K Sudetům mám respekt. Snažím se na ně připravit, protože užívat si ty nekonečné kilometry s náročnými kopci bez pořádného tréninku si neumím dost dobře představit. 3 přípravné závody svojí celkovou délkou překonaly Sudety, svým převýšením však ne. I tak jsem se cítil připraven. Nikyho a Václava, kteří se Sudety rozhodli jet poprvé, jsem proto vedl hlavně po psychické stránce – u stánku na pláži v Mokropsech jsem jim předával své poznatky ze svých čtyř dosavadních účastí.
Dopadlo to prazvláštně. Venda, v podstatě zelenáč, prohlásil, že když už s námi jel na jaře do Řecka na kola, tak nějakou krátkou trasu nepojede. Mimochodem, v Řecku jsme sice bajkovali každý den, ale díky výborné kuchyni jsem tam přibral 3 kg. Naopak ostřílený Nikola, který mě vloni honil na Bikechallenge a letos zajížděl lepší časy na 24 hodinovce ve Vesci, neskrýval své obavy.
A pravdu měli oba. Venda po jarní Šele úspěšně zvládnul i dlouhé Sudety. Naopak Niky nezvládnul noční návrat z Mokropes, prochladnul, dostal horečku a i přes nasazené medikamenty musel po Malých Sudetech ze závodu odstoupit.
Spali jsme v pronajaté chatce kilometr od startu. V noci lehce nad nulou, do chatky táhlo mnoha otvory. V šest ráno, obloha jako vymetená. Začínal krásný a náročný den. Večer jsme si přeobjednali snídani na hřišti a v sedm už jsme tam za svých 50 Kč přebíraly dobroty na skrovném švédském stole.Kávička, rohlíčky a šunčička navodily naši spokojenost.
Stihnul jsem ještě vyměnit sjetý zadní plášť za poctivý Bontrager Jones 2,2’’ a tradá na náměstí na start. Tam už drtivá většina jezdců netrpělivě stepuje v koridorech a snaží se zahnat vlezlou zimu – bylo kolem 6 ?C.
Řadíme se nakonec a po pár minutách je tu start. Účastníci dlouhé i krátké trasy vyrážejí zároveň. Dav devíti stovek jezdců vbrzku ucpává silnici po startu a při nájezdu do prvního táhlého kopce vidím i ošklivý pád. Následné tříkilometrové stoupání na Váhu (694 m n.m.) však startovní pole dostatečně rozředí.
Držím se Nikyho a statečně stoupám skrz husté pole jezdců. Vašek zůstal hned zkraje za námi. Po chvíli Nikymu nastupuji a držím se chvíli před ním. Jenže uštvat se nechci a rychlostně i silově jsme na tom podobně, takže si vedením opakovaně vyměňujeme.
Daří se mi spíše ve chvílích, kdy je dav hustší nebo v následných ostřejších sjezdech. To Nikomu poodjíždím nebo rychle stahuji jeho náskok, který si vytváří v každém táhlejším stoupání. Přes jeho dvoudenní klempírování jede excelentně, a tak mě překvapuje, když mi po hodince ostré jízdy na 20. km oznamuje, že se mu točí hlava a že to zabalí.
Taky mě dost zaskočil chlapík, kterého jsme chvíli předtím předjeli ve stoupání na Dlouhý vrch (698 m n.m.). Vychutnával si hrboly na pradávném modelu a'la Ukrajina originál v mikině, botaskách a v křupce naražené frajersky do týla. Nožky mu kmitaly a na okolojdoucí co chvíli pokřikoval nějaké průpovídky.
No Niky i tenhle chlapík mě vyprovokovali k nečekaně ostrému tempu, Teplicemi projíždím výrazně rychleji než kdykoliv dříve. 30 km za 1:22 s průměrkou 21 km/h je velmi slušný, a to i přesto, že organizátoři trasu o nějaký ten úvodní km zkrátili – vynechali jsme tradiční první občerstvovačku ve Zdoňově s následným prudkým stoupáním po lesní bahnité cestě.
Takže projíždíme Teplicemi nad Metují. Před viaduktem podávají pití a pochutiny. Chňapnu po banánu a preventivně zaháním hlad. Niky fakt odstupuje, ještě slyším snad jeho „a jeď", pak už jen zdáli volá Romana, že je to jako „dobrýýý“, Malé Sudety končí a jdeme na zbývající Sudety Velké.
Po panelce si to vyšlápneme na Nový dvůr, dáme ostrý sjezd, rychlou rovinku lesem a už je tu první legenda – 5 kilometrové stoupání na Honský Špičák. Řadím kašpárka a snažím se dojet tandemové kolo přede mnou. Marně. Do kopce se přes kořeny a kolem kmenů škrábou stejně rychle jako já. Mihnu se kolem nich až v následujícím sjezdu.
A další kultovka. Amerika a za ní Pánova věž. Míjím občerstvovačku a využívám nastřádanou rychlost, abych se dostal co nejdál. O moc dál, než mě vynesla setrvačnost, to šlapat v sedle ani nezkouším. Šetřím síly, tlačení není o moc pomalejší, přestože se mi pár pravověrných bajkerů snaží dokázat opak. Koukám, že tlačení tandemu je ještě rychlejší. V následujícím sjezdu po kamenných schodech stejně všechny snaživce hravě sjíždím. Povedlo se mi to parádně. Potlesk mám zasloužený. Další Hřeben stěn kromě krátkého šutrového úseku zvládám v sedle. Další sjezd vede lesem téměř bez vymezené trasy. Sice jsem při předjíždění koupil dvě rány větví do blembáku, ale co bych nepodstoupil pro několik předjetí.
Na občerstvovačce ve Slavném na 54. km stojí náš kompletní support team. Romana s Vlastou (to je kluk) vesele mávají, prášky nadopovaný Niky se na mě culí a oznamuje, že Honza projel před dvěma minutami. To mě stálo svačinu. Zvedám se ze sedla, křičím na překážející hladovce a vyrážím do prudkého asfaltového stoupání. Hned, jak se dostanu z chumlu hladovců kolem pultíků s dobrotami, před sebou Honzu doopravdy vidím. Než kopec skončí, mám ho na 30 metrů. Jenže víc už ho stáhnout nemůžu. Nahoře je silný protivítr, Honzovi se podařilo chytnout se nějaké skupinky a přestože o mně ještě neví, rozestup se natahuje.
Po široké lesní cestě jedeme až k místu, kde cesta začne prudce stoupat ke skalám. Před stoupáním odbočíme vlevo a následuje úvodní technický sjezdík. Snažím se Honzu, kterého jsem před sjezdem zahlédl 200 m před sebou dojet, ale při projetí Kamennou bránou to přede mnou jeden borec napálil do metrového šutru a zalehl mi cestu. Měl jsem co dělat, abych to ustál na předním kole.
V následujícím nejpekelnějším sjezdu s názvem Vodní zámky jedu snad i za hranicí. Chvílemi to nemám ani pod kontrolou a třeba 50 m po nuceném předjetí kluka přede mnou vlaju na kamenech pokrytých listím ze strany na stranu. Taky se mi podařilo nečekaným nárazem prudce dosednout a sedlo se ohnulo špičkou vzhůru. I tak jsem Honzu dole ani nezahlédl a namísto toho musím slézt a sedlo srovnat.
Následující stoupání ke Koruně jedu trochu zklamaný a bez chuti. Po pár kilometrech se naštěstí cesta láme a klesáme k Bočanovu. Jindy tuto občerstvovačku, situovanou v kopci jenom prolétám, tentokrát mám po 64 km a jednom banánu celkem hlad. Slézám a dopřávám si něco k snědku.
Sjedeme na nejnižší místo celé trasy a na křižovatce u posledních božanovských domků, odbočujeme prudce vpravo a začíná stoupání pro změnu na nejvyšší bod trati, Božanovský špičák (773 m.n.m.). Nejprve stoupáme po asfaltce k lesu, potom po velkých kostkách k Machovskému kříži. V půlce stoupání najednou křup křup a zprava nám chce zkřížit cestu velká laň s odrostlým kolouchem. Mám štěstí, že mě neporazili. Odteď už věřím na srážky a vzpomínám si na zlomeného karbonového Epica, který jsem při vyhlašování výsledků viděl vloni.
U Machovského kříže se dáváme doprava a musíme ještě zdolat dva tři zhupy hustě pokryté kulatými šutry. Kdysi jsem to jezdíval. Tentokráte nechci ztrácet další síly a raději je tlačím. Před přejetím posledního vidím nečekaně Honzu. Dokončuje opravu prasklého řetězu. Za chvíli je u mě a znovu nasazuje tempo, kterému do kopečků nestačím.
Naštěstí je tu ostrý a dlouhý sjezd. Honza je výborný sjezdař, jenže já mám chuť se trochu předvést. Zrovna když Honza předjíždí skoro dvojnásobnou rychlostí páreček jezdců, nasazuji k předjetí taky. Jenže se neřadím zpátky za Honzu, a tím největším bordelem to okulím bez brždění a hledání lepší stopy rovnou za nosem. Honzovo „Ty hovado!“ je pro mě největší poklonou. Ještě větší odměna mě čeká dole. Na silničce tam mají mladíci soudek pivečka. Smykem u nich oba zastavujeme a pivečko si dáváme z podaných nádherně baňatých půllitrů úplně synchronizovaně. Polknu své tři deci, utřu pusu od pěny, poděkuji a tradá dál. Za námi uznalé mručení a veselý potlesk. Na Sudetech příjemné zpestření.
V následujícím stoupání na Bor (752 m n.m.) opět Honzu ztrácím. Ve sjezdu do Machova část ztráty stahuji a na občerstvovačce jsme všichni společně. Včetně veškerého supportu. Niky nám promazává řetěz a řazení, Vlasta fotí, Romana vesele konverzuje. Jsem už celkem odvařený, naštěstí vařené kafíčko a vařený vývar mě trochu srovnává. Několik marmeládových šátečků zahání hlad, sýr a salám máčený v soli brání začínajícím křečím a žaludeční šťávy uklidňuje pivečko na závěr. Prostě občerstvení jak má být – hodně míchat a netřepat!
Dál už mi to trochu splývá. Jen vím, že jsem pořád jel a soustavně si přál abych to vyjel, sjel, překonal a hlavně se posunul kousek blíže k cíli. Supporti nám nadjížděli, podporovali mě a oznamovali mi pomalu narůstající ztrátu na Honzu a naopak rostoucí náskok na Vaška, který prý (na rozdíl ode mě) jede v pohodě. Naposledy jsem se s nimi potkal na hrázi Hlavňovského rybníka na 98. km. Honza prý tam byl 2 minuty přede mnou, ale když Niky viděl, jak jsem odvařený, tak mi to raději ani neprozradil. Strávil jsem tam nějakých pět minut přemítáním, co bych ještě asi tak mohl sníst, aby mi to dodalo síly a nepo… jsem se z toho.
V paměti mi ještě uvízla dvojice Slováků, která jela do kopce opravdu hlemýždím tempem. Po mých výčitkách mě jeden z nich pustil na pěšinu před sebe, ale další mi v klidu oznámil, že on sice jezdí do kopce konstantní rychlostí 4 km/h. ale že má kámoše, který to umí i 2 km/h. Mezitím nás to druhé Slovačisko předešlo po svých.
Nějak takto jsem se dostal přes několik občerstvovaček a dvojici neodmítnutých piveček od dobrých lidí až ke Hvězdě. A opět klasika. Chtít ještě neznamená vědět jak. Jako každý rok jsem se připravil na pokus konečně tyto chody zdolat. Zkraje jsem se držel vpravo a dojel celkem daleko, jenže se mi do cesty připletl odvážlivec, kterého zrovna opustila odvaha a slézal. Asi bych mohl ještě kousek pokračovat, jenže jak jsem dal po těch 103 km nohu na zem, opustila mě odvaha taky a už jsem jen potupně tlačil.
Dál už jsou jen dvě občerstvovačky (vynechal jsem) a tři táhlé stoupání (vynechat nešly). Dva Ostaš 1 a 2 se jely vesměs na asfaltu a byl před nimi vždy slušný a rychlý nájezd, takže do třetiny jsme se dostali a zbytek už se nějak ušlapal. Poslední stoupání byl nejúmornější. Je to Sudetské specifikum, že na závěr se stoupá znovu na jeden z nevyšších vrcholů, na Váhu (694 m n.m.). Opakovaně jsem se předjížděl se skupinkou šesti jezdců – z kopce jsem byl lepší já, do kopce oni. Poslední kopec jsem zabojoval a už je před sebe nepustil. Naopak jsem se snažil v posledním sjezdu někoho sjet. Povedlo se, ale ve spurtu jsem už Jirku Jakeše přes veškerou snahu udolat nedokázal. I tak jsem si časem 7:29:26 vytvořil nový osobák.
Jen pro porovnání srovnejme neporovnatelné: Ivan Rybařík zvítězil v rekordním čase 4:55:24 a přestože nadělil druhému Honzovi Jobánkovi úctyhodných 6 minut, stačil „Džobimu“ druhý flek k získání celkového vítězství ve Znovín Maraton Cupu. Naopak vítězná Bára Radová (6:21:16) získala poslední potřebné body k triumfu v celkovém pořadí Maratón Cupu.
Jo a jak dopadli kámoši? Dobře. Niky vzdal, ale celých prvních 30 km se držel výborně a nebýt horečky a motolice, jistě by mě potrápil. Honza skončil 9 minut přede mnou. A Vašek zajel Sudety bez většího tréninku za 8:17:29 a to je na to, že to byl teprve jeho druhý maratón, takřka mazácký výkon.
A co bylo dál? Nejlepší vyhlašování výsledků, jaké jsem letos zažil. Uvolněná atmosféra, výborné moderování samotným ředitelem závodu (mimochodem Tomáš Čada dojel na 3. místě ve své kategorii a byl na bedně), bezprostřední interview s vítězi cen…
Svou minutu slávy si koneckonců užil i ten jezdec na Ukrajině, který stihnul během 63 km závodu vykouřit krabičku cigaret a ještě nebýt úplně na chvostu. A to prosím pěkně měl jen jeden převod a brzdil pouze prastarou přední brzdou drhnutím o sjetý plášť. Odměnou mu byla basa Plzní a volný účet v místní hospodě. Jen nevím, zda předvedl lepší výkon na trati nebo potom u výčepního pultu...
text: Pavel Macháček
