Hned ráno jsem se natřel hřejivým masážním krémem, naskočil na bika a za slabou půlhodinku jsem se již hlásil u stolečku na prezentaci. I když se celkový počet závodníků pohyboval okolo šesti stovek, nebyl u prezentace žádný zmatek ani fronty. K číslu jsme nafasovali každý jednoho karbošneka dle vlastního výběru a nový typ čipu pro montáž pod rychloupínák.
Stačil jsem ještě poradit několika borcům s jejich montáží a už se páskujeme v první vlně. Moderátor celkem srozumitelně poskytoval informace závodníkům i v angličtině. Nevím, kolik jich na startu skutečně bylo, ale je to „maličkost“, která jistě potěší.
Napjatě očekáváme startovní výstřel a mentálně se ukázňujeme před výkonem. Prásk! A jede se!
Kontroluji si pozici a dávám si pozor, abych se do něčeho nepřipletl. Pád se tentokrát udál naštěstí až za mnou, a tak se prokousávám davem bikerů vzhůru na Hanspaulku. Cestou nás povzbuzují lidé na zastávce autobusu a snad jim ani nevadí, že musejí ještě chvíli počkat. Sjezd na Zlatnici byl v pohodě i na hladkých pláštích. Hned na to se všichni hezky zahřejeme v následujících dvou kopečcích. Nenechávám nic náhodě a poučen z loňska se držím své skupinky zuby nehty. To se v otevřeném terénu okolo Noutonic vyloženě hodilo.
Závodní pole se tak roztrhalo do desetičlenných vláčků a na posun mezi nimi vpřed jsem ani nepomyslel. Už takhle si člověk neodpočinul. Úspěch bylo už to, že jsem se nepropadal dozadu. Neměl jsem potuchy, na jaké pozici se asi pohybuji.
Přes Zákolany a Budeč se přibližujeme k Okoři. Brod před Okořem jsem snad dal jenom já. Asi ho pojedu i na zimní verzi tohoto závodu, která se koná vždycky v únoru. Vždyť v posledním ročníku zimní padesátky bylo snad tepleji než teď.
Je tu Okoř. Máme půlku zdárně za sebou. Za jízdy popadnu banán a už si to kulíme dál. Vzpomínka na Sudety, které jsem sice letos vynechal, mi znovu vlévá krve do žil. Takovouhle krátkou brnkačku po rovince musím přece zvládnout lehce. Na delším polním úseku, který následuje, jsem dost ztratil, prostě jsem jen držel tempo týpka, co jel přede mnou. Na to abych poskočil před něj, jsem už neměl.
Oblíbené stoupání na Juliánu šlo tak akorát, alespoň jsem měl dost sil na závěrečný stíhací závod v okolí letiště a Tiché Šárky. V údolí dojíždím druhou ženu v pořadí (Kája Polívková asi právě projíždí cílem), malé střídání a už je tu poslední pořádný dokopec, Zlatnice, tentokrát proti gravitaci. Hodně lidí ten kopeček prostě vyběhne nebo vytlačí. My jsme to poctivě vydrsili a bylo. Pak už jen pořád dolů do cíle. Stodesáté místo mne mile překvapilo a hned jsem měl lepší náladu. Redaktorské povinnosti mne donutily vyrazit hned proti proudu zpátky ke stoupání na Zlatnici.
Je to sice trochu hyenismus fotit borce, kteří ještě poctivě makají na svém umístění, ale neříkám, že mi to bylo nepříjemné. Po chvilce se raději vydávám opět do prostoru cíle. Po uložení kola do šatny následuje tradiční občerstvení v místní menze. V jídelně je příjemně teplo, dobrého jídla habaděj, a tak se nikomu nechce ven. To se trošku projevilo i při vyhlašováni vítězů. Někteří borci z vloženého závodu studentů a pedagogů ČVUT si ani nedošli pro ceny. Vítězové dalších kategorií si však tradiční věnec buřtů nenechali ujít. Výsledky jsou na stránkách sportsoft.cz Trošku škoda bylo, že se víc neprezentovala přítomnost závodníků, kteří jeli všechny ročníky. Podle barvy pamětních dresů, jež se lišily podle počtu účastí na tomto podniku, jich tam byla celá řada.
Díky všem, ktěří pomáhali tenhle závod připravit a kterým určitě také nebylo moc teplo.
Za rok, teda vlastně už za půl roku, nashle na Pražské padesátce.
Vít Pokorný
