Ráno jsem ale byla překvapená, skoro vůbec mě nebolely nohy, cítila jsem se výborně! Je to tím spánkem, nebo po vínu? Nakonec jsem usoudila, že za to může víno, protože i v dalších etapách, když jsem ho den předtím pila, jelo se mi pak dobře. Takže já už objevila svůj doping, kam se hrabe EPO :-)
Takže, z Ossany jsme se dnes měli přes čtyři průsmyky a 108 kilometrů dopravit až do Livigna. Z Ossany to začalo hned stoupat (dnes jsme si přivstali a vyjeli už v 8:20, ale stejně jako poslední), ale bylo to mírné - první sedlo - Passo Tonnale je totiž transitní sedlo. Průměrné stoupání bylo jen 6%, to já ráda. Bylo příjemné teplo, jeli jsme tentokrát všichni tři pohromadě, občas jsme dělali zastávky a trhali jahody. Stoupání bylo asi 13 km dlohé, ale utíkalo to, jelo se mi fakt dobře. Nahoře foukal docela silný vítr a bylo chladno, víc překvapená jsem však byla ze zástavby - byly tam hnusné paneláky! Z přítomnosti lanovek usuzuji, že to bude zřejmě lyžařské středisko, a proto asi ty paneláky, ale bylo to fakt hnusné, úplně proti rázu krajiny. Kromě paneláků je tam ještě docela pěkný kamenný památník z 1. sv. války.
Více jsme to nezkoumali, oblékli se na sjezd a pustili se dolů. Nesjeli jsme však úplně, Dana totiž vymyslela zkratku, která nás měla dostat relativně vysoko na silnici na Passo Gavia - znamenala pěší přesun asi 2 kilometry lesem. Byla to pěkná lesní cesta, tak jsme relaxovali, kecali, prostě pohoda. Pak jsme se opravdu přes nějakou vesnici napojili na stoupání na Gavii. Začátek byl dost prudký, ale byl tam krásný nový asfalt. Pak se to zmírnilo a jen občas byly prudší úseky (14%). Jak jsme stoupali, ochlazovalo se. Jirka jel dnes nějak pomalu, držel se vzadu, mně se jelo pořád překvapivě dobře, a tak jsem jela v čele. Dana začala s tlačením :-)
Pak přišel hnusný tmavý tunel, v první půlce byly alespoň na stěně odrazky, pak přestaly být vidět a jelo se úplně potmě. Bylo to dost depresivní, neměla jsem z toho ani trochu dobrý pocit. Dana za tunelem zase tlačila, takže jsem jí ujela, pořád se mi jelo dobře, dokonce jsem zrychlila a až na vrchol dojela sama. Byla mi tam hrozná zima, ostatním ale taky, tak jsme zašli do restaurace na horkou čokoládu. Já si tam koupila modrou mikinu s nápisem Passo Gavia :-). Měla jsem úžasný pocit z překonání tohoto kopce, ani nevím proč, ale cítila jsem obrovskou euforii. Asi takovou, jakou jsem měla po vyjetí na Galibier. Stoupání na Gavii se mi líbilo, vyloženě mi sedlo. Překřtila jsem Gavii na "mazlíka", zatímco Stelvio u mě získalo název "svinský kopec" :-) Info o Passo Gavia zde >>
Kousek níže při sjezdu se nachází jezero s Kristem na kříži a opodál je pěkný památník s orlem. Pohled na obojí je se siluetami hor v pozadí velmi působivý. My se tam ale moc nezdrželi, byla pekelná zima (polar ukazoval 15 stupňů). Já to řešila tak, že jsem jela dolů v nové mikině :-) Dlouhý sjezd nás dovedl až do Bormia. Za ním čekal autobus s našimi věcmi. Měla jsem hroznej hlad, výběr jídla moc nebyl, tak jsem se vrhla chleba a rybičky v rajčatové omáčce. Počasí se docela zkazilo, pořád byla zima, obloha zčernala a lehce mrholilo. Hodně jsem váhala, jestli má smysl pokračovat, dost lidí to totiž vzdalo. Dana však trvala na tom, že ona chce určitě jet a protože jí něco rozmlouvat nemá smysl, jeli jsme po krátkém odpočinku všichni. Už po pár kilometech jsme si za to ale nadávali, protože začalo pořádně lejt. Než jsme našli úkryt, docela jsme promokli. U nějaké autodílny jsme se klepali zimou a čekali, až to přestane. Nepřestalo, ale alespoň se to zmírnilo, takže jsme po chvíli vyrazili. Jenže jsme neujeli ani kilometr a už zase padaly provazy vody. Schovali jsme se v průchodu v nějakém městě, kterým jsme zrovna projížděli. Psychicky jsme z toho byli všichni špatní, Dana dokonce prohlašovala, že stopne nějakou dodávku :-). Po asi deseti minutách ale déšť ustal a my celí promrzlí vyrazili.
Překvapivě se mi jelo zase dobře, kopec měl 13 km, ale já ho jela celý bez zastávky. Bála jsem se, že kdybych slezla z kola, už se znovu nerozjedu. Jirka za mnou visel, Dana zůstávala trochu pozadu. Občas jsem šla i ze sedla, i když to nemám ráda, Jirka se tomu smál (prý to neumím) a volal, že nastupuju a že mě nestíhá. Asi v půlce kopce začalo opět lejt, nebylo se ale kam schovat. Už mi to ale bylo stejně nějak jedno, tak jako tak bylo všechno mokrý, tak co. Snažila jsem se jet svižně, abych se zahřála a celé mi to přišlo k smíchu.
Vzpomínala jsem na Žacléřskou 70, jak jsme zmokli tam. Jirka má evidentně stejné myšlenky, protože stejně jako tam do mraků volá, ať prší víc a že by mohly padat ještě nějaké kroupy... Je zajímavé, jak organizmus reaguje v takových pro organismus stresových situacích. Asi je to nějaká obranná funkce, aby člověk depresi nepropadnul doopravdy. U mě to funguje spolehlivě, v takových chvílím mi všechnio přijde hrozně vtipný a pořád se směju.
Poslední stoupání a jsme nahoře. Měla jsem radost, ale už jsem cítila únavu a byla mi fakt velká zima. Hospoda nahoře byla zavřená... Tak jsme se schoulili do závětří a čekali na Danu, ta nás dojela asi za 10 minut. Hned jsme pokračovali dál, sjezd byl super, trhla jsem v něm svůj rychlostní rekord tohoto zájezdu - 71,1 km/h. Dost mě ale vyděsilo auto, které se na mě vyřítilo v protisměru, i když mělo svůj pruh volný. To jsem nějak nepochopila.
Poslední kopec už byl malý, ale nikomu z nás to moc nejelo, plácali jsme se tam, byla nám zima. Nahoře sice hospoda byla, ale my už to chtěli mít za sebou, tak jsme ani nezastavili a hned jsme sjeli do Livigna. Tam nás chytil dnes už po čtvrté déšť, naštěstí už jen slabý. Do toho mi zavolal Zbyněk, že místo kempu máme na dnešek i zítřek penzion. Krásnější zprávu mi ani říct nemohl! Radost jsme z toho měli všichni. Hned jsme se ubytovali, na pokoji s námi byl ještě Vláďa, ale místa bylo dost. Vlezla jsem do vany s horkou vodou, to byla nádhera! Stihli jsme i nakoupit a já jsem sežrala, na co jsem přišla :-)
x x x
7. den: Cimma Copi
Po včerejší Gavii si na nás dnes Zbyněk nachystal další lahůdku - proslulé Stelvio, které bylo se svými 2759 m naším Cimma Copi (což znamená, jak mi Jirka Vintr vysvětlil, nejvyšší vrchol aktuálního ročníku Gira).
Ráno jsme se rozloučili s penzionem, který nám měl poskytnout útočiště ještě na jeden den a po krásné rovině a skrz tunely kolem obřího jezera u Livigna jsme dorazili až na švýcarské hranice. Tam nás čekal mírný šok - do dalšího tunelu se již na kole nesmělo, na přepravu se využíval shuttle bus, který si účtoval 5 Euro za osobu. Dobrej vejvar. No nic, zaplatit jsme museli všichni a po pár minutách už jsme vysedali na druhé straně tunelu ve Švýcarsku.
Hned za tunelem začalo mírné stoupání, které nás vedlo mezi kopci a vyschlými řečišti až pod průsmyk Offenpass/Pass dal Fuorn. Na něj již bylo stoupání o dost prudší, ale zase krátké, nahoře jsme byli za chvíli. Po krátkém odpočinku jsme si užili sjezdík do Santa Marie, ze kterého už vedla odbočka na Stelvio. Kromě švýcarské strany se dá na Stelvio vyjet ještě dvěma způsoby - z Bormia nebo z Prata. Náš způsob byl prý nejkratší a nejtěžší.
Stoupání začalo okamžitě a ostře, jako by chtěl kopec hned na začátku naznačit, kdo je tady pánem. Asi zbytečně, respekt jsme z něj měli všichni. Teplo už bylo celkem slušné, začátek stoupání byl v lese po pěkném asfaltu. To se ještě jelo jakž takž dobře. Když pak ale asfalt skončil, a to tak, že úplně, bylo hůř. 2,5 km dlouhý štěrkový úsek není něco, co bych si na silničním kole zrovna užívala. Jela jsem pomalu a opatrně, bála jsem se abych nepíchla a litovala své nové pláště. Naštěstí to přežily bez úhony a dovezly mě bezpečně až k mostíku, kde zase začínal asfalt. Když jsem pod mostem zahlédla hnědé zvíře, měla jsem asi lehké halucinace z vedra. "Bobr!" volala jsem nadšeně. "To je svišť" setřel mě hned tata (jinak tatínek Jirky Vintra), který tam odpočíval. Ani to mi radosti z objevu neubralo, a tak jsem následných deset minut fotila.
Dál mi to moc nejelo, byla to samá serpentýna v prudkém travnatém kopci, jezdila jsem cik-cak a doufala, že už to brzo skončí. Pak jsem konečně spatřila po levé straně v kopci baráky, bylo jasné, že je to vrchol. Ale ještě byly sakra daleko. Konečně jsem dojela na Umbrailpass (2503 m), to byla zase švýcarsko-italská (pomyslná) hranice. A taky restaurace a odbočka doprava dolů na Bormio. Krátký sjezdík a už jsem zase stoupala do posledních cca 300 výškových metrů. Moc to neubíhalo, ještěže mi byly optickou pomůckou v odměřování vzdálenosti do cíle očíslované zatáčky - posledních 10 zatáček bylo očíslovaných od nejvyšší k nejnižší. Jak jsem byla ve třetí, hned se jelo lépe :-)
U vrcholové cedule jsem se vyfotila s kolegy, co dojeli dlouho přede mnou a už svištěli do Bormia. Já stoupala ještě kousek výš, chtěla jsem si nahoře koupit nějaký suvenýr a něco k jídlu. Nakonec jsme si i s Danou koupili pěkný bílo-červeno-černý dres (40 euro), který je popsán jmény nejvýznamnějších stoupání - je tam Stelvio, Gavia a Mortirolo, včetně nadmořských výšek. Na zádech je pak vykreslená klikatá silnice na Stelvio a vpředu nápis Cima Coppi. Chtěli jsme i diplom s potvrzením výjezdu, který se má nahoře vydávat, ale informační kancelář byla zavřená :-(
Tak jsme zašli s klukama alespoň na oběd, já testovala klasické italské jídlo - polentu.
Následoval úžasný 23 km dlouhý sjezd a nádhernými výhledy (mimo jiné na vodopád), byla tam i řada tunelů a otevřených galerií, asfalt byl super. Kousel za Bormiem nás čekal autobus, o který jsme Zbyňka poprosili, připadalo nám jako pakárna jet do penzionu zase přes stejné dva kopce jako včera. Večer jsme zašli skoro všichni do místní pizzerie a popili tam nějaký ten džbánek "rozlévaného vína" (nebylo ale nic moc).
Pokračování příště
Andrea Barešová
