- Proč vlastně aneb můj vztah k silniční cyklistice
Silniční kolo jsem si pořídil po 6 letech bikerského hobby závodění. V době, kdy jsem na sobě cítil, že výkonnost klesá a s mými časovými možnostmi a velmi vlažným přístupem k tréninku budu za chvíli na chvostu závodního pole. Inspiroval mě mimo jiné rozhovor s Milanem Špolclem, vítězným veteránem na jakémsi věhlasném bikemaratonu. Ten při interview při vyhlášení zmínil, že na biku v podstatě kromě závodu nejezdí a celý jeho trénink probíhá na silničce. I odborná literatura na netu říkala, že zkombinování silničního tréninku s bikovými závody je výborný způsob, jak se posouvat dál. Koupil jsem tedy bazarový stroj RB s Shimanem 105 pod deset tisíc, potlačil svoji averzi k silničářům a šlo se na věc. Nejprve mě odpuzovalo trochu nadřazené jednání žehličů při společných vyjížďkách. Postupně jsem ale mezi ně (i díky proškolení v silničářské latině a zvycích od kamaráda Cyrila) zapadnul.
No a letos jsem udělal další „rozumný“ krok a zakoupil jsem další zánovní stroj, který mě přišel o pár tisícovek víc, ale zase přináší dramaticky jiný pocit z jízdy. Např. už nemusím šlapat z kopce, aby mi ostatní, jedoucí samospádem, neodjížděli. Dosud jsem absolvoval 2 silniční závody, ale v obou případech lze spíše než o závodění hovořit o boji o dojetí. A také o přežití počátečního infarktového tempa a v závěru o plahočení do cíle v sólo výkonu. Letos jsem najezdil na silnici přes tisíc kilometrů a přes tréninkový výpadek bezprostředně před startem Mamuta jsem věřil v podstatně lepší výsledek.
- Registrace na závod
Přerov 8 h ráno, den startu závodu. S koncem termínu prezentace, půlhodiny do startu vstupuji po stíhací autojízdě do prezenční místnosti. Vítá mě velmi chaotická fronta – za 5 minut postupuji o metr a půl a vypadá to, že start nestihnu. Lidi kolem brblají a ani já jsem již dlouho neviděl takto divně organizovanou registraci, kdy se stojí společná fronta s nově registrujícími se na všechny vypsané distance. Rozlišena je jen fronta silnice vs MTB, ale po vystání první je třeba vystát ještě druhou na čip a číslo, která je společná už totálně. Naštěstí se zrovna jeden z hlavních pořadatelů posadil ke stolku a otevřel novou frontu na odbavení. Byl jsem v ní první a start díky tomu stihnul na minutu. Nevím, co ti nešťastníci za mnou, snad se rychleji převlékají, nebo to byli již jen účastníci MTB závodu, který startoval hodinu po silničním... No nic, prostě na registraci Mamuta je třeba chodit dříve a nespoléhat na to, že to v příštím ročníku vychytají výrazně lépe. Zatím se jim to po 6 předchozích ročnících evidentně nepodařilo. Jinak převzatá výbava v igelitce je OK. Čip v podobě samolepícího proužku, který se jednoduše nalepí na helmu a není ho zapotřebí vracet je výrazný posun vpřed a doporučuji to všem dalším organizátorům.
- První kilometry
Sotva se zařadím na konec 350-hlavého startovního pole a vyslechnu útržkovitý proslov, už je tu start. A pěkně po silničářsku: plynulý. Bez strkání vyrážíme vstříc mnoha kilometrům. Krátce po startu nabíráme rychlost přes 42 km/h a kroucenými ulicemi vyjíždíme z Přerova. Počasí chladné, pod mrakem a poměrně silný vítr se střídavě stáčí do všech stran, nejčastěji však do protivky. Snažím se chytat háky a posouvat se dopředu. I přes snahu se mi to příliš nedaří. Hlavní peloton mi frnknul a do slušně jedoucí skupinky jsem se dotáhnul až po 5 km. Do té doby jsem předjížděl, ale na úkor enormní snahy v protivětru. Za zmínku stojí, že až 2 km za Přerovem jsem předjel vozíčkáře, který si to uháněl jen za pomocí speciálního pohonu rukou. Záhy poté jsem se chytnul za borce s časovkářskými řidítky, který prorážel lajnu ve větru a hnal si to na své triko o dobrých pár km/h rychleji, než bych byl schopen vyvinout bez jeho větrného tunelu. Držím se až pod první větší kopec v Pavlovicích na 10. km. Tam velmi rychle odpadám a předjíždí mě i děvče v růžovém triku, s kterým se od té doby na střídačku předjíždím (skoro) až do cíle. Dále je to již zajímavější, protože jedem zvlněnou krajinou až k Bystřici pod Hostýnem. Vytvořila se skupinka 10 jezdců, která celkem spolupracuje. Přesto mám pocit, že tempo tahám až příliš často já nebo děvče Růžovka a ostatní se šetří až přespříliš.
- Tesák a Troják, mé oblíbené kopečky
Do kopce není hák až tak zapotřebí kvůli větru. Mě však psychycky pomáhá, když můžu někoho následovat. Stoupání na Tesák (680 m n.m., převýšení z Bystřice přes 300 m) mám najeto mnohokráte. Věděl jsem, jak si rozložit síly a díky tomu se mi podařilo vyjet ho v pro mě optimálním tempu. I s pořízením dokumentačních fotek jsem ze skupinky odskočil a nechal se dojet až na následujícím Trojáku (42. km) na občerstvovačce. Tam jsem doplnil ionťák a preventivně pojedl banán a marmeládový šáteček. Z kopce jsem se opět dotáhnul za dva tempo držící a spolehlivě jedoucí jezdce. Začal jsem věřit, že tenhle závod nebude až takový propadák, jako mé minulé koketování se silničáři.
- Kopce utahováky a rozřazováky
Z Trojáku klesáme ve svižném tempu přes Držkovou až do Kašavy. Více než 10 km příkladné spolupráce naší trojice, ke které se postupně nabalují ti, které jsme dojeli. Za Kašavou dáme 100 m převýšení a přitom pár jezdců odpadá. A zase pěkný sjezdík a táhlé rovinky až za Fryšták. Odtud začínáme pozvolna stoupat. Míjíme Hadovnu, odbočujeme ostře vpravo na lesní asfaltku a začne to. Silničářské (kilo)metry pravdy. Tepovka mi leze nad anaerobní práh, hned zkraje jsou vyčerpány všechny stoupací pastorky a i na nejlehčí převod musím šlapat ze všech sil, abych udržel kolo v pohybu. Opět je to od Fryštáku nějakých 300 m převýšení, ale na rozdíl od Tesáku soustředěných na poloviční vzdálenost (5 km?). Tady se dělí zrno od plev a slabší kusy odpadávají. Já jsem tedy někde mezi. Neodpadnul jsem úplně, ale dopředu se tedy také nederu. Nahoře po překonání zlomu zjišťuji, že tenhle kopec se jezdí v posledních kilometrech bajkového Drásala, akorát, že v opačném směru. Už se nedivím, že byl tak náročný. Ale divit se ještě budu.
Sjíždíme do Rusavy, odbočujeme vlevo a zde na mě čeká překvapení. Stoupání přes Grapy až k Hostýnu (734 m n.m.). Opět po trase Drásala. Tentokráte však z jeho úvodní části, kterou my bajkeři vyjíždíme ještě poměrně čerství a vyzbrojeni výrazně lehčími převody.
Nyní však mám v nohách přes 70 km a svaly jsou unaveny z předchozího náročného stoupání. Je to brutální stojka s převýšením 300 m na necelých 3 km, které končí pod Hostýnem. To celé je na morál a z kola neslézám jen a pouze z prestižních důvodů. Poslední strmý úsek se ještě vyhecuji a rvu se s tou nejlehčí silničářskou „pilou“ za hranici bolesti.
Neslezl jsem, takže jsem obstál. Opět to však není na nějaké naparování. Na následné náhorní skororovince jedu údržbu a vydýchávám. Pár jezdců mi ujíždí, ale nemám chuť se s nimi nyní poměřovat.
- Problémy v závěru
Jeden by řekl, že po zdolání Hostýna už bikera na silničce nemůže nic zaskočit. Chyba lávky. Rychlé tempo a přibývající kilometry si vybraly svoji daň. Při druhém průjezdu Bystřicí pod Hostýnem se zformuluje velice nadějná skupinka (opět nechybí Růžovka), která výborně spolupracuje. Jenže přestože se zbaběle vezu a tempo skoro netvořím, tak na mě jdou ve výjezdech křeče. A po pár kilometrech dokonce do obou stehen zároveň. Lze to nějak tlumit, ale mám zato, že vážnější zdravotní problém je jen otázkou času. Vysvobozuje mě druhá a poslední občerstvovačka v Hlinsku pod Hostýnem (89. km). Dávám si načas a mlsám vše v dosahu. Nohy, ale i pobolívající záda si trochu odpočinuly, takže skupinku udržím až na dělení tras v Hradčanech (103. km). Na křižovatce se dáváme vlevo a zdoláváme poslední velký kopec zpátky k Pavlovicím.
Hned zkraje stoupání mi při řazení padá řetěz z malého převodníku. Nasazuji jej a snažím se honem dotáhnout skupinku. Opět zabírám naplno a mocně v kopci komíhám kolem ze strany na stranu. A najednou „křup, cink“ a ze zadního kola mám solidní osmu, která dře o brzdy. Slézám a zjišťuji, že jeden nipl to nevydržel a nalezl si cestu skrz ráfek. Do cíle je nějakých 16 km, takže se rozhoduji závadu ignorovat. Pouze namotám uvolněný drát mezi ostatní, trochu pošteluji brzdu a jedu osaměle a v protivětru do cíle.
- Výsledek a výsledky
Dojel jsem na 112 místě ze 155 jedců a jezdkyň, kteří dokončili 120 km trasu. Ztráta na vítěze je značná (1h 10min), ale i tak jsem velmi spokojen. O umístění mi příliš nešlo, takže výsledky jsem příliš neprocházel. Pokud jste zvědaví, tak jsou umístěny zde. Za zaznamenání však určitě stojí vítězství Jirky Ježka, který s průměrkou 36,5 km/h absolvoval za 5:45:04 dlouhou trasu 210 km s převýšením úctyhodných 3300 m. Opět tak dokázal, že i s handicapem v podobě amputované nohy dokáže překonat plně zdravé jezdce.
- Zhodnocení závodu
Takže sólodojezd mě opět neminul. Tentokráte jsem však podal nejen statečný, ale i poměrně vyrovnaný výkon, srovnatelný s výsledky, řekněme průměrných hobby silničářů. Ti však mají nalítáno mnohem více kiláků a jejich zkušenosti se závoděním v pelotonu a ve skupinkách jsou vesměs mnohem větší. A spokojen jsem nakonec byl i se zázemím a organizací závodu. Nejprve jsem sice žbrblal, že pro jídlo se musí ke skoro kilometr vzdálené škole, kde není zajištěno hlídání kol. Pak jsem však docenil výběr ze 3 velmi slušných jídel a nadstandardní umyvárny v zázemí školy. No a na organizaci musím ještě především ocenit výborné značení a zabezpečení tratí. Mamut se mi nakonec, přes všechnu dřinu a problémy na trati velmi líbil a můžu jej doporučit i ostatním (bajkerům) – tedy pokud jsou ochotni vyměnit své široké pláště za hladké silniční žiletky.
Pavel Macháček