Po loňském úspěšném vstupu na scénu maratonů horských kol pokračuje letos seriál Bike cup s pozměněným názvem jako Nova cup. Rovněž tak seznam závodů doznal oproti předešlé sezóně řadu změn, takže se objevují úplné novinky jako například letní akce v Táboře, stejně jako starší osvědčené trasy. K nim patří kupříkladu zářijové měření sil v Mikulově. Další zastávky série jsou pak známé z dřívějších let, kdy se na nich startovaly jiné závody. Příznivci Sázavského Blizáku tak letos poměří síly na Nova cup Trek Sázava a úvodní Metaxtren Hradec Králové, který se jel v neděli 30. dubna, je mnoha bikerům dobře známý jako maraton Okolo Hradce Králové, byť došlo k několika úpravám.
V den pálení čarodějnic se proto k Všesportovnímu stadionu v Malšovicích od rána začali sjíždět závodníci z celé republiky. Na výběr bylo ze tří tras, dlouhé devadesátikilometrové, o něco kratší (klasické) šedesátky a dvacítka pod názvem Nova jízda. Pří výběru jsem měl jasno. Přípravu cílím právě na nejobvyklejší distanc v rozmezí padesáti až sedmdesáti kilometrů a nechtělo se mi hradecký maraton pojímat jako výzvu, co všechno přežiju. Takže osvědčená vyzkoušená zlatá střední cesta.
Sluší se poznamenat, že dlouhotrvající deště, které předchozí den proměnili v blátivé peklo hustopečské kápéžetko i Rohálovskou 50 vyvolávaly obavy, jak to bude v neděli vypadat na cestách vedoucích hradeckými lesy. Naštěstí už sobota přinesla východním Čechám změnu počasí k lepšímu, takže převážně písčitá půda stačila vodu nasáknout. Jen místy zůstávaly louže, avšak už v rozsahu běžného jarního trochu bahnitějšího závodu. Co víc si tedy přát?
Řazení ke startu na Malém náměstí v historickém centru města proto zpříjemňovala stoupající teplota, což představovalo pozitivní moment pro všechny cyklisty, kteří během dubnových tréninků nejednou promokli a prochladli. Chvíli po jedenácté jsme vyrazili na trať, jenže několik metrů nato celý peloton zastavil. Samozřejmě následovalo okamžité brždění, až jsem měl pocit, že udělám stojku na předním kole. Naštěstí včasné přenesení váhy zabránilo nejhoršímu. Pak už jsme se všichni rozjeli mírně z kopce Malšovickou ulicí ven z města. Zdánlivě snadný úsek znepříjemnily dva ostrůvky uprostřed silnice na přechodech pro chodce, jež by si zasloužily výraznější označení. Ve velké rychlosti a nepřehledné skupině je totiž mnozí zaregistrovali téměř na poslední chvíli.
Po nájezdu do lesa přetrvávalo nervózní oťukávání soupeřů a po dalších přibližně pěti kilometrech přišel zcela zásadní problém. Náhle jsme zastavili, nikdo nevěděl kudy dál, někdo volal, že jedem špatně, jiní se začali otáčet, zkrátka naprostý chaos. Nakonec se pokračovalo ve směru předchozího odbočení vlevo, avšak zcela neznačenou cestou. Situaci podle pořadatelů, kteří na internetových stránkách seriálu zveřejnili omluvu, zavinil člověk, který krátce před závodem strhal značení.
To je situace, která bohužel poškodila nejeden závod, jehož jsem se zúčastnil. Potud tedy nelze organizátorům nic vyčítat. Jako daleko problematičtější vidím nezvládnutí celé situace. Řešení očividně převzala doprovodná terénní čtyřkolka, ale její řidič nejspíš nebyl řádně proškolen na pohyb mezi závodníky. V situaci, kdy nikdo z nás nevěděl kudy dál, si razil cestu kupředu dezorientovaným pelotonem jedoucím po neznačených úzkých lesních cestách, neustále vykřikoval, něco ve smyslu, ať ho pustíme a bezpochyby svým přístupem zavinil přinejmenším jeden pád. Až po několik kilometrech zastavil a natahoval igelitové „mlíko“.
Při pohledu na mapu je zřejmé, že místo abychom se po přejezdu přes můstek nad brněnskou výpadovkou vydali po ulici k Biřičce, motali jsme se lesem souběžně s hlavní silnicí až k podjezdu, který znám z nedávného závodu Amix Biřička. Skrze něj, jen v opačném směru, se nám podařilo dorazit až ke zmíněnému rybníku a dále po původní trase dál. Není myslím nutné příliš pochybovat o tom, že adrenalinem napumpovaní závodníci mohli jen těžko problém přejít bez rozladěných komentářů a výkřiků, což se promítlo i do vzájemné komunikace, která poněkud nabyla na agresivitě.
Jen co se startovní pole trochu uklidnilo při jízdě po značené trase, potkal problém mě. Kvůli komplikacím s přehazovačkou se mi zasekl řetěz mezi kazetou a dráty kola, takže bylo nutné zastavit a vyškubnout ho ven, což se opakovalo ještě dvakrát. Ztráty jsem pak musel sjíždět, převážně o samotě. To stálo opravdu hodně sil. Pokaženou náladu mi podstatně zlepšil krátký výjezd k rozhledně Milíře, který je bez diskuze nejprudším kopcem závodu. Většina jezdců okolo mě na jeho úpatí slezla z kola a zdolala ho pěšky. To se mi nechtělo. Vím totiž, že je to oblíbený divácký úsek, takže jsem nehodlal vzdát pokus vyjet až nahoru. To se povedlo a následný potlesk byl potřebným motorem do dalších kilometrů.
Jak už bylo řečeno, smůla mě bohužel v první půli závodu postihla ještě dvakrát, takže následoval typický scénář – dojet ztrátu, vydechnout, znovu zastavit, opět vyrvat zaseklý řetěz, dotahovat, a to celé třikrát. Poměrně slušný trénink psychické odolnosti, ale minimálně jednou jsem měl chuť kolo zahodit a jít pěšky domů. Jenže ono by to nemělo moc velký smysl, co bych uprostřed lesa sám dělal. Až do cíle proto platilo, neřadit moc nahoru, abych nemusel zase řešit komplikace.
Kvůli popsaným problémům mi v poslední třetině závodu začaly docela docházet síly, což se projevilo těsně před rozdělením střední s dlouhé trasy nedaleko Bělče nad Orlicí. Když už jsem měl potřetí nadosah ruky skupinu, z níž jsem před tím kvůli technice odpadl, zatuhly mi nohy a nepodařilo se docvaknout posledních asi tak dvacet metrů, které ještě chyběly, nebo možná ostatní v předtuše cíle přidali. Nevím, ale na cestě lesem k Malšově Lhotě už se mi znovu jen vzdalovali. Závěrečný úsek po louce u Orlice pak vypadal jako úplně nekonečný. Hradec Králové byl doslova nadohled, ale současně se zdál neuvěřitelně daleko. Obzvláště při jízdě o samotě to začalo být silně demoralizující.
Před cílem jsem ještě sebral trochu sil, abych zvládl symbolicky zaspurtovat na pásku. Po dojezdu přišel okamžik pravdy v podobě umístění. To je ale trochu komplikovaná záležitost. Výsledky umístěné na internetu uvádějí 5. místo v kategorii a 35. celkově. Dá se říci, že vzhledem k technickým problémům na trase je to skvělé. Jenže první půl či tři čtvrtě hodinu v cíli to vypadalo ještě lépe, jelikož listina vyvěšená nedaleko pódia říkala, že se mi podařilo dojet třetí. Přepadlo mě proto nadšení, pomalu jsem se začal chystat na bednu, jenže pak došlo k přepočítání a náhle na mě zbylo čtvrté místo. Všichni si asi dovedou představit, jak mi to pokazilo odpoledne. Pozdější úpravy výsledků pak přinesly další posun na výše uvedenou pátou pozici. Navíc se podobné „škatule hejbejte se“ dotkly i dalších jezdců, přičemž nejednou šlo i o čtyři místa k horšímu.
Chápu, že nesrovnalost se může občas přihodit, některý čip nemusí být správně zaznamenán, ale aby to bylo v takovém rozsahu, to už jsem několik let nezažil. Myslím, že firma, která pořadatelům časomíru zajišťuje, by se měla zamyslet nad kvalitou nabízených služeb. Její neprofesionalita totiž zbytečně poškozuje organizátory a jejich snažení.Vlastně úplně stejně jako jedinec, který bezohledně strhá značení těsně před startem.
Na druhou stranu je ale na adresu pořadatelů potřeba říci, že přes popsané obtíže byla patrná snaha uspořádat závod, který bude důstojným zahájením seriálu Nova cup. O tom svědčí jak start v historickém centru města, tak i snaha zajistit účast známých cyklistů, k nimž patří i paralympionik Jiří Ježek či domácí Honza Hruška. K dokonalosti však ještě chybí doladit všechny detaily, jež kazí celkově pozitivní dojem z povedeného sportovního dne.
Ondra Hladík
