Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

1000 mil z pohledu osmnáctky

22.7.2013 15:39

Markéta "Peggy" Marvanová, první, a zároveň nejmladší žena v cíli Craft 1000 miles Adventure, se s námi podělila o dojmy z nedávno prožitého dobrodružství.

Bookmark and Share

  • Čas příprav (týden až pár dní před startem)

Do startu extrémního závodu už mě dělí jen něco málo hodin a nervozita stále stoupá. Nevěřícně čtu zprávy spoluzávodníků, kteří už několik dnů nespí, jelikož je straší představy přiblížujícího se startu. Dolaďuju kolo a snažím se optimalizovat seznam věcí. Vícedenní výlety v terénu na biku pro mě nejsou ničím neznámým, avšak tuším, že tentokráte to bude jiné. Kolo vyzvedávám u svého servisáka Michala Kohoutka, ale během pár hodin se opakovaně vracím s dalšími dotazy, nápady a plány na zlepšení. Už se nemůžu dočkat, jak budu stát na startu a čas příprav budou za mnou...

  • Seznam věcí

Spacák, nářadí, zmenšená podoba povinné výbavy, světla, GPS+baterie, batoh, dlouhé termo triko a kalhoty z merino vlny, bunda, záchranářská fólie, pláštěnka na 1 použití (spíše kus igelitu), flaška na kolo a camelbag, jedny náhradní ponožky, uříznutý zubní kartáček a krém na zadek. Dres, brýle, helmu a boty mám na sobě.

  • Cesta a start

Na přípravy už je pozdě, stojíme před vlakem a nakládáme kola. Ti pečlivější mají, stejně jako já, kolo zabalené jakoby právě koupené a ještě nevybalené z krabice - to aby se náhodou něco nepoškodilo.


Poznávám se se spoluzávodníky a nemohu se zbavit pocitu, se kterým na mě koukají... Tuším, co si v duchu říkají: jak může takový škvrně myslet, že ujede takový závod? 
Na startu si naposledy podávám ruku s Beykem (tím rohatým) a ještě chvíli poslouchám hlasitý tlukot svého srdce. Siréna se rozezvučí a já už konečně a bez přemýšlení šlapu do pedálů. Cesta plná dobrodružství a zážitků právě začíná.

  • 1. den = den brodů

A je to tu! Jen co uteče prvních 80 kilometrů, čeká nás první velké dobrodružství. Brody... nebo snad i něco víc? Pro někoho lekce plavání, pro mě noční ochlazovací procházka. Chvíle, která mi nejvíce nahání hrůzu. Ale není to tak zlé, jak se někomu zdá. Jen musíte mít správnou společnost. Já se přidala ke dvěma kolemjedoucím fešákům a v brodech jsem si nechala ukázat ideální trasu. Z prvního brodu vylézám bez problémů a se suchýma botama pokračuji dál.

 

Je něco málo po desáté hodině, takže cesta bez světel už není možná. Netrvá to dlouho a jsem u druhého brodu. Jejda! Udiveně sleduji vodu před sebou... Rychlejší z cyklistů si zrovna dává lekci plavání a taktak drží hlavu nad vodou. Nezvolil si zrovna ideální trasu. Moji parťáci ho navigují lépe než GPSka, a tak se bez závratného topení dostává na druhou stranu. No kdybyste to viděli, toho bahna! Úplně se propadám a snažím se vyndat nohy ven, vždy to nakonec jde, ale nikdy ne napoprvé.

  • 2. den

Mám za s sebou první noc. Můj spacák do +10-ti stupňů zatím funguje kvalitně. Spala jsem na 125. kilometru společně s Beykem a dalším Mílařem na hřbitově. Atmosféra noci – bezchybná. Ještě se rozkoukávám a chystám tělo k novému dennímu režimu.

  • 3. den

Plán dne je jasný. Budíček v 5:30 a po 20. hodině pokukovat po přístřešku (ne po medvědech!). Mezitím neztrácet čas hospodami a jen odbývat tělo potravinami z maloobchůdků. Denně neklesnout pod ujetých 100 km.


Je půl osmé večer: Sil mám stále plno, ale dva chlápci, co jsem s nimi poslední kilometry jela, už se nechtěljí pouštět na cestu přez Nízké Tatry. Jeden je unavený a druhý už prý dnes spatřil dva medvědy a stačilo mu to. Mně se ještě nechce končit, a tak se vydávám pokouknout po něčem na spaní na nedalekou louku. Je večer, a jak se smráká, tak dost panikařím. Už se téměř vracím zpět za těma dvěma, co jsem jim prchla, protože tady v Nízkých Tatrách není nic, kde bych se cítila bezpečně... Už, už se vracím, když zrovna přijíždí tři další závodníci. Mají stan, a tak nakonec ulehám mezi ně a během vteřiny o sobě nevím.

  • 4.den

6:00 - Zrovna vstáváme, když kolem projede nějaké ranní ptáče na svém biku. Hned po nepříjemném ranním vstávání se vrháme na dlouhý sjezd. Je sice teprve 4. den, ale já už při každém brzdění mám křeče v prstech, a taky strach z každého většího kamínku. Sjezdy tady na Mílích zatím nemají chybu (jen nevím, co bude další dny, až mě budou bolet ruce). Občas chytnu nějakého zajíce, a taky mám občas strachu plné tělo, ale rozhodně se nenudím. Nohy mě zatím nebolí, ani ruce mimo prstů ne, akorát trochu záda, ale to jen když mám nakoupíno hodně jídla a zrovna opouštím nějakou studánku.

  • 5. den

Při včerejší noci se nás sešlo okolo osmi a poskládali jsme se jeden po druhém na terásce jedné hospůdky v Gapelu. Do CP1 nám chybí okolo 35-ti kilometrů, a tak v půl páté ráno rozmýšlíme dojezd okolo deváté hodiny. Asi by to bylo reálné, pokud by člověk uměl lítat a nebo měl teleport. Cesta do strmého kopce byla samozřejmě úchvatná, ale po čase taky dost vyčerpávající. Cesta z kopce byla nekonečná, a pokud tento úsek někdo sjel, tak má u mě, co mu na očích uvidím. Tahačka do kopce, tahačka z kopce a znovu do kopce. Cesta dlouhá 35 km nám zabrala neskutečných 7 hodin aktivního pohybu. Přijíždíme na CP1. V rychlosti zašívám kalhoty a valíme dál...

  • Ohradníková story pátého dne

Konečně v Česku, říkám si, a sjíždím po louce k ohradníku. Zdravím jednoho sympatického pána a prosím ho, aby mi uhnul z cesty. Ale on ne, že prý mě nemůže pustit, protože zrovna probíhá nějaké cvičení myslivců. To je hezké, povídám mu a vysvětluji, že kolem toho ohradníku zkrátka projet musím, abych nesjela z trasy. Pán na to: A kampak jedete? Já: Do Aše. Pán (vůbec ne udiveně mě začíná navigovat – jen pro představu - do Aše mi ještě chybí přes 1000 km) To musíte támhle ke křížku, pak doleva dolů a po silnici se dáte doprava... a už jel a nebyl k zastavení. Já: Počkejte, počkejte... já ale musím jet přesně podle GPSky. Pán (kouká na mě jak vyvoraná myš): Ale to jeďte támhle k tomu křížku a pak dolů... Já: nashledanou! Opouští mě mé pevné nervy a konverzaci s pánem vzdávám. Objíždím ho obloukem a jedu kolem ohradníku. Asi mi ještě něco pěkného povídal, ale to už jsem nevnímala. O kus dále u ohradníku se chystám zabít jedno z hovad, které jsem spozorovala na noze. Napřahuji se a už už přemýšlím jak ho zabiju, když najednou ležím na opačné straně od ohradníku v kopřivách. Jak jsem se napřahovala, štrejchla jsem rukou o hradník, dost to se mnou zahýbalo a už jsem se válela... fakt šok.

  • 6. den

Začínám putovat s Přemkem. Oba, když jsme se potkali, jsme se navzálem ujišťovali, že se zanedlouho rozloučíme a pojedeme každý sám. Já i on jsme se na samotu těšili a chtěli jsme si ji užít. Ale nějak se tak nestalo a my si naopak začali společně vyhovovat. Jedli jsme společně, stavěli jsme společně, usínali jsme společně, krize jsme si střídali a hnali se navzájem. Do kopců jsme si povídali vtipy a životní příběhy. Dovolená jak má být! Přemek mi vždy řekl, co děsivého nás čeká a nějak to nikdy nepřišlo. Naopak jeho ujišťování, že bude klidný úsek, značilo, že přijde něco brutálního.

 

Volnočasová zábavička s GPSkou na cestách: to si nejdříve ze všeho nastavíte na GPSce kromě mapy datová pole a do jednoho z nich hodíte vzdálenost do cíle. Máte tak pořád na očích odpočet kilometrů k cíli. Pak si stačí pod každým čísílkem něco představit (naše rozdělení: 1 = supr hezká baba, 2 = ideální parťák,...8  =žena při těle...), no a pak si nějak asociujete políčko s odpočtem (kancelář se šéfem, co buzeruje ostatní, noční místnůstku, dopřávání si,...). No a potom už jen sledujete, komentujete a na nic nemyslíte. Supr zábava na celý den (týden) ne?

  • 7. den

Hovada, komáři, mušky a jiné svinstvo mi leze krkem! Repelent nezabírá a já jsem poštípaná úplně všude. Nejvíc mě štve, že na Přemka nelezou (místo na čokoládu jako já jede na rum, a to je ideální odpuzovač hmyzu – škoda, že jsem abstinent)

  • 8. den

Harmonogram dne je pozměněn. Budíček ve 3:40 (na kolo usedám ve 4:00). Snídaně: tabulka čokolády a suchý rohlík, bombón a studánková voda. Okolo 10:00 několik tatranek, voda a hroznový cukr. Takhle se to opakuje po celý den. Vždy sním čokoládu a v duchu si říkám, jak už ji dlouho nebudu chtít vidět (ale to dlouho na Mílích je nějaké krátké). Když není chuť na čokoládu, dám si jen rohlík a nějaký pořádně tučný salám. Už na stejné jídlo šlapu 8 dnů a žaludek to perfektně zvládá. Večer ve 21:00 hledám přístřeší, ale někdy jezdím skoro až do půlnoci.

  • 9. den

Skoro se nepoštěstí potkat člověka, co by věděl, oč jde. Jen občas to vědí v hospůdkách od našich soupeřů zepředu. To se na nás vždy jen poohlédnou a praví, jak jsme ve skutečnosti pomalí, když ti “dobří” už jsou dva dny před námi. Ani je nenapadne, jak je to těžké, třeba pro takovou ženskou, a že ztráta dva dny je naprosto zanedbatelná vzhledem k najeté vzdálenosti. Jedna paní v hospodě se nás s Přemkem ptala: Jak tak dlouho to asi pojedete? My: Asi tak 14 dní. Paní: No, to já bych to jela měsíc. Já i Přemek jsme se na sebe usmáli a v duchu si mysleli to samé. Ženská, ty vůbec netušíš!

  • 10. den

Nohy nebolí, hlava jede a cíl je v dohlednu! Dneska Šluknov...

  • 11. den

Síly ještě jsou. Po dvou hodinách spánku se vrhám na kolo. Přemka jsem nechala v hospodě v Děčíně. Je 3:45 hod a škrábu se na Děčínský sněžník. Krása pěší turistiky a výzva všem bikerům. Projíždím Krušné hory a potkávám plno kamarádů. Nejdříve k ránu plaším 3 divočáky. Odpoledne se koukám do očí vlkovi, co se rozmýšlí, zda uhne nebo ne. Hned na to mi jeleni doplňují krajinu svýma rohama.


Pojedu nonstop – do cíle už je to jen 80 km. Dávám zastávku v jednom z přístřešků Ježíškovy naučné stezky. Ani nevytahuji spacák, jen záchranářskou fólii. Plán byl spát 2 hodiny, ale je mi zima, a tak jedu hned po cca 45-ti minutách. Strach mě úplně pohlcuje. Navigace mě vede bahnem, a tak tlačím kolo, celá promáčená se klepu, a kam se jen kouknu, vidím jen dvě svítící perličky. Jediné, co je ve tmě totiž vidět, jsou zářící oči zvířat. Jediné, co je slyšet mimo tlukot mého srdce je klusot kopýtek pelášící zvěře. 3 km dlouhé a nekončící trápení po červené turistické mi zabírá téměř dvě hodiny. Jen co míjím přístřešek, zabaluji se do fólie a ještě se chvilku vzpamatovávám a čekám na kousek světla. Stačila jsem usnout, vyspat se během 30-ti minut a pokračuji dál. Doufajíc v lepší cestu potkávám už jen stádo laní a několik srnek. Jsem vyčerpaná, a tak stále někde stavím. Taky už mám od včerejší večeře pořádný hlad a jídlo mi došlo. Po nákupu pekárenských dobrůtek v Kraslicích a mírném znovuprobuzení se vrhám na posledních 30 kilometrů.

  • Cíl

Konec se jel hezky, ale mám pocit, že být to trochu dál, dá mi to hodně zabrat. Beyk mi pomáhá s navigací do finiše a já po 11 fantastických dnech, 17 hodinách a 10 minutách vjíždím na zahrádku k Pepíkovi ve Skalné. Celá šťastná a nabitá novými zážitky se pomalu loučím s krásnou přirodou. Najednou se mi ani nechce končit. Uteklo to tak rychle...


Ještě se mě po příjezdu Honza Kopka ptá na pár otázek: Jela bys to někdy znovu? Já: Určitě! Moc jsem si to užila. Honza: Hned? Já: ne, až zítra. Honza: A proč to děláš? Já: Protože ostatní to nedělají! ;)


Tímto článkem děkuji za podporu od Hannah, Černých koní, Isoma, Amulet, Bikeranch na Krejcárku, tátovi, Pepíkovi za zázemí ze Skalné, a v neposlední řadě všem podporovatelům, trasérům a organizátorům

 

Markéta Peggy Marvanová

Diskusní fórum pro: "1000 mil z pohledu osmnáctky"

Názor Autor Datum a čas
RE: 1000 mil z pohle... Blahoslav 5. 3. 2023, 20:03
RE: 1000 mil z pohle... Blahoslav 5. 3. 2023, 20:03
RE: 1000 mil z pohle... Honza V. 5. 8. 2013, 11:21
Poklona od traséra Alda Linhart - trasér 23. 7. 2013, 12:05
Poklona od traséra
Smekám klobouk. Chtěl bych mít ve tvém věku tvoji hlavu.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |