Na Karlštejně je každoročně hodně závoďáků, konkurence je veliká a koeficient trati, podle kterého se počítají body, je tedy taktéž vysoký. Proto zněl ve čtvrtek příkaz předsedy našeho týmu jasně – „soustředěnost a maximálně se připravit na závod, půjde o hodně bodů do týmové soutěže“.
Do Chuchle jsme všichni přijeli s předstihem, udělali pár fotek v nových týmových dresech Eurobiku, a šli se pilně rozjíždět. V 12:00 bylo odstartováno a barevný peloton se rozjel po klusáckém ovále. Ač v noci pršelo, dráha byla suchá a pěkně prášila. Tisíc cyklistů, to už je pěkné kvatum lidí a zpočátku to bylo trochu sadomasochistické (možná že by bylo příště lepší udělat start na dvě vlny jako v Letech, či alespoň nechat odstartovat fitness jízdu o 5 minut později).
Po vyjetí z areálu následovalo 3 km po asfaltce do Radotína (ač mě stále někdo předjížděl, rychlost na tachometru neklesala pod 40) Po odbočce na asfaltovou cestu do kopce se pole konečně začalo trochu trhat, ale i tak byl první výjezd v terénu zašpuntovaný a všichni jsme museli z kola dolů (pro ty, co jdou do kopce pěšky: když je cesta široká, nešlo by třeba uvolnit aspoň kousek pro ty, co chtějí jet a né vést?).
Dál jsme jeli terénem nad Berounkou přes Volnoklasy a Karlík do Mořinky, kde byla první občerstvovačka. Tam jsem dorazila společně se svou “soupeřkou“ z kategorie, která mi na posledních závodech ukazovala jen záda (a většinou jen po startu, pak už jsem ji neviděla…). Vzala jsem si jen bidon s iontákem, a tak jí o kousek ujela, ale na druhou občerstvovačku v Třebotově jsme už zase dojely společně. Následoval výjezd a pak táhlá rovinka v lese, pak zatáčka v pravo, sjezdík přes kořínky… Spokojeně jsem sledovala záda své soupeřky a držela se kousek za ní s pocitem dobrého výsledku v cíli. Jenže za chvilku skupinka přede mnou stojí… křižovatka, ale nikde žádní značení, tak tedy do leva. Vyjeli jsme na široké polní cestě (asi 20 členná skupinka) a na ní byly fáborky, tak fajn, jsme zase správně. Jenže ouha, po chvíli jsme zjistili, že to byl začátek trasy, tudy už jsme jeli asi před hodinou. Tak zase zpět… Pod lesem tedy doprava, a zase ne, tam už jsme taky byli. Tož tedy padá návrh vrátit se singlem v lese nahoru - až na samém vrcholku jsme zjistili, že cesta, po které jsme se pustili, byla „zamlíkovaná“ (ovšem ve výšce něco přes dva metry, takže jsme pod tím všichni podjeli)
V tu chvíli už bylo jasné, že o výsledek se nejede, dvacet minut bloudění a deset kilometrů navíc v docela ostrém tempu vykonaly své. Nohy už mě bolely, takže poslední kopec v Radotíně, který se tlačí, byl dost boj zda vzdát či dojet. V cíli na závodišti jsem byla úplně mrtvá, ač výsledek byl dost špatný... Nu tak snad za rok to bude lepší….:-)
V půl páté se konal sprint na 3 okruhy po klusáckém ovále. Na start se postavili jak zástupci elity (Hruška, Fojtík, Vokrouhlík…) tak i členové dalších týmů, kde nejpočetnější zastoupení měli Černí koně včetně Tomáše Poucha. Za vydatného povzbuzování z tribuny vyhrál Tomáš Vokrouhlík.
Celkově to byl pěkný závod, vše fungovalo tak jak má ke spokojenosti většiny účastníků. Jedinou černou tečkou bylo značení, za což ovšem pořadatelé nemohli. Našel se prý nějaký místní vtipálek, který trať asi na třech místech přeznačil a část závodníků poslal jinam…Co z toho má netuším, ale pořadatelé měli oprávněný vztek, stejně jako závodníci, kteří navíc riskovali své zdraví při střetu s autem na křižovatce, kterou nikdo nehlídal či ve sjezdu, kde se vůbec nemělo jet…
Jitka Slabá
foto: Václav Novák, kolopro.cz
