- Jak došlo k tomu Solnohradsku a proč zrovna Gmunden
A když babiččin otec zahynul při pracovním úrazu na dráze, vzala si ji jako dítě bezdětná teta do Čech, aby ulehčila sestře protloukání se bez muže s mnoha dětmi. Pak přišla válka, rozpadlo se staré Rakousko a z babičky, která se v Čechách provdala, i mojí maminky, která se mezitím narodila, se staly občanky Československa.
Z kloubů vymknuté dvacáté století dělalo přemety dál, a já jsem ve škole i později v práci víceméně pobaveně uváděla do dotazníků do rubriky “příbuzní žijící v zahraničí” rodiny Bucina, Maresch a Lupatsch – krásná německá jména, co – s vysvětlením “rodiny sourozenců matčiny matky, v Rakousku narození rakouští občané”. Ve styku jsme byli víceméně korespondenčním. Někteří členové rodiny nás několikrát navštívili, což vzhledem k mému, v té době krajně negativnímu, vztahu k němčině a cizím jazykům vůbec nebylo pro mne nijak mimořádným zážitkem, a než jsem se kolem roku 1968 rozhoupala situace využít a do Vídně se podívat, spadla zase klec.
Babička zemřela dřív, než jsem se jí stačila zeptat, proč pro Krista pána neodjela aspoň po roce 1948 za svojí rodinou zpátky a občasná korespondence pokračovala. Když ovšem v r. 1979 zemřel můj táta, pokusila jsem se přivést maminku na jiné myšlenky, podplatila jsem kohosi v bance, zařídila jí devizový příslib a výjezdní doložku (šťastni všichni, kdo nevědí, co to je) a na pár dní ji k sestřenicím poslala. Přijela nadšená, stačila se ještě sejít se strýci a tetami, na které jen matně vzpomínala z několika kratičkých návštěv v dětství a hlavně se hodně skamarádila se dvěma sestřenicemi, pro mne tetami Lilli a Mizzi. Tyto dvě tehdy už staré dámy rády trávily dovolené v různých místech své překrásné vlasti a od tohoto setkání začaly od nich chodit pohlednice, krásnější, než si člověk dovedl představit, a ve mně rostla strašlivá touha vidět ta místa, aspoň jednou v životě, třeba na jediný den.
Pak zas přišlo pár historických kotrmelců, příšernost zvaná komunismus začala skomírat na úbytě a když měl člověk směnitelnou měnu, mohl devizový příslib a právo vycestovat sobě i nejbližším příbuzným koupit. Jakkoli mě mocipáni neměli vůbec rádi, spolupracovala jsem napůl ilegálně s Mezinárodní unií čisté a užité chemie, občas jsem se tím pádem dostala i za hranice, z podpor, diet a honorářů od této instituce jsem měla pár drobných ušetřeno a na podzim 1988 jsem se rozhodla systém vyzkoušet krátkou návštěvou tetiček ve Vídni.
Samozřejmě hlavním cílem tohoto výletu bylo dohodnout se, zda by se další rok v létě nebylo možno k tetičkám připojit na nějakou krátkou dovolenou na některém z míst, která mají rády. Víceméně mi z toho výletu utkvěly dvě věci: vděčnost osudu, že jsem tenkrát v roce 1969 nevyjela – ve Vídni jsem se od prvního okamžiku cítila doma a asi bych se byla nevrátila, což by si ode mne nezasloužili rodiče. A druhá, nezapomenutelná věc byla cesta tam. Jela jsem vlakem, v kupé se mnou byla paní o trochu starší. Byla viditelně velice nervózní, postupně se rozpovídávala – jela do Vídně navštívit syna s rodinou. Syn emigroval, ona se o návštěvy mnohokrát pokoušela, ale vždy buď papíry nedostala, nebo jí byly v poslední chvíli se sadismem tehdejším vládcům vlastním odebrány. Syn se ve Vídni oženil a paní se strašně těšila na vnoučka, kterého ještě nikdy živého neviděla. Za Břeclaví začali chodit celníci a policisté, naši a pak rakouští, a když už byl zase klid, poznamenala jsem něco v tom smyslu, že to máme odbyto. Paní se mne nevěřícně zeptala, jestli už jsme přejeli hranice – a když jsem to potvrdila, dostala hysterický záchvat. Naštěstí to do Vídně netrvalo tak dlouho, celou dobu jsem se ji bez valného úspěchu pokoušela uklidnit – když jsem se ve Vídni vyhrabala z vlaku, stáli na nástupišti manželé s předškolním chlapečkem, chlapeček držel kytici větší než byl sám – tak jsem na ně křikla, ať jdou do vozu mamince pomoci – jak to dopadlo nevím, protože na konci nástupiště čekala tetička.
Já jsem si tehdy poprvé užila Vídně, a když jsem přednesla tetičkám naše přání ve věci dalšího léta, padalo stale častěji jméno Grünau in Almtal. Upřímně řečeno to zdaleka nebyla nejkrásnější z možných štací, tetičky zřejmě zvolily jedno z levnějších ubytování, ovšem samozřejmě ten týden v srpnu 1989 byl pro mne zcela nezapomenutelný. Zwilingskogel, Almsee, Kasberg, jeden výlet popisovaný v průvodci velmi výstižně jako “osamělý, ale vyplatí se”, ochlazovala jsem se při něm v nádherných horách nahatá v tůni potoka a jen svojí tehdy velmi nejistou němčinou v duchu formulovala, co bych řekla, kdyby šel někdo okolo.
Jedno odpoledne se mě tetičky zeptaly, jestli nechceme další den s nimi jet místním taxíkem, který takové výlety nabízel, na okružní cestu Solnohradskem. Rychle jsem přepočítala velmi omezené fondy a hrdě souhlasila. Celou trasu si vlastně nepamatuji, paní řidička měla tracht neboli dirndl, bylo tam Mondsee, byl tam Bad Ischl, bylo tam Wolfgangsee, ale hlavně první zastávkou byl Gmunden na břehu Traunsee. Abych tvrdila, že jsem ve chvíli, kdy jsem poprvé viděla Traunstein nad jezerem z místní promenády věděla, jak to dopadne, to by byla pustá lež – vše, co jsem věděla bylo jen, že je to krásné, k pláči krásné, a že na to nikdy nezapomenu.
V létě 1989 s maminkou poprvé v Gmundenu na esplanádě
No a pak – mnohem dřív, než bych si byla v létě troufla věřit – se zrůdný obr na hliněných nohou složil a cesta do Rakouska přestala být něco mimořádného. Jedna z tetiček krátce nato zemřela, druhou jsme několikrát navštívily ve Vídni, ale my jsme s maminkou trávily v Rakousku každé léto několik dní. Zkoušely jsme nejrůznější místa víceméně vedeny těmi pohlednicemi od tetiček, ale zážitky té první dovolené stáčely naše cesty k Traunsee. Staly jsme se tam na několik let štamgasty v Altmünsteru, což je venkovštější soused již zmiňovaného Gmundenu, vyjížděly odsud autem do širokého okolí a dobře se měly. A což teprve, když mi hodný pan domácí z našeho pensionu několikrát půjčil kolo! Zamilovala jsem se do toho kraje zcela bezvýhradně, trochu k nelibosti maminky, která by byla až skoro do stovky chtěla raději “něco nového”, jak říkala.
Čas zase pokročil, maminka odešla do krajin z nichž není návratu, a já se stala důchodkyní. Několik nečekaných příhod a kotrmelců způsobilo, že důchodkyní žijící v malém bytě ve vnitřní Praze a s trochou peněz na kontě. Naši ubytovatelé v Altmünsteru přestali ubytovávat, protože paní musela na operaci páteře, a tak my jsme poslední léta s maminkou zkoušely sousední Traunkirchen.
Já se pak už sama do Altmünsteru vždy na několik týdnů v roce vrátila, ale nějak mi to všechno nestačilo, tím spíše, když se Česká republika stala součástí Evropské unie a Schengenského prostoru . Tak jsem jednoho dne v Gmundenu zkusmo zašla do realitní kanceláře a zjistila, že se mnou personal zachází zcela normálně. Pravda, z toho kontaktu nic nebylo, protože garsoniéru, která mě tam přivedla, si koupila paní, která byla v pořadí přede mnou, ale já jsem pak začala sama hledat přes internet a našla… Měla jsem asi ohromné štěstí, protože asi za dva roky potom byla v Rakousku na prodej bytů, v nichž majitel trvale nebydlí, zavedena daň, která by vše asi prodražovala nad moje možnosti – tenkrát ale ještě nebyla a já se stala hrdou majitelkou garsoniéry ve vytouženém Gmundenu. Vnitřní vybavení jsem koupila spolu s bytem, takže první a skoro jediná moje věc, která se tam stěhovala z Prahy, bylo kolo – a aktivity, o které se chci s vámi podělit, mohly začít.
Pokračování příště...
J.E.Klimpely
