Vzhledem ke komplikacím s povolením závodu v loňském roce, k organizační náročnosti a počtu masochistů volících „stovku“ se zřejmě pořadatelé rozhodli zkrátka dlouhou trať vypustit. Závodu to rozhodně nijak neuškodilo, protože nejatraktivnější byl vždy první okruh. Mně to samozřejmě uškodilo, protože mi tímto zrušili jedinou trať, kde jsem se mohla se svými fantastickými výkony objevit na bedně. Co se dá dělat, vypadá to, že svá léta slávy mám za sebou...
I strýček Peťa se rozhodl premiérově zazávodit v Chřibech. Cestou na Smraďavku přes momentálně světu nedostupné Uherské Hradiště ho ujišťuju, že nás rozhodně nečeká nic drastického, zkrátka pěkné poježdění v krásném slunném jarním počasí. Na mapku trati jsem před závodem mrkla jen zběžně, „menším“ změnám jsem nevěnovala příliš pozornost.
A tak se stalo, že mě to celé malinko zaskočilo, hlavně teda moji formu. Po startu vyrážím s odhodláním trhat asfalt, moc se s tím nemazat a za dvě hodinky být zpátky (aha, to byl vlastně očekávaný čas vítěze). Po obvyklém přejezdu přes Buchlovice míříme k hradu. Už tady začíná jedna velká sigltreková jízda, i když čelo peletonu bohužel míjí klíčovou, za to však ne zcela zřejmou odbočku do lesíka, a tak nakonec určení vítěze celého závodu byl pro pořadatele tak trochu oříšek. Což je ovšem stará známá věc, organizace na „juváči“ je prostě taková „svá“. To, že bloudí čelo závodu, je mi v podstatě ukradené (mají jet pomaleji, když neví kudy), ale že na první občerstvovačce děti nestíhají míchat jonťák a na druhé pro jistotu úplně došel, mě malinko rozladilo, nespravila to ani nabízená slivovice.
Ale zpět na trať, ta je přece jen na každém závodě to nejdůležitější. A tady je to skutečně pěkná jízda po chodníčcích, které se místy dost nepěkně vlní nahoru dolů - po dvaceti kilometrech se jim podaří vycucnout ze mě většinu sil. Podstatná změna na trati čeká za Vlčákem, kde sjíždíme z hřebene, podjedeme Brdo severozápadní stranou, přitom musíme zdolat „technický“ (ovšem techničnosti by vůbec neuškodila alespoň částečná úprava chodníku) sjezd na Roštínské polesí. Odtud si to vyšlápneme po žluté k Bunči. Následující úsek chřibskou turistickou highway „Bunč – Brdo“ je trochu stresující jak pro mě závodící, tak pro rodinky výletující a děti poletující. Možná by neškodilo pro příště vypustit tento úsek úplně a vyhnout se tak nepříjemným střetům s nebajkerskou veřejností.
Jakmile mám za sebou Brdo, soustředím se po trochu přepáleném startu na pusté dojetí do cíle. Na trati je víc kopců a kopečků, než by se podle převýšení zdálo. Morovou ránu mi ale zasadil ten poslední, kdy nás téměř „na dohled“ cíle napnuté mlíko nutí opustit žlutou značku a vyšlápnout si pár desítek výškových metrů, aby to pak do cíle pěkně svištělo. Tak to byla poslední kapka, abych přece jen lehce zakřečovala. Ale pro závěrečný sešup do cíle už to bylo jedno. Čas 3:52 kupodivu nebyl vítězný, takže bednu jsem tentokrát viděla pouze od kelímku s pěníkem. Má chvíle slávy však přišla v pondělí, kdy hradišťský sport otiskl na titulní stránce fotografii mimo jiné se mnou závodící. Byla k článku o ohrožování výletníků bezohlednými bajkery…:-)
Zuzka Šlapalová
