Aktuality

Druhý den ráno, až do Rozvadova dorazí naši pronásledovatelé, potkají v nonstop při nakupování snídaně chlapíka s lehkými rysy alkoholika v obličeji. Bude jim zaníceně vyprávět o třech bláznech, kteří jedou cyklistický závod ze Slaného až na Dyleň.

Usínáme za čerpačkou na betonovém prostranství mezi stolky a lavičkami. Jde nám pára od úst. Oblíkáme se snad do všeho, co vezeme sebou. „Tu helmu si sundej, do spacáku se nehodí,“ upozorňuje mě Jožánek, když už jsem téměř uložený k spánku. Na helmu jsem si během uplynulých dní tak zvyknul, že jsem si ji před spaním zapomněl sundat.

• 6.6.2009, sobota

 Po hodině a půl ležení na betonovém prostranství, vyspalí pěkně do růžova, vyrážíme na trať. Jsou dvě hodiny po půlnoci. „Jen žádný pesimistický kecy a přiblblý poznámky.“ „Trošku se holt zmáčknem a dáme dneska dvoustovku.“ „První padesát na rozjezd, pak stovku na zmáčknutí a posledních padesát v bezvědomí.“ „Dopoledne budeme na tatrankách, odpoledne na Big Šoku a večer budeme šňupat kokain. Jinak to nejde zvládnout.“

Noc

Obličeje opuchlé, víčka ztěžklá a oči zarudlé únavou. Ruce a nohy prokřehlé chladem. Čelovky rozžhavené do běla. Oči na stopkách. Jízda nočním lesem nic moc. Člověk neví, co sledovat dřív, jestli terén pod koly nebo turistické značení na stromech. Zabloudit teď v noci takhle brzo ráno by byla katastrofa a brutální psychická újma. Lepší jet pomalu, ale jistě.
Jsme obklíčeni noční tmou a chladem. Před námi lesní rozcestí a turistické značení k nenalezení. Honza se vydává rozbahněnou cestou vpravo a mizí ve tmě. Jožánek druhou zarostlejší stezkou vlevo. Čelovka vrhá slabý kužel světla. Turistická značka se přehlídne raz dva ve dne, natož teď. Já s bolavým kolenem, nafutrován prášky, zůstávám jako dispečer zapíchnutý v křoví nad zlověstně se tvářící hlubokou louží a mám na starost komunikaci s oběma průzkumníky. „Honzó?“ „Nó!“ „Našels něco?“ „Cože?“ „Jestlis našel značku?“ „Zatim né!“ „Cože?“ „Řikám, že zatim né!“ „Jó.“ Natáčím se Jožánkovým směrem, jehličí mě píchá do zátylku a hulákám dál. „Jožánku?“ Nic. „Jožánku?“ „Co je?“ „Našels něco?“ Nic. „Našels něco?“ „Cože?“ „Jestlis našel značku!“ „Cože?“ „Našels značku?“ „Né!“ „Honzo?“ „Nó.“ „Jožánek taky nic nenašel.“ „Cože?“ „Že Jožánek taky nic nenašel!“ „Cože? Mám se vrátit?“ „Né, hledej dál.“ „Cože?“ Do toho slyším ze tmy volat Jožánka. Nerozumím ani slovo. „Jožánku cos říkal?“ „Cože?“ „Ptám se, cos říkal!“ „Našel jsem značku.“ „Tak jo, zavolám Honzu!“ „Cože?“ „Ale nic,“ šeptám si pro sebe, než zase nahlas spustím na druhou stranu. „Honzo?“ Nic. „Honzo?“ „Nó.“ „Jožánek našel značku. Poď zpátky!“ „Cože?“ „Jožánek našel značku! Vrať se!“ „Dobrá!“ „Cože?“ „Že už jedu!“ Náš postup vpřed je velmi pomalý. Možná bylo lepší si trošku víc pospat a vyrazit až za světla.

Únava - Petr Tomek

Krize přichází za svítání. Honza má z únavy vidiny a je mu strašná zima na ruce. Chtěl by si navléknout rukavice, ale to je dost problém, protože už je navlečené má. Z batohu vytahuje nejteplejší ponožky a používá je jako imitaci rukavic. „Nikdy bych tomu nevěřil, ale normálně usínám za jízdy,“ je překvapen po chvíli. My s Jožánkem na tom nejsme o moc lépe. Po rozednění máme nad hlavami kabonící se oblohu. Bude pršet. „Zkusíme se trochu zmáčknout, ať tomu dešti ujedeme.“

Za Starou Knížecí Hutí nás čeká rozplétání gordického uzle. Rozcestí zdevastované dřevorubci. Před námi pět cest a žádná z nich značená. Vpravo nekonečná louže, vlevo nekonečné bláto. Planinka totálně vypleněná. Jedna motorová pila v rukou přičinlivého lesáka a je po turistickém značení. On odvedl poctivou práci a ty, turisto, si poraď, jak umíš. Jsme bezradní, nevíme kudy kam. Ořezané větve, pařezy, pod chvojím bublá blátivý potůček. Být tady sám asi bych vytáhl z batohu provaz a oběsil se na první příhodné větvi. My jsme tři a provaz nevezu. Popojíždíme a popocházíme sem a tam a turistickou značku ne a ne nalézt. Nakonec podle mapy volíme asi hodinovou zajížďku lesní cestou, která zmatené místo obchází velkým obloukem. Snad nás mezi tím nikdo ze šťastnějších pronásledovatelů nepředjede.

Na trase

Lehce poprchává. Prší. Kde nás nekryje les, fičí ledový vítr. Do cesty se staví ohradník s krávami. Jožánek zkouší, jestli je pod proudem. Je! Dostává pecku, až se mu kouří z mokrých rukavic. Jak se dostat přes ohradník? Přelez, přeskoč, ale nepodlézej. V mém případě přelez, přeskoč, můžeš i podlézt ale pak se zase narovnej. Krávy na nás civí jako krávy a jejich lejna se zákeřně krčí v trávě, připravené se kdykoliv kamkoliv nalepit.

Další zkouška psychické odolnosti. Úzká lesní asfaltečka bez jediné zatáčky. Nejprve prudce dolů a pak až k obzoru impozantně vzhůru. Pohled nezapomenutelný, výšlap taky.
Asfalt dávno skončil. Mokrý les, statné stromy. Louka. Pařezy. Vyjeté hluboké koleje plné vody, zarostlé vysokou trávou. Podmáčené okolí. Je to ještě vůbec paseka, nebo už rašeliniště? Takhle nějak si představuji stezku přes bažinu. Tlačíme, přeskakujeme a přenášíme mlčky. Boty promočené. Špinaví od bláta. Zpátky ni krok! Znovu prší. V Broumově se schováme a najíme. Pršet přestalo. Do Broumova zajíždět nebudeme a najíme se někde cestou. Míříme na Dyleň na poslední horskou prémii Loudání. Odtud se stočíme k severovýchodu, opustíme Český les a zamíříme k cíli, který je z Dyleně vzdálen už jenom 180 kilometrů. „Jak já se na ten Dyleň těším!“

Honza pod kopcem píchnul a lepí. Jožánek toho využívá, aby si na chvíli odpočinul. Stojí obkročmo nad kolem, předloktí opřené o řidítka a hlavu položenou na hřbetech rukou. Stačí chvilička a … probouzí se, až když se poroučí k zemi. Já zastavit nemohu, aby mi neztuhlo koleno, a tak pomaličku jedu napřed. V lese jsem osaměl, únava je veliká, šum lesa se mě snaží uspat a já mezi stromy vidím věci, které tam nejsou. Prosklený altánek, velký červený traktor, paní venčící psa. Mé vidiny vrcholí, když se ševelící větve proměňují v hady a se syčením se ke mně plazí vzduchem. Mám největší krizi od počátku závodu. Mám největší krizi v mém cyklistickém životě. Tenhle stav vůbec neznám. Snažím se zapojit otupělý mozek na plné obrátky, ale bez úspěchu. Halucinace se po chvíli vracejí. Kolik už jsem spolykal těch prášků? Až mě kluci doženou, bude snad lépe. A bylo! Ale jen o trošku.

Prší prší, jen se leje...

Stoupání na Dyleň je za trest, protože je nekonečné. Za každou zatáčkou vyhlížíme vrcholovou budovu, ale ta se stále neobjevuje. Cesta už začíná maličko klesat, když si Jožánek všiml vpravo nad námi mezi stromy vysílače. Naštěstí. Nejkratší cestou borůvčím a vysokou trávou jsme u něj tlačmo ve chvilce. S úlevou se natahujeme na asfalt před uzamčenou bránou do oploceného areálu na vrcholu. Dyleň dosahuje nadmořské výšky 940 metrů, což bohatě stačí k tomu, aby byl nejvyšší horou Dyleňského lesa a zároveň druhou nejvyšší horou Českého lesa. Já ji budu mít navíc ve vzpomínkách uloženou jako nejtěžší kopec Loudání 2009.

Na Dyleni

Před dávnými časy leželo na vrcholu Dyleně mocné a velmi bohaté město. Občané chodili oblečeni v sametu a cesty měli vykládané zlatem. Ke městu putovalo mnoho chudáků, doufajících, že jim zdejší bohatí obyvatelé pomůžou v nouzi. Ti je však z města hnali holemi a pustili na ně psy. Jednou se poblíž utábořila skupina Cikánů. Ve městě však tak jako jiní nedostali ničehož. Jejich náčelník, velmi letitý a moudrý muž se tedy vydal do města sám. Ale i jemu se dostalo jen výsměchu a nadávek. Když už mu nic jiného nezbývalo, pokusil se pro své hladovějící druhy něco k jídlu ukrást. Byl však přistižen a odsouzen k smrti. Lidé se zvědavě shromáždili ve velkém množství okolo popravčího místa a vyčkávali, co se bude dít. Kat přivlekl starce k šibenici, ale ten jej pokorně poprosil, že by se chtěl ještě pomodlit a říci své poslední přání. Kat mu tedy pouta sundal. Cikán si klekl na zem, napřáhl ruce k nebi a chvíli něco tiše mumlal. Pak vstal a hromovým hlasem rozkázal: "Pohlť země toto bezbožné město!" Vzápětí se s velkým rachotem hora otevřela a celé město se do ní nenávratně propadlo a s ním všechno zlato, stříbro a drahokamy. A tak vznikla legenda o dyleňském pokladu, který samozřejmě nemáme v úmyslu hledat. Dnes se na vrcholu nachází věž, která prý byla původně postavena bez jediného kousku železa. Trámy k sobě byly spojeny šrouby ze silikonu. V dobách totality sloužila vojenským účelům jako radarová stanice a byla tudíž nepřístupná. Dnes je sice v soukromých rukách, ale i nadále uzavřená a omotaná ostnatým drátem.

Téměř slastným, bezmála devítikilometrovým klesáním z Dyleně přifrčíme do Lázní Kynžvart. Těsně před městem Jožánek zjišťuje, že někde ztratil mobil. V návalu vášní se počastoval spoustou nepěkných titulů a vztekle fláknul kolem do škarpy. „Na něčem si ten vztek vybít musim, ne!?“ Když mu naběhlé žíly na krku trošku splaskly, už s chladnou hlavou usoudil, že jet ho hledat zpátky nemá smysl. „Teď nám nesmíš ujet, neměl by ses jak hlásit pořadatelům,“ vidíme ve ztrátě pro nás s Honzou pozitivní stránku věci. „No jo no, tak teď dáme někde v Kynžvartu oběd a pak rychle do cukrárny.“ Nebe je temně šedivé od obzoru k obzoru. Zatímco do sebe ládujeme kávičku a dortíčky, začalo venku pršet, ale naprosto regulérně hustě pršet. „No vidíte, ještě že sme dneska vyrazili na cestu už za tmy. Kdybysme vyrazili o něco pozdějš, tak teď mrzneme zmoklí někde v lese na Dyleni pod stromem, jako ostatní. Vůbec jim to nezávidim.“ „Hele a co když dáme ještě jednu kávičku, když venku tak leje?“ Nikdo není proti. Osazenstvo cukrárny se o nás a Loudání živě zajímá. „Bych na tom kole chcípla,“ vysekla nám poklonu slečna, když zjistila, kolik kilometrů jsme už ujeli a kolik nás ještě čeká.

Čerpací stanice v Rozvadově, za kterou jsme na betonu strávili dnešní noc, se ještě jednou výrazně zapsala do dění našeho závodu. Právě tam, na 313. kilometru to právě teď zabalil Eda. Dostal zánět do kolene a kvůli bolestem odstoupil. Celou dobu šlapal jako dobře namazaný stroj a byl součástí skupinky, která nás tak mocně dotahovala. Od Rozvadova jsou nám v patách chrtíci už jen dva, Egon a Petr Tomek!

V dešti

Prší a vypadá to, že pršet nepřestane. Nikdy! Nervozně vykukujeme z cukrárny, jestli už nás náhodou nepředjeli. Nemá cenu čekat, vždyť cíl je tak blízko, necelých 170 kilometrů. Vyrážíme odhodlaně do deště, povzbuzeni obdivnými pohledy cukrárenského osazenstva. Na konci stoupání do Kladské jsme jak hastrmani a vodu máme všude. Po silnici by to šlo, ale za Prameny uhýbáme z asfaltu pryč. Prší, vysoká tráva, kluzké klacky a ještě kluzčí lávka přes stružku. Vlevo potok, vpravo stráň dolů, stezka není vyšlapaná a do toho ještě křoví. Chůze mi činí nepříjemně. Postupně přepínám na jakýsi úsporný program. Nemluvím, nepřemýšlím a soustředím se jen na jedno. Každým šlápnutím, každým krokem jsem cíli blíž. Ostatní je mi fuk. Prší? Nevnímám! Louže? Nevím o nich! Bláto? No a co! Čvachtání v botách a čůrky vody po holé kůži mě nechávají lhostejným. Lepší pro mě jet než tlačit, a tak zkouším jet i úseky, které by bylo jednodušší a logičtější tlačit. Nahoru a dolu pořád do kola. Celkem se daří.

Promočeni na maximum, zablácení a prochlazení přijíždíme do Bečova nad Teplou. Vlakové nádraží je naší přechodnou útulnou před deštěm a chladnem. Pípá mobil. Zpráva z trati. Ze závodu odstoupil na 313. kilometru Honza Burdík. „Byl jsem vyčerpanej. Měl jsem za sebou den jízdy, krátkou noc spánku a den. Noc a den jízdy na kole a tlačení kola na Čerchov. Lilo jako z konve. Všechno jsem měl mokrý. Usoudil jsem, že zbývajících 250 km v limitu nestihnu a kromě toho jsem to nechtěl odmarodit. Hlubokým zážitkem pro mě bylo setkání s mým knižním hrdinou Honzou Vlasákem. Dokonce jsem s ním strávil den a noc a na kole! Smutné byly sjezdy s brašnama a veselé byly sjezdy po tom, co jsem si brašny poslal poštou domů. Nádherný byl půlnoční sjezd z Korábu. Velmi veselý byl východ slunce z vrchu Čerchov a velmi smutný byl déšť, co přišel pár minut na to. Smutná byla volba taktiky a veselé je pomyšlení, že příští rok už budu moudřejší a zkušenější.“

Sušení věcí

Pokračování příště...

Milan Silný