vím, že Sudety začínají až po čtyřicátém kilometru. Dalších patnáct kiláčků uletělo jako voda. Poté, co se oddělila „dětská“, konečně začal ten pravý „saigon“.
Sjezdy jsou srdeční záležitost a do kopce se nedá udržet přední kolo na zemi. Výšlap Pánovou cestou zvládám ještě na „zoufalce“ v sedle, pak jsem musel potupně slézt ve sjezdu k Václavu, protože mi maník přede mnou zacláněl. Nedá se svítit. Než si nabít kokos a skončit v prvním technickém sjezdu, raději skákat dolů po svých. Taky další kopce již víc tlačím, než jedu, protože terén je opravdu strašný. Směs velkých šutrů a písku není nic pro moje kolo (a nohy). Po druhé se mi povolil kufr a do podvědomí se vkrádá nepříjemný pocit. Co když ten kufr ztratím? Přede mnou ještě osmdesát ostrých kiláků…
Přichází další technický sjezdík na Suchý důl, ve kterém se pro mě definitivně lámal chleba. Asi v půlce jsem si chtěl přišlápnout a nohy se protočily naprázdno. Nejdřív mě napadlo, že mi na těch jamách jen spadl řetěz, ale skutečnost byla ještě veselejší. Řetěz spadl, ale až na zem a to neznámo kde…
Další skoro hodinku jsem se ho pokoušel najít, protože bez řetězu se na kole, jak známo, dost špatně šlape. Když jsem celý sjezd marně dvakrát vylezl a zase sešel, bez špetky naděje jsem sedl na své invalidní kolo a pokračoval další tři kilometry stylem koloběžka až k bufetu na Slavném. Tam mně definitivně vzali vítr z plachet. Helfnout mi nedokážou, servis je prý až za 25 kiláků a tam to určitě nedoběhnu. To znamenalo konec všem lichým nadějím.
Už jsem se rezignovaně vydal směrem k místnímu pohostinství, když ke mně přibíhá zapálený turista (ve skutečnosti tou dobou indisponovaný bajker z Broumova – tímto mu ještě jednou děkuji), že mi půjčí svůj řetěz. Je tady prý s manželkou na výletě a kolo má na autě. Než jsem se nadál, byl můj bajk zase schopen jízdy. S mocným povzbuzováním mě mí „zachránci“ posílají dál na trať. Prý do cíle je ještě daleko a o vítězi ještě není rozhodnuto…
Vynucená pauzička byla hodně znát. Totálně jsem vychladl a jen ztuha jsem se dostával znovu do tempa. Aby to nestačilo, musel jsem stejně na každém kopci zastavit a dotahovat ten proklatý kufr. Ten se pak ve sjezdu z Boru do Machova úplně odporoučel. K mému štěstí byl v Machově zmíněný servis. Chlapík mi nejdříve věnoval plastový pedál, ale když se pak objevil můj kufr zaklíněný stále v pedále, prohlásil, že se mám zout a jít se v klidu občerstvit. Louskl jsem dvě nealka, pár jednohubek a směle pokračoval se spravenou botou vstříc dalším dobrodružstvím.
Hned na kopci za Machovem mě překvapila nečekaně brzo další občerstvovačka. Jak sem přibrzdil, už jsem měl v rukách nefalšovaný půllitr s „plnotučným“. Pochopil jsem, že tento bufet si žije vlastním životem a s organizací závodu pramálo souvisí. Cestou byl ještě jeden výčep podobného druhu, ten jsem ale trestuhodně objel v obavě z předčasného konce.
Někde před Suchým dolem, asi na devadesátém kiláku, byl celkem rychlý sjezd po rozbité šotolině. Jedu, co mi strach z defektu dovolí, a když se cesta srovnala a přešla na čistý asfalt, tak cítím nepříjemné pohupování. Jaká to náhodička, nějaký hřebíček si na mě přece jen počkal. Výměna duše je otázkou pěti minut, to už mě nemůže rozhodit. Jen si připadám jako kašpárek, když vidím, že mě někteří předjíždí dnes už aspoň po páté. Znova nasedám a už se mé myšlenky upínají na obávanou Hvězdu.
Výjezdy na hřeben Broumovských skal jsou sice těžké, ale nejvíce se proslavil sjezd po zelené značce od kaple Hvězda. Tajně jsem doufal, že když trefím dobrou stopu, tak ho tentokrát pokořím. Netrefil jsem. Natáhl jsem se asi o deset metrů dál než posledně. Zbytek jsem potupně sešel pěšky. Až později mě napadlo, že jsem mohl vlastně nahoře slézt a jít si to trochu prohlídnout.
Zbývajících dvacet kilometrů uletělo jako voda. Úplně sám jsem si vychutnal oba krásné sjezdy z Ostaše, (aspoň nějakou výhodu má jízda ve spodních patrech), na „zoufalce“ vyšlápnul závěrečnou stěnu a od hradu Skály se pustil posledním sjezdem do Teplic. Pořadatelé si neodpustili ještě několik fajnových kliček po parčíku a „už“ jsem byl po osmi a půl hodinách v cíli. I když jsem v čase zdaleka zaostal za minulým vystoupením, tak se dostavil takový ten dobrý pocit, že jsem to vlastně dotáhl až do konce.
Byla by totiž škoda tento nevšední a parádně zajištěný podnik nedokončit. A když se při tombole po řeči německy hovořícího sponzora z davu někdo ozval, že to jsou Sudety se vším všudy, určitě nekecal.
Takže příště znovu a lépe…:-)
text: Michal Karlík
foto: Zuzana Šlapalová
