Foto: Jakub Kozák
"Sakra, proč je tu tolik lidí?"
Sjíždím dolů po prvním výšlapu na Říp. Loudání se blíží, tak jsem si ho dneska v rámci tréninku na biku naordinoval 5x nahoru a dolů. Je po bouřce a všude mokro. I tak se nahoru a dolů valí zástupy lidí. No jo, neděle. To jsem mohl čekat. Chci to pustit a užít si sjezd, ale musím neustále brzdit a opatrně kličkovat mezi lidmi.
Pod Mělnickou vyhlídkou, v tom nejprudším úseku, najednou nikde nikdo. S radostí to pouštím. Kolo okamžitě nabírá opojnou rychlost. Na prudkém betonku to letí jako sviňa. Níže ale betonek končí a už pouze čedičová kamenitá cesta se stáčí mírně vlevo. Ta rychlost je až dost vysoká. Sahám na brzdy a ....
"Břiiiiink" ustřeluje mi přední kolo a strhává celý bike někam do strany pode mě
"Aááááááá" pokračuji dále v jízdě nebo spíš letu, ale už bez kola.
Ony ty kameny jsou vlastně mokré. Uvědomuji si ještě v letu svojí chybu. Tvrdý náraz do kolena a lokte mě vrací zpět do vzduchu. Přichází druhý pokus o přistání.
"Au, jau, áuu!"
Dva sudy bokem přes záda. Konečně stojím. Vlastně ležím. Kolo někde 10 m za mnou. Trošku v šoku, čučím, co se to vůbec stalo.
"Není vám něco? Jste celý" volá přibíhající manželský pár.
"Já, já, jo, ano. Ano. Nic mi není." odpovídám, když s překvapením zjišťuji, že jsem vlastně ok.
Odřený loket, pár modřin, nic vážného. Kolo přežilo kupodivu také skoro bez újmy. Odřené rohy na nových Ergo gripech, trošku odřené sedlo po straně. Neuvěřitelné, vzhledem k tomu, že to bylo na šutrech ve 42 km/h, což zjišťuji později ze záznamu na Stravě.
"Ale to koleno nevypadá moc dobře!" ukazuje paní prstem
Visí z něj kus odchlíplé kůže. Z hluboké tržné rány ve tvaru skoby přímo na čéšce se řine tmavá krev. Koukám na to a je mi z toho trochu blivno. "To bude dobrý. Musí! Za 10 dní mám závod." ubezpečuji paní a hlavně sebe.
Jo jo, 10 dní před Loudáním. Jsem prostě smolař. Než rána přijde k sobě, rychle došlapu domů. Na šití, ač by to chtělo, nakonec nejdu. To bych se s Loudáním na tuty musel rozloučit. Švy na koleni by šlapaní nevydržely. Ránu pouze vyčistím, vydesinfikuji a stáhnu. Koleno následně celé opuchá do šířky stehna. 3 dny ani nemůžu ohnout nohu. 5. den se to začíná lepšit. Otok ustupuje. Konečně se udělal strup, i když to stále teče.
8. den po držkopádu t.j. dva dny před startem Loudání se musím rozhodnout. Půjde to nebo ne? Vyrážím na testovací, nenáročný 40km švih na silničce. Hyn sa hukáže!
"Ono to půjde!" oznamuji doma s radostí, když dojedu zpět.
První kilometry, než se zatuhlé koleno zahřálo a rozhýbalo, to docela bolelo. Pak už bez problému. Při šlapání žádná bolest. Jdu do toho. Minimálně to zkusím. Pokud by to nešlo, vzdát to můžu kdekoliv. Vždyť letos orgové slíbili, že na rozdíl od loňska vůbec nepřekročíme hranice ČR.
Nejen kvůli pochroumanému koleni nechávám balení na úplně poslední chvíli. Tzn. v den startu. Vůbec nestíhám. Navíc předpověď počasí je opravdu děsná. Má strašně pršet několik dní. Co si zabalit? Původní plán, jet úplně na lehko v podstatě bez věcí a spaní, jen s termofolií je nereálný. Nakonec beru vodotěsnou podřidítkovou brašnu Apidura s teplým spaním a mojí vlastnoručně ušitou rámovku na jídlo a ostatní věci. Na pití si beru na záda nový super batůžek USWE s 2l vakem. Zabaleno, vyrážím.
To, že sraz všech účastníků je vyžadován už v 20:00 a rozprava má být od 20:30 se z propozic dočítám až v autě po osmé večer... Do Kamenného Újezdu u Rokycan, kde je start, to mám ještě přes 40 minut. Další stres. Bez toho to u mě prostě nejde.
"Čau, ahoj, čááááu!" zdravím se známými tvářemi konečně na místě.
Je skvělé zase všechny vidět. Rozprava naštěstí posunuta na 21:00. Házím se konečně trochu do klidu. Ale ne na dlouho.
Během rozpravy nás Vašek seznamuje se všemi detaily ohledně největší změny letošního Loudání: Žádné trackery, pouze appka v mobilu! Ta mi ale během testování dost žrala baterku mobilu. Dobíjet vše pouze z dynama bude vzhledem k profilu opravdu výzva.
Libča s Čépou pokračují s organizačními věcmi a hlavně s představením trasy. Nikdo totiž stále neví, kam to vlastně pošlapeme. Do teď je znám pouze profil trasy a její parametry: 660 km a +16 600 m.
"Doupovské hory, Krušné hory, České středohoří, Kokořínsko a cíl ve Slaném" oznamuje ve zkratce Čépa, kam nás letos požene dobrovolně trpět.
"Ty woe, kam to jako dám?" prskám si pod vousy, když jsem obdržel mapové podklady trasy. Myslel jsem si, že toho bude míň. 65 listů A4 natištěných map. Je to velké a těžké. Pokouším se je rychle po krajích ostříhat, abych se jich vešlo do mapníku co nejvíc najednou.
"15 minut do startu!" oznamuje Libča
Stříhat to nůžtičkami na nehty na mém pidi Lethermanu fakt není dobrá volba. Jako bych to nevěděl. Za 10 minut ostříhám sotva 18 listů. Proč jsem si kurnik nevzal normální nůžky a neposlal je s věcmi do cíle? Zase stresuju.
"Minuta do startu!" přikládá Libča pod kotlem
Prdím na to. Co je ostříhané, hážu do mapníku a zbytek nějak sroluji do rámovky. Tak tak se stíhám v čas přesunout za startovní čáru. Když v tom....
"Start!" zařve Libča přesně v 22:05
Všichni se opřou do pedálů a jdeme na to! Loudání 2020 je odstartované.
Pokračování příště.....
