Stejně jako před několika stovkami let rozhodovala síla, rychlost, vytrvalost a schopnost rychlého rozhodování. Pokud někdo neuhodl, co se vlastně pod jednou z dominant Máchova kraje odehrávalo, připomeňme, že 22. května startoval oblíbený a již řadu let hojně navštěvovaný maraton Author 50 Bezděz.
I já jsem se na Bezděz vyloženě těšil, ačkoliv mě tentokrát doprovázela nervozita kvůli krizi, která zhatila moje plány minulý týden v Mimoni. Ráno před odjezdem z domova mě naštěstí probudila modrá slunečná obloha, což pozvolna vylepšovalo předstartovní rozpoložení. Na louce ve svahu pod hradem, kde se každoročně nachází zázemí, už však převládalo pozitivní naladění, leč zrníčko nejistoty zůstalo. Nic na tom nezměnilo ani rozjetí, i když rozehřívací nástupy do kopce napovídaly, že by to nakonec mohlo dopadnout dobře.
Přípravné spurty do vrchu nejsou v případě Bezdězu bezdůvodné. Závod je známý svým startem umístěným pod nepříliš dlouhým ale docela prudkým kopcem, takže je potřeba dát organizmu na srozuměnou, co o děj bude vzápětí požadováno. I když jsem rozjetí nepodcenil, při řazení mi stále v hlavě hlodala myšlenka, která mírně podlamovala bojovou morálku. Říkal jsem si: „Buď se to roztočí a budou to bomby, nebo vzápětí zatuhnu a můžu jet rovnou domů.“ Nic mezi tím z mého pohledu nepřipadalo v úvahu.
Avšak start přepnul mozek do úplně jiného provozního režimu a na nějaké pochybnosti nezbyl čas. Vydržela pouze myšlenka – rychle nakopnout pedál a v prvním kopci vydržet co nejvíc vepředu. Silnička, po níž se na začátku stoupá vzhůru směrem k vesnici, ale není moc široká, takže i první vlna kvůli zhuštění „provozu“ docela zpomalila. I přes počáteční obavy proto nebyl problém zůstat v kontaktu s ostatními. Výjimku samozřejmě tvořilo úplné čelo pelotonu, kde měli závodníci dostatek místa.
Po překonání úvodního kopce začíná malý zaváděcí okruh kolem celého hradního vrchu zpět do obce Bezděz. Na cestě vinoucí se listnatým lesem jsem měl chvíli po startu slabší okamžik, než se tělo po šoku z úvodního kopce rozhýbalo do očekávaného tempa. Na druhou stranu však tento moment přinesl pozitivum pro celý zbytek závodu. Dojel mě totiž jeden ze spoluzávodníků z našeho týmu, a položil tak základ skvělé spolupráce, která vydržela až do cíle.
V ohledu zmíněné spolupráce během závodu je třeba doplnit, že pravidelné a smysluplné střídání v čele skupiny je nejen na Author 50 Bezděz, ale na maratonech všeobecně, velkým problémem. Vlastně pravidelně se stává, že i závodníci pohybující se v přední části startovního pole střídat nechtějí. Ze špice odstupující nešťastník si je pak vozí za sebou z jedné strany silnice na druhou, přičemž dotyční nechápou, že tím jen snižují tempo a zamezují možnosti dojetí skupin, které jsou před nimi. A aby toho nebylo málo, tak i v případě, že se někdo odhodlá vystřídat, nezřídka místo udržování stabilní rychlosti nastoupí, jako by mu šlo o život, takže skupinu jen nesmyslně roztrhá. Tudíž je větší množství rozumně spolupracujících jezdců spíše výjimkou. Dobrého závodníka nedělá jen drahý dres a kolo, ale také vstřebání alespoň základních pravidel toho, jak se na trati chovat!
Po druhém průjezdu podhradní vesnicí jsme ve dvou, a později i ve třech, tvořili nepřehlédnutelný vláček v dresech Eleven Mercedes Mitas, který nezřídka určoval tempo skupiny. Trať se poté dlouhým sjezdem vzdalovala od Bezdězu do bývalého Vojenského výcvikového prostoru Ralsko, jehož severnější oblasti už jsem letos během závodů navštívil dvakrát (Enervit 50 Podralsko, Tour de Ralsko). Tomu odpovídá i charakter krajiny, kterou jsme projížděli. Spíše rovinatější lesnatý terén, kde už nic nenapovídá tomu, že v okolí se původně nacházela řada vesnic, které zanikly v důsledku působení sovětské armády (např. Nová Hospoda, Strážov, Jezová). Dnes však již region opět ožívá turistikou a samozřejmě také díky cyklistům.
Po několika kilometrech se trasa napojila na Mariánskou cestu, což je vlastně starobylá obchodní cesta spojující Doksy a Mnichovo Hradiště. Po ní jsme dojeli až do oblastí, o kterých už jsem psal ve svých předchozích reportážích. Jeden z týmových kolegů o nich v cíli prohlásil, že ten „Beach volejbal“ ho cestou pěkně štval. Samozřejmě, že se opět jednalo o cesty plné hlubokých písečných úseků, jejichž zákeřnosti už znovu popisovat nebudu. Déle trvající sucho v místních lesích ale tentokrát ještě znásobilo jejich účinek. Ještě, že během dvou výše jmenovaných akcí jsem zrádný terén mohl trochu natrénovat.
Okolo vrchu Malý Radechov jsme se po cestě, která svým rozvlněním připomínala rozbouřenou mořskou hladinu, přiblížili k nejvyššímu místu závodu a vlastně také k jednomu z mála delších kopců na trase. Stoupání poblíž Velké Bukové, na jehož vrcholu čekala občerstvovací stanice. V kopci před ní jsem se ale necítil příliš dobře, dokonce mi poodjel i týmový vláček, takže podávaný kelímek přišel vhod. K tomu rychle gel, roztočit nohy a dohnat ostatní. To se mi naštěstí podařilo vzápětí, takže předchozí účinná spolupráce mohla po mírně klesající asfaltové silničce pokračovat.
Rychlost bylo v tu chvíli opravdu hodně vysoká, takže se stromy míhaly jak při pohledu z okna vlaku. To už jsme byli znovu na Mariánské cestě, což ukazovalo na blížící se cíl, ale také to připomnělo, že na posledních deseti kilometrech nás v okolí Doks čeká nejvíc písku na celé trati. Proto, kdo trochu nepošetřil síly, prohrál. Závěrečné kilometry závodu navíc stoupají zpět nahoru k Bezdězu, takže je opravdu potřeba mít ještě nějaké rezervy. Vše vyvrcholí během závěrečného kilometru, kde závodníky čeká i poslední strmý kopec, pověstný jakýmsi schodem, rozdělujícím tento úsek na dvě poloviny. Kdo přes něj nezvládne přejet, musí slézt a navazující kousek popoběhnout, což zpravidla způsobí křeče vyčerpaných svalů. To už ale náš týmový vláček nefungoval a v menších odstupech jsme se s posledním kouskem závodu museli vypořádat natvrdo, každý za své.
Mně se bohužel přes popsaný předěl nepodařilo dostat v sedle, takže mě čekal nepříjemný klus vzhůru k cíli. Trochu mě povzbudil jeden z přihlížejících diváků výkřikem: „Řůžovky jedem!!!“ (pro nezasvěcené, přezdívka se odvozuje od barev týmového dresu), ale ani po nasednutí na kolo už jsem moc chuti k závěrečnému spurtu neměl. Obzvlášť, když mojí pozici v tu chvíli nemohl ohrozit nikdo za mnou.
Hned po projetí cílovou čárou jsem od sympatické hostesky dostal plechovku nealkoholického piva (s příchutí citronu), což poskytlo v teplotě dosahující letos poprvé třiceti stupňů, příjemné osvěžení. Následovalo poděkování několika členům týmu za skvělou spolupráci a vylíčení nejčerstvějších zážitků z trati. Mezi tím jsem se ještě dozvěděl výsledky, což mě tentokrát příjemně potěšilo. Čas 1:39 předčil má očekávání. Zbývalo už jen naposledy vzhlédnout k mohutným zříceninám královského hradu, naložit kolo a v pozitivním rozpoložení vyrazit domů.
Ondra Hladík
foto: Antis70
