Den Malevilu začal krásným bezmračným ránem a průzračnou oblohou až do nejvyšších vrstev vesmíru rozprostírající ho se vůkol nad Lužickými horami. Parkový trávník pod okny našeho ubytování byl pod nízkým úhlem dopadajících paprsků slunce posetý zářivými perlami ranní rosy. Zatímco kluci se snažili ze všech sil zabránit pronikání přemíry světla do svých snů, já jsem do té ranní nádhery rozespale mžoural s očekáváním vydařeného dne. Jarda startoval dlouhou trasu, takže mne a Maroše záhy opustil, neboť start na dlouhé byl asi o 2 hodiny dříve, zatímco my jsme se mohli v klidu a nic netušíce věnovat přípravě na nadcházející hodiny trýznění.
To, že trasa, na kterou se vydáváme, je o 15 km delší než náš běžný standard, chtělo pojmout na naše energetické a tréninkové možnosti poněkud jinou závodní strategii a dopředu musím přiznat, že alespoň pro mne se vyplatila. Myšlenka byla prostá. Všechny slabší a méně zkušené soupeře nechat hned v začátku předjet, nevyndat se z ceněných energetických zásob a pustit se do toho nejdříve po 30 minutách jízdy. Tato strategie, kdy jsem si pokaždé rozmyslel, jestli mám kolegu sportovního protivníka či protivnici předjet či nikoliv, se mi vrátila v dobrém, a vydržela až do 47.kilometru, kdy se ozvaly moje tradiční překážky ve výkonu práce.
Tou dobou už nebe dávno nebylo průzračně čisté a při průjezdu německým lázeňským městečkem nás vítali a povzbuzovali Oybinští občané, jeho lázeňští hosté a první drobné kapky deště. Dokonce nás cestou provázeli i zvony z místního kostela. Těžko říci, co náhodným přihlížejícím chodcům imponovalo. Zda to byly více naše umouněné tváře nebo vytržení ze stereotypu běžného lázeňského dne. Nemaje přehled o čase, bylo rovněž těžké posoudit důvod akustické produkce zvonů. Dost možná že svolávali věřící, aby se za nás pomodlili. A vzhledem k tomu, že na mém úseku zbývající cesty bylo jen pár běžných bajkerských karambolů a jen jeden pád s lékařskou asistencí, přikláněl jsem se spíše k tomu modlení. Na výjezdu z Kurot Oybinu (k lázeňské pohodě jsme měli opravdu velmi daleko) jsem na třetí občerstvovačce ukořistil něco málo soli s citronem, stroužek pomeranče a dvě protikřečové tablety. Nahoře mezitím vytáhli těžší kalibr, než jsou hlaholy zvonů a krajem se rozezněly basové tóny bouřkových mraků ze Straussovy Alpské symfonie. Ke kvalitní dešťové přípravě předešlého týdne se chystaly další přídavky.
Za rozdělením dlouhé a střední trasy, tedy asi 15 kilometrů před cílem, nastalo pravé peklo severu a bajkerům cyklistický sajgon (oblíbené rčení vojáků základní vojenské služby v minulém století když něco opravdu stálo za . . . . no prostě za prd). Jarda byl tou dobou na dlouhé trase a už možná po opraveném defektu a pár kilometrů před cílem a Maroš se nejspíše teprve těšil ovacím nebo udiveným pohledům lázeňských šviháků a nafintěných švihaček. 15 kilometrům do cíle s vědomím, že za zády máte plno soupeřů, kteří vás chtějí připravit o vydřené pořadí a před sebou zhruba stejný objem, se stejným podezřením na vaše úmysly, tak 15 kilometrů je prostě velmi malá vzdálenost. Navíc když víte, že se pojede většinou jen z kopce, dáte do toho všechno co můžete. Na držení klobouků proto nebylo vůbec pomyšlení. Mozek každého zúčastněného byl zpitomělý heslem „rychle a zběsile“, vybičovaný navíc adrenalinem a se závodnickou ctí poctivého bojovníka se pouštěl do všech možných druhů sjezdů a terénů bez ohledu na hrozící následky. Byl tu jílový kaňon, který se prostě nedal sjet snad ani za sucha a byl vhodný spíše k nácviku použití evakuační skluzavky z nějakého havarovaného airbusu. Byly tu sjezdy kamennými roklemi, kde bylo zapotřebí dobrých brzd, rychlých reakcí, neúnavné paže k přesnému vedení kola a především notné dávky umu a štěstí. Tyto technické pasáže pak byly proloženy jednoduššími traily, kde bylo samozřejmě nutné si dokázat, že to opravdu frčí, a že když jsem to až doposud zvládl, že nic horšího už být nemůže.
V poslední tak čtvrtině či pětině závodu jste již zpravidla zařazení mezi výkonnostně své soupeře a zde je nejlepší sestava pro soutěžení. Vzájemně se míjíte, předjíždíte, unikáte a ztrácíte a tak stále dokola. Za této situace je nejspolehlivějším rozpoznávacím znakem pozadí každého z nás. Nejvíce mne uchvátila drobná bajkerka, která veškerá cestovní a sportovní příkoří zvládala přímo neuvěřitelně. Ale, objektivně řečeno, k fascinaci mě nemotivovaly pouze její technické a vytrvalostní výkony. A tak se můj zadek, prdelka od sousedů a spousta jiných nám podobných snažili v co nejkratším čase dosáhnout prostoru cíle. Na kus řeči nebyl ani čas, ani pomyšlení, ani jazykové vybavení, neboť němčina, jejíž vlaječku si přivezla ve startovní listině, není mým dorozumívacím prostředkem.
Případnému pádu na příjezdových loukách Malevilského ranče se mohl vyrovnat pouze zážitek z návštěvy nějakého většího a dobře vybaveného aquaparku a přilehlé golfové trávníky směle sekundovaly představě zaplavených obývákových koberců nepříjemného souseda pět minut před příjezdem hasičů. V cíli jsem pak už jen pár vteřin počkal na svojí souputnici a zamával jí jako poděkování za zpříjemnění posledních strastiplných kilometrů. Vlastní prostor cíle a ceremoniálních ploch pro vyhlašování výsledků pak už jen připomínaly prostředí některé vyhlášené technoparty po řádění rozsáhlé tlakové níže.
A vlastně . . . byl to krásný den se suprovými zážitky. Přežil jsem.
Václav Markvart
