- Závod do startu
Ve čtvrtek Aleš Procházka, ředitel závodu, napsal na web, abychom si všichni vzali i zadní blatník, protože závod je prý dlouhý a bahnitý. V pátek jsem se pro něj i vrátil, protože ho v bahnitých závodech většinou vozím. I přes toto zpoždění se podařilo zvládnout závodění po D1, kde jsme zažili dokonce ukázku ztrestání za používání levého pruhu od dvou mafiánů v modrém sporťáku (s mafiánskou značkou STO 0101), kteří to nedávno viděli v televizi. Do Lipníku jsme dorazili ale včas a po prezentaci stihli ještě postavit stan pod Helfštýnem, než jsme vyrazili do Týna do hospody. Tam jsme narazili na kamarády chrty a v příjemné atmosféře vyladili strategii na další den. Zatímco oni řešili velikost bidonů pro každý úsek, vymýšlel jsem spíš, kam si dojdu ráno na záchod, jelikož letos byl Johny velmi skoupý, blízko plochy pro stanování obzvlášť.
Jako každý rok nás probouzí první hasičská cisterna, která na jedničku tlačí do kopce první vodu, ale ta než začne téct v polní umyvárně, budeme na startu. Stejně tak záchody jsou nezvěstné, nakonec prý tři kousky byly 400 m směrem na hrad. Zatímco bojuji s výměnou zadního plastu, louka se zaplňuje auty, protože na Šele je blbost parkovat jinde než pod hradem, když je tam cíl. Převaha lidí, kteří přespali jinde, je opravdu značná, přes noc nás bylo tak deset stanů, nyní to tu vypadá jako na parkovišti hypermarketu. Cíl je sice zde, ale na start se musí dojet pár kiláků. Je to z kopce a jak se přesunují všichni ve stejnou hodinu, z Týnce do Lipníku se tvoří předzávodní peloton. Zatím zřu krásné počasí, závod to bude snad malinový. Na startu dělám zásadní chybu a odevzdávám zadní blatník přítelkyni, jsou to přeci jenom gramy navíc.
Na náměstí v Lipníku chci zaujmout vyslouženou pozici v druhé vlně. Trochu váhám, jestli cedule s názvem vlny značí její začátek nebo její konec. Když se zeptám pohodového týpka, který okupuje pásku, jestli je to 2. nebo 3., dává najevo, že je fakt v totální pohodě a že tedy ani neví, co jsou vlny, ukazuje mi jako důkaz jeho startovní číslo 800 a něco. Takže jsem v 3. vlně, a to si nemůžu nechat líbit. Když odstartuje první balík 250 borců, podjíždím pásku a ocitám se na chvostu druhé startovní vlny o podobném počtu. Je to výhodné v tom, že minimálně ze začátku mne nikdo nepředjede.
- Konečně voda
Hned po startu předjíždím spíše já, nějak mi to šlape, tacháč hlásí 45 km/h až k řece. Hned v první zatáčce se vyhýbám nějakému řetězu, co klouže po asfaltu, zatímco majitel se usilovně snaží šlapat dál. Za řekou to trochu stoupá, tak už to jde pod 40. Jako ostatní vím, že na Šele je třeba na začátku jet hranu, než se objeví první singly, protože tam se to kromě prvních šťastlivců chodí pěšky. Sjíždět se daří, dostávám se snad do prvních pozic druhé vlny, a proto, když se najíždí do cestiček, které nás zavedou zpět pod Helfštýn, vypadá to docela nadějně. Sice se cupitá, ale jen chvíli. Vyžaduje to přesto menší výkon a všichni kolem mají dech na vtipkování a hecování těch vpředu, že „Tady už se nejede na trenažéru, že to trochu klouže a drncá a že sváteční šaty si na to neměl brát, že dostane vynadáno od manželky.“ Bahna je opravdu hodně a hned první louže je taková ta pěkně zasmrádlá, co člověk pochválí přírodu, že co se týče puchu, že to tu zvládla moc pěkně.
- Prémie na Helf
Pod Hradem, když přejíždím silnici, mne v běhu povzbuzuje Tereza. Křičí na mne, že to musím dát. Na Helf se totiž letos jede zkratkou přes pár šutrů, co nejdou vyjet a hned tam vyhlásili hromadnou prémii. Kdo to dá, bere kartáč piva. O ten kartáč by ani nešlo. Jde o to, že to musím dát. Je tam pán chytrý a ukazuje mi na centimetr přesně kudy to mám jet. Celý nervózní to nedám a musím čekat rok.
Projíždím hradem, sjíždím fotogenický padák po louce a mizím v lese, kde následuje táhlé stoupání po kamenité cestě. Všichni jedou bahnem, za to já to valím středem přes ostré kameny, holt musím už uplatnit výhodu virtuálního čepu na zadní stavbě. Funguje to skvěle, jen mne mrzí, že si o tom v ten moment nemůžu s nikým pokecat.
- Nové úseky
Bahna na našich strojích a tělech přibývá, hlavně na zadních partiích, protože jsme všichni chtěli ušetřit gramy a blatníky jsme nechali přítelkyním a manželkám. Jsem tou myšlenkou tak unesen, že si ani neuvědomím, když najíždíme do nových úseků, které do té doby ležely v lese neobjeveny. Aleš Procházka se letos rozhodl posunout trasu dál k bajkovému ideálu a nahradit z jeho hlediska nudné pasáže dalšími úzkými cestičkami s překvapeními ve formě průjezdů přes potůčky, ostrými zlomy terénu a pár mostíků. Zajímavější to opravdu je, na druhou stranu se dá méně předjíždět a v podstatě jen stylem namáhavého zrychlování v krátkých přehlednějších rovinkách. Vysílí to o dost víc než plynulá jízda. Bahna je tam taky dostatek a tím mi to začíná připomínat loňského Krále Šumavy, o kterém jsem také psal. Po pár kilometrech toho mám dost a jsem rád, když se napojujeme na standardní trasu těsně před klasickou občerstvovačkou Maleník. Vyhlížím ji pěkně z dálky. Potřebuji něco zblafnout, nebo si k něčemu alespoň čuchnout, protože to bláto šíleně smrdí.
Až do Rybářů se pak jede po klasické trase, kterou už si po letech pamatuji. Je tam například oblíbený sjezd s ostrýma vracečkama, kde udolávám pár neumětelů, dál hákovací široká cesta, kde jsem letos bohužel nejrychlejší. Zrovna tam chytáme sprchu, která byla mimo les prý krutopřísná. Další zajímavá pasáž je po průjezdu Zbrašovem. Cestička se vlní těsně pod hranou pole a častokrát se musí vyběhnou pár metrů. Klouže to fest a pamatuji si, že i za sucha to není legrace. Po techničtějším sjezdu k chatové oblasti Pod Křivým následuje rychlý singl směrem na Rybáře. Ti, co to znají, to tam posílají bez brzd, ale je potřeba před sebou mít jenom ty, co to znají. Za mnou to taky někdo zná, toho setřesu až nájezdem na most v Rybářích. Podle rány mi je jasné, že za jedna by to neměl. Kolo se mu zpříčilo mezi zábradlí a zřejmě děkuje bohu za občerstvovačku se servisem, která je na dohled.
- Očistec pro lepší zamazání
Občerstvovačka je ve formě průjezdu velké stodoly-dílny. Mají tam i wapku a hodně lidí využívá této služby, aby dostali ze strojů kilogramy nadbytečného bahna. I já žádám o opatrné zasáhnutí do převodníků, kde mi začíná namotávat řetěz. Je to ale úplně zbytečné, protože jen pár metrů po Rybářů jedeme po kraji rozmočeného pole a ornice je snad to nejmazlavější bláto, co existuje. Ve chvilce je všude tam, kde bylo i před Rybářema, ne-li víc. Výhoda naopak je, že tohle bláto zase moc nesmrdí.
Střední převodník začíná opravdu zlobit. Řetěz se namotá tak každých pět šlápnutí. Jde sice odmotat prošlápnutím dozadu, ale je mi jasné, že takhle mne to dlouho bavit nebude. Začínám mít trochu vztek a přemýšlím o hloupostech. Ve Slavíči, kde se projíždí starý tunel, vidím například vesnickou pumpu a dostávám nápad, že ten převodník opláchnu. Pumpa jde ale naprázdno a parádně si přibouchnu prst, že tam skáču jak v grotesce, už chybí jen obraz s napsanou nadávkou.
- Úpadek morálu
Najíždíme do náročného přejezdu Moravské brány směrem na Uhřínov po polní cestě, kde nezklame moje varování z předešlého večera, že to je na morál. Začínám totiž cítit křeče, které držím zatím pod kontrolou, ale musím tím pádem trochu zvolnit. Míjím dva snaživce, co si povídají o tom, že to dnes odhadují na sedm hodin, čímž mi dost kazí náladu, protože původně jsem to plánoval tak na pět a půl. Do toho si musím občas šlápnout dozadu, aby řetěz nedrhnul o karbon, a říkám si, jak toto skončí. Jediné, co mi dělá radost je, že předjíždím nějakou holčinu, která má od bahna přesně půlku těla, jak se někam asi vysypala.
Pod lesem je krátký úsek po silnici a znovu se to láme na cestu, kde nás čeká dlouhé stoupání do Uhřínova. Křeče se ozývají čím dál tím víc, musím přepnout do módu „na dojetí“. A to jsme teprve na šedesátém kilometru. Budu mít o čem psát.
- Zkušenost zvítězila
Různým protahováním i zvolněním se to trochu zlepší a ještě držím tempo s lidmi kolem. Všichni jsou už potichu, dost jsme se dosavadním průběhem závodu vyklidnili. V Uhřínově tlačím kromě banánu i nějaké vdolky, sůl nechávám být, protože mám nastudováno, že je to placebo. Následuje nádherný výhled na zalesněné údolí. Dle mapy je to „Zóna C – vstup So-Ne a svátky“, ale místňáci tomu celému říkají Peklo. Do Pekla se sjíždí širokou cestou, kde je potřeba jen dobře přibrzdit v zatáčkách, aby se nepřehnal náklon. Ukazujeme si tam naše plochodrážní dovednosti ještě s jedním podobným.
Z Pekla se vyjíždí po asfaltu do Slavkova. Tam kolabuji úplně, nohy tvrdnou již v jedné velké křeči a musím zastavit. Placebo už chci, a tak poprvé v životě dávám gel, který jsem si náhodou vzal. Je to hnus, to musím říct. Zbytek života v Pekle strávit nehodlám, a tak pomalu nohy znovu rozhýbu a pomalejším tempem se na Slavkov doploužím. Je tam ještě jeden takový mezi-sjezd, který patřičně kudlím, abych dohnal ztrátu. Vysloužím si potlesk záchranářů, kteří čekají dole. I já měl namále, ale hodiny tréninku ve sněhu v Údolí Táty Kony mne posunuly trochu dál ve stabilitě na kluzkém.
Do pohody mne definitivně znovu dostanou až vojáci na občerstvovačce ve Slavkově, kteří letos místo rozdávání piva pouze sledují situaci z hydraulické plošiny náklaďáku. Ovládá se to tlačítkem, jezdí to nahoru a dolu, stačí opravdu málo, aby měl člověk hned lepší náladu.
Vydávám se na posledních 23 km, které jsou bohudík víc z kopce než do kopce. Chvíli mi ujíždí týpek, který v průběhu jízdy vyměnil bílé podkolenky za černobílé, ale nakonec mu někde kolem skály u Bohuslávek ukážu záda, taky mu došlo. Ve sjezdu, kde jsem se vyhnul obrovskému hnoji, jsem zregeneroval, a teď můžu alespoň trochu jet v udržovacím režimu. Při přejezdu Moravské brány zpět na Lipníku už chytám druhý dech. Bohužel jsem se ale asi dost propadl, protože není k dispozici nikdo do party, což je škoda pro tuhle pasáž. Tak mi nezbývá než sjíždět ty skupinky ploužících se unavených bojovníků sám, a to až k výjezdu na Helfštýn. Tam už se zařadím do pomalu stoupajícího hada jezdců. Na hrad se dostáváme zhruba v tom pořadí v kterém přijíždíme pod kopec, spurtovat se chce málokomu.
V cíli jsem rád, že tam jsem, dal jsem těch 93 km s 2300 m převýšením za 6:57 na 264. místě, tedy trochu zklamání, hlavně z toho času, jelikož první to měl 3:56. S Terezou, která mne tajně fotila, jdeme pak balit a zlepšuji si náladu tím, že nemusím čekat frontu na wapky, protože mám svoji soukromou na 12 V. Dá se použít i na osprchování, to musím jednou poradit hochům z marketingu.
Když se jdeme před odjezdem podívat na vyhlášení, po kterém probíhá ještě tombola, potkáváme plno borců, co si do auta tlačí kartón piv, protože dali prémii. To mě dost štve. Příště si tu stojku budu muset najet. No to jo.
Václav Brož
další foto ve fotogalerii >>
