Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Expedice Libín 2012 - 3. díl

23.10.2012 11:26

U Žďákovského mostu mám z Loudání odkrojeno rovných 180 kilometrů. Už několik hodin jedu úplně sám a začínám se cítit dost opotřebovaně. Dochází mi pití, dochází mi jídlo, docházejí mi síly, dochází mi všechno, ale v jakémsi fanatickém transu mi to vůbec nedochází. Pospíchám jako ve snách dál. Pospíchám dál tam, kde mě čeká červené peklo. Čeká mě úplně nejtěžší část celého Loudání. A já o tom nemám sebemenší potuchy.

Bookmark and Share

Červená turistická značka vede lesem v těsné blízkosti Orlické nádrže a má svoje zákonitosti. Zatímco sjízdná cesta vede dopředu, červená značka mě neúprosně posílá dolů do nejhlubší rokle široko daleko. Rokle je zarostlá metrovými kopřivami, bodláky a jiným plevelem. Popadané kmeny stromků v trávě mají zaděláno stát se v budoucnu uhlím. Na druhé straně rokle se logicky musím zase sápat vzhůru. Stezka je špatně značená, nepoužívaná, místy skoro neexistující. Trní škrábe. Nohy od kopřiv brní. Za první roklí přichází druhá rokle, a tak pořád dokola. Na spoustě míst je těžké prodrat se vpřed pěšky, natož s kolem.

 

Zbytek mých sil je už dávno v tahu. Výhledy ze skalnatého srázu na lodě plující po hladině přehrady mě moc nenaplňují. Už jsem dlouho neviděl červenou značku. Zpátky! Až tam, kde byla naposledy zahlédnuta a znovu pomalu vpřed. Blížím se k jakémusi srubu a značení turistické stezky mě vede přímo přes jeho verandu. Domácí nejsou doma. Na chvíli nastává změna. Stezka mě vyplivuje na zarostlou louku. Značení chybí. Bloudím rovně za nosem vysokou trávou a doufám, že na stezku někde zase narazím. Pro krvelačnou okřídlenou havěť jsem snadnou kořistí.


U Zvíkovského mostu je kousek po asfaltu na vydechnutí a pak znovu do červeného pekla, ještě horšího, než bylo to předchozí. Kolem se už nerozprostírá les, kolem se rozprostírá hustoles. A rokle a kopřivy a bodláky a pořád dokola.


A pak to přišlo. Stezka mě dovedla na vykácený skalnatý ostroh nad potokem. Značení žádné. V jakémsi poblouznění se vydávám nejkratší cestou dolů k potoku. Kopřivy žahají mistrovsky. Spleť travin a křoví je neprůchodná a sráz příliš kolmý na to, abych pád přežil ve zdraví. Tudy cesta nevede. Stojím po prsa pohlcen zelení, všemožné breberky mi lezou po těle a nevím co dál. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, dolů to nejde, musím zpátky na holý ostroh. Už nemám síly. Musím se prodírat kopřivami, dávat pozor, abych se nezřítil a ještě táhnout kolo. Každou chvíli stavím a odpočívám. Na ostrohu usedám na pařez a vůbec nevím, co dál.

 

Koukám na potok pod srázem a jsem úplně na dně. V hlavě prázdno a bezradnost všude kolem mě. Nohy i ruce se klepou vyčerpáním. Nemám co pít, nemám co jíst. Kdyby se tu objevil medvěd, tak ho skolím. Holou rukou mu vyrvu z těla játra a syrová je sním. Získám železo a vitamíny. Holými prsty vydloubu oční bulvy a taky je zhltnu. Získám potřebné bílkoviny. Vše zapiju ještě horkou krví a bude mi fajn. Anebo se medvídek jen tak jemně ožene tlapičkou a ukončí tím moje trápení. Nevím přesně, ale asi jsem propadl zoufalství. Sedím zhroucený na pařezu, civím dolů na potok a čekám, že se něco stane, něco, co mě zachrání. Jenže se snad deset minut neděje nic. Pak jsem si všimnul asi metr vysokého útlého holého pahýlku stromku, na kterém se skví červená turistická značka. Byl tam ten pahýl i před tím? Jak to, že jsem si ho nevšimnul? Sbírám poslední síly a vydávám se na cestu dolů.


Nemám síly, abych jel. Nemám síly, abych šel. Klopýtám přes potok. Připadám si jako snová mátoha. Určitě se ale pohybuji vpřed, vidím, jak se mi nožičky hýbou. Chvíli horko, chvíli zima, asi prožívám první menopauzu. Celé tělo pokrývá lepkavý pot, pod ním se ježí husí kůže. Kdyby slzy pomohly, klidně bych brečel. Chvíli jedu, chvíli tlačím, chvíli kolo slouží jako teleskopická hůl. Vpřed už mě žene jenom strach. Strach z toho, že kdybych tady někde v tom zapráskaném hustolese zkolaboval, záchrany se hned tak nedočkám.


Z lesa vyčuhuje lešení. Vidiny? Fata morgána? Ne, to není lešení. To je most. Červenský železniční most! Odtud už by to do civilizace nemělo být daleko. Červenský železniční most byl vybudován v letech 1886-1889 a na svou dobu se jedná o ojedinělé dílo. Je dlouhý 253 metrů a před vznikem Orlické přehrady ho dělilo od hladiny řeky 68 metrů. V době svého vzniku byl druhým nejvyšším mostem v celém Rakousku – Uhersku.


Proti mně kráčí živá bytost. Asi rybář. Loudím vodu. Nemá. Na jídlo se raději neptám, aby mi nenabídnul žížaly. Až prý dojedu k Podolskému mostu, mám se dát po silnici vlevo. Tam je motorest, kde se vaří a výborně.


Pláž. Maringotka. Občerstvení. Heuréka. Zavřeno! A pak už asfaltka. Sladká asfaltka! Vpravo Podolský most. Někde vlevo motorest. Nával nekonečného štěstí. Dokázal jsem to. Obrovská úleva. Emoce. Smích. Slzy na krajíčku.


Zelnou polívku, smažený sýr, dvě koly, dvě piva,“ nadiktoval jsem servírce dychtivou žádost. Ona si vše pečlivě zaznamenala a nejistě pronesla „Vás bude víc?“ Jen co jsme si situaci ujasnili, posadil se vedle ke stolu řidič kamionu. „Máte řízek?“ „Máme kuřecí, vepřový. Jaký si dáte?“ „No… já myslel… normální… řízek.“ Dneska má servírka o zábavu postaráno.


Dojedeno, dopito. Venku je světlo, ještě bych mohl nějaké ty kilometry odkrojit, ale už se na to vůbec necítím. Jsem úplně hotový a navíc… V motorestu je možné se ubytovat. Neváhám ani chvilku. Teplá voda, měkká postel. Rychle vykoupat, abych byl znovu nemastný neslaný. Vydloubat klíšťata a do postele. Spát a spát a spát. Moje předsevzetí o co nejlepším umístění na Loudání zůstalo u posledního stromu na okraji lesa. I kdyby mě předjeli úplně všichni a já se propadl na poslední místo, je mi to jedno. Únava mi dokonale změnila pohled na věc. Unavený člověk vidí věci v trošku šedivějších barvách a já unavený jsem. Dnes jsem odkrojil z trasy Loudání 211 kilometrů a dost možná určitě nebude přehnané tvrzení, že jsem v dáli zaslechl zubatou brousit kosu.


Spánek je neklidný. Zdá se mi sen o mých kamarádech Babangidovi a Spídovi. Zápletka jednoduchá. Babangida zabil Spída, protože ten ho předjel na cyklistických závodech. Já tomu nezabránil, jen přihlížel a pak ještě pomohl Babangidovi tělo zahrabat v lese v hluboké rokli. Přesně v takové rokli, kterými jsem se dnes kolem Orlíku prodíral vpřed. Celý zpocený se budím. Venku panuje tma a klid. Do rána ještě zbývá spoustu času. Mohu zase klidně usnout. Znovu se budím. Někdo mi ťuká na okno a parapet. Kdo to je? Co se děje? Jsem vyplašený. Zbytečně. To jen venku začalo pršet.

  • 8.7.2012, pátek

V půl čtvrté ráno po necelých sedmi hodinách spánku vyrážím na trasu. Je tma a poprchává. V jednom bidonu mám vodu, ve druhém ionťák. V kapse dresu na zádech kokakolu. Vpředu za dresem hozenou bagetu a sladké tyčinky. Pauzu na jídlo budu trávit šlapáním v sedle kola. Za Podolským mostem leží Temešvár. Temešvár se nachází v západním Rumunsku, žije v něm přes 300 tisíc obyvatel a je čtvrtým nejlidnatějším městem Rumunska. Ne, nezešílel jsem. V Rumunsku nejsem. V tomto Temešváru, české vesničce, žije jen hrstka stálých obyvatel a svůj název získala podle rumunského Temešváru, na počest vítězné bitvy, ve které tam rakouská vojska porazila tureckou armádu.


Odcházející noc si do tašky na cestu přibalila i déšť. Pršet přestalo. Nic mi nechybí. Po včerejším pekelném závěru mě nic nebolí, jen holeně brní po nežádané kopřivové terapii. Jede se docela dobře. Při průjezdu vesnicí Kluky nepotkávám ani kluky, ani holky, všichni obyvatelé ještě spí. Mířím do Píseckých hor na nejvyšší tamní horu Velký Mehelník. Dosahuje nadmořské výšky 632 metrů a slovo hory je v tomto případě nadneseným pojmem. Určitě to nebude náročnější než včerejší červené peklo. Mimochodem včera večer jsem měl v plánu červený úsek vytěsnit navždy ze svých vzpomínek. Teď vím, že opak bude pravdou. Na tenhle úsek budu vzpomínat z celého Loudání nejvíc. Jestli nás tedy na trase nečeká ještě něco těžšího, ale to si dost dobře nedokážu a ani nechci představit.


Když sjíždím z Velkého Mehelníku, je v lese ještě šero. V rozmoklé půdě vidím stopy od kol. Někde jich je hodně, někde jen jedna. Každopádně nedávno tudy nějaký cyklista projížděl. Je to někdo z Loudalů? V křoví vlevo od cesty registruji pohyb. Skotačí tady skupinka malinkatých roztomilých prasátek. Kdepak asi mají maminku? Aha. Maminka si vpravo od cesty provádí v roští manikúru. Cesta směřuje přesně mezi ně. Kamarád myslivec mi říkal, že bachyně by zaútočila až v momentě, když bych selátko trefil. Ale můžu mu věřit? Co když bachyně nemá ráda cyklisty. Brzdím. Mokré kotoučovky hlasitě kvikly a celá prasečí rodinka vzala tlapky na ramena. Teď se preventivně budu chovat chvilku hlasitě, další prasátka už vidět nemusím.


Hlava funguje a v myšlenkách jsem zpět v závodě. Ve vesničce Kukle už kuju pikle a přemýšlím, jaká je asi situace na trase. Kde jsou ostatní? Kdo mě předjel? Kolikátý jsem? Časem se to snad dozvím. U Tálínského rybníka je tráva dlouhá a po dešti mokrá. Během chvíle jsem na tom od pasu dolů stejně jako ta tráva, a délku tím na mysli nemám.

 

U Heřmaně znovu začalo poprchávat. Nasadit pláštěnku či nenasadit? Je teplo. Nenasadit. Snad to brzy přejde. Trasa se klikatí shovívavě po rovince mezi rybníky. Změnou rytmu je stoupání lesem na vrchol kopce ke Skočickému hradu. Ve stoupání přestávám déšť vnímat. Určitě to je tím, že pršet přestalo. Vrch Hrad, též Skočický zvaný, dosahuje nadmořské výšky 667 metrů, je přirozenou dominantou Vodňanska a nejvyšším bodem Drahonické vrchoviny. Žádný hrad mě však na vrcholu nečeká, jen zřícenina oblečená do zelené vegetace.


Za Bavorovem je asfaltový úsek až nečekaně dlouhý. Zapínám autopilota a trošku pospávám. Zpět do bdělosti mě přivádí závěrečný výšvih k hradu Helfenburku, který se tady 683 metrů nad mořem tyčí už od roku 1355, jeho zakládací listinu dokonce potvrdil samotný císař Karel IV. V jehličnatém sjezdu od hradu vidím čerstvou brzdnou dráhu kola. Někdo tady přede mnou jel. Byl to někdo z Loudalů? Toť otázka, zaměstnávající mou mysl následující kilometry tak silně, že jsem si ani neuvědomil změnu na obloze. Mraky jsou pryč, slunce mi jemně masíruje hlavu a já nemám žádné zprávy o dění na trase. Kolikátý asi jsem?

 

Pokračování příště...

 

Milan Silný

Diskusní fórum pro: "Expedice Libín 2012 - 3. díl"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama

automobiloveDILY24.cz



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz


Reklama: Praktické láhve na pití botanela ze zdravotně nezávadného plastu