V jednu chvíli to dokonce vypadalo, že se pojede jakási okleštěná verze tratě (pouze cca 70 km), při níž by přihlášený bajker neměl šanci (řečeno knižně a podle pověsti o Libuši a Přemyslovi) políbit lem roucha velkého Radegasta. Přiznám se, že jsem měl pramalé odhodlání v této podobě Drtiče absolvovat. Nicméně vše se obrátilo k dobrému a mtb maraton se mohl jet téměř v původní nezměněné trati. A o to mi šlo především. Porovnat „pohodovou“projížďku po loňských Beskydech s letošními úžasnými zážitky, o kterých jsem měl zatím jen mlhavé tušení.
Před startem
Při ranním dojezdu na start na ovál kopřivnického letního stadionu bylo město jako vylidněné a nikomu se do nevlídného počasí vůbec nechtělo. Teprve v bezprostřední blízkosti vjezdu na stadion bylo zřejmé, že jsem tu správně. U vjezdu se jako pilné včely na česně rojilo několik nachystaných cyklistů a v přilehlé ulici byla zaparkována jakási zamlklá atmosféra a řada aut s prázdnými nosiči na kola. Okolní nevysoké kopce byly zahaleny nízkými mračny a jen ve startovní poli asi sedmi set bajkerů bylo trošku znát, že voda samotná není cyklistův úhlavní nepřítel. V sedm třicet bylo podle běžných regulí odstartováno a masa osedlané techniky se vydala jediným možným koridorem přes Janíkovo sedlo za svým cílem.
Šťastnou cestu
Ještě na Maraláku, kde probíhalo posilnění a ochutnávka regionálního Zubra (nejde o masný výrobek), byl každý pozitivně naladěn zatím bezproblémovým průběhem. Zde došlo k prvnímu odklonění od loňské trasy a všichni se od Zubra, podle nařízení, trousili směrem na Trojanovice a dále potupným, ale pohodovým výjezdem po asfaltu na první metu Pustevny.
Reklama na Zubra
V porovnání s minulo roční turistickou trasou byl asfalt žehlicí plochou, vzduch prosycený vodními parami zvlhčovací kapalinou a bajker sám pak zastával roli napařovací žehličky alla Frapé. Na Pustevnách jsem se dlouho nezdržoval, udal jsem kontrolní razítko, Radegasta nechal svému truchlivému osudu a uháněl k další kontrolní metě.
Taková letní idylka
Na chatě Súkenická už nebylo pochyb o tom, že koncentrace vzdušného vodíku a kyslíku překonala kritickou mez a každý příchozí jen obtížně hledal skrýš před drobným deštíkem, který nikoho nenechával na pochybách, že letos to začalo už o 15km dřív než vloni. Když prší, tak hydrologové počítají, vodo a polno hospodáři jásají (pokud zrovna nemají laguny na polích), cyklisté láteří a jejich partnerky sveřepě mlčí. Ony někdy sveřepě mlčí i když je hezky, ale když prší, tak partnerky bajkerů sveřepě mlčí dvojnásob. A nikdo neví proč. Snad proto, že špatně schne prádlo. Nebo co.
Libušín na Pustevnách - po roce nic nového
Tihle ochranáři to jsou divní chlapíci. Do lesů nechají vjet těžkou lesní techniku, která vyžene veškerou živou přírodu a dopustí, aby dřevaři pro modlu jménem Byznys zmasakrovali zdravý les ve vrcholových partiích (viz nová sjezdovka na Dolní Moravě) a pak se diví, že jim Kiril rozebere zbytek lesa a nechá za sebou holou stráň, lesní cesty s hlubokými rigoly plné bahna a s každým deštěm víc a více rozebrané cesty. Jestli to někomu vadí, tak to jsou především běžní cyklisté, kteří jsou ještě schopni podávat nějaké výkony.
Novodobí prospektoři
Ale zpohledu těch chlapíků jsou cyklisté ti největší škodiči v přírodě, protože by brabencovi mohli vyjet falešnou stopu za jeho celodenní snahou uhájit udržitelný rozvoj svého životního prostředí. Jedna z mnoha takto erozí poznamenaná cesta byla někde na půl cesty na Kasárna. Můj velkoměstský organismus otupělý přibývajícími útrapami neodhadl naprosto jasnou a banální nástrahu a počátek mé nalomené morálky šel tvrdě přes řídítka. Lemroucha jsem vyloženě Radegastovi líbat nemusel, ale pár nezbytných odřenin jsem už odvrátit nedokázal. Alespoň jsem si ověřil, že kufry ještě fungují.
Na Kasárnách byl úkryt před deštěm, bufet a třetí kýžená meta, od rozhledny Stratenec pak sjezd do Karlovic, Soláň a další a další nesjízdné sjezdy a neschůdné výšlapy až na Hážovické díly. Přes kopce se přelévaly mraky z jednoho údolí do druhého, shora padala kyslíko-vodíková munice a frapé žehlička při teplotě 9,2°C definitivně vychladla. Orientace v terénu bídná, neboť nebylo radno zastavovat a vytahovat mapu, která, již notně promočená, byla důkazním materiálem a orazítkovaným dokladem absolvované trasy.
Bufik na Kasárnách
Novodobá tortura (mučení, týrání za účelem dosáhnout doznání obviněného) ve své nejdrsnější podobě pro mne skončila až za sjedem do Rožnova. Tento termín na českou scénu uvedl a zpopularizoval jistý D.R., bojovník za ještě lepší podmínky a práva „nespravedlivě“ vazebně stíhaných. Jistěže výstižnějším termínem pro tělesné útrapy je pojem „sado maso“. Ale to platí jen pro případ, když si veškerou snahu o sebepoškození navodím vlastní vůlí a svými připravenými prostředky. Když mám ale nadiktované počasí a trasu, tak je to tortura.
V Rožnově padlo definitivní rozhodnutí. V zájmu zdravého rozumu a fyzického zdraví obětovat poslední metu Velký Javorník (razítko do mapy) a do Kopru už jen po silnici. Líznout Frenštát, vyhnout se klasické návratové cestě přes Janíkovo sedlo s nejspíše jednou z tajných kontrol a objet půlku světa po asfaltu s minimálním převýšením a čistou čisťoučkou vodou od kol i s hůry. Brzdové destičky už za Solání tvrdošíjně oznamovaly, že bude problém. Bezeztrátovým vyčerpáním jejich kapacity se přeměnily na brzdný systém kov-kov s hrubou abrasivní příměsí, jejich účinnost klesla pod 5% a hlasitý projev při brždění stoupnul o 1000.
Moje tělo už delší dobu produkovalo varovné signály o ztrátě stability a vysílalo falešné reakce. Při pohledu s přiměřeným odstupem to muselo vypadat, jako když cyklista, v očích smrt a na tachometru s bídou 5, zápasí s aquaplaningem. Letos jsem prostě vyměknul. Pár desítek metrů před oválem jsem sesedl a do cíle jsem vodou promočenou cílovou rovinku s heroickým úsilím překonal pěšky.
Dříve narození si možná pamatují na zájmový časopis Živa, který uveřejňoval články a fotografie korespondujících přátel přírody. Nějací současníci té doby, jako názorový protiproud k tomuto dnes už zapomenutému představiteli ideálu, založili samizdatový časopis Mrtva. Už z názvu je zřejmé, že tento časopis prezentoval pohledy zcela opačné. Na vrcholu svého tvůrčího období byli jeho redaktoři ocenění třemi ředitelskými důtkami. Vzkřísit tuto myšlenku by možná nebylo vůbec špatné. Klub přátel brouka by zde mohl už hezkou řádku let prezentovat svoji ozdravnou kůru pro lesy napadené svým chráněncem, jako je to k vidění např. na příjezdu k Poledníku na Šumavě. A jak tak po Drtiči ležím v posteli a snažím se upadnout do limbu, cítil jsem se důležitý jako fotografický objekt na titulní stránku čerstvého vydání výše zmíněného opozičního časopisu.
Když jsem usnul viděl jsem sebe, jak příští rok tlačím tu svoji káru (kolo) ku oválu (na stadion), když tu se mi náhle zjevil jakýsi pocestný v nějakém starodávném hábitu, dnes k vidění již jen v historických filmech o počátku křesťanství. A ten dobrý muž se mi ptá: „Quo vadis, Drtiči“. I zastyděv se za svojí malověrnost a zlomenou vůli, ale zocelen teplou sprchou a blaženým pocitem tepla jsem odvětil: „Jdu vstříc jubilejnímu 20. ročníku Kopřivnického Drtiče“.
Kluci z týmu udělali dobře, když zůstali doma....
Václav Markvart
