Aktuality

V pondělí večer jsme se s Jiřkou dořítili k Hluboké nad Vltavou... Bude bouřka. Oblohu zavaluje těžké olovo. Cyklotúristi se kolem nás jen míhají ve snaze stihnout to pod střechu, než propukne slota. My jsme v klidu. Máme vyzkoušené, že všechno vždycky nějak dopadne. A taky že jo. S nadcházejícím deštěm jsme dojeli k jakémusi rekreačnímu areálu – golf, prolézačky a tak. A hned pod cestou zánovní boudička – kiosek ve výstavbě, který neodnesla velká voda. Ještě není osm hodin, ale v takové průtrži se nedá pokračovat. Zrestaurovat psycho v hospodě taky přispěje k dalšímu úspěšnému trápení se na trase.

Blížíme se k Hluboké nad Vltavou

Každopádně spát se jde brzo, takže nad ránem po třetí hodině jsme znovu na cestě. Je tma, o to hustší, že prší, ale to nás plní optimismem. Až se mraky vyprší, bude hezky. Červená značka nás klikatě vede uličkami kamsi nahoru. Tohle mě teda nebaví. Při dalším zdlouhavém hledání značky přesvědčuju Jiřku, že to vezmem podle gpsky direkt k severovýchodu. Štěstěna při nás však nestojí. Rozbahněnou polňačku neberem, i když míří správným směrem. Nezbejvá, než znovu najít tu značku, což se podařilo až úplně dole v city. Jiřka teda dovede být nepříjemná. Schlíple uznávám, že má důvod. Tentokrát striktně po značce znovu až nahoru, a pak dolů. Začíná se rozednívat. Po dvou hodinách na trase jsme 1,5 km od bivaku.

Cyklostezka podél Vltavy za pošmourného rána

Cyklostezka je přehrazená mlíkem a cedulka říká – ZÁKAZ VJEZDU – NEBEZPEČÍ PADAJÍCÍCH STROMŮ! Země je tak promáčená, že kořeny v ní nedrží a stromy se kácejí. Rozhodujem se to risknout. Ten ohraničený úsek byl docela krátký a stromy přes cestu jen dva až tři. A jsme zpátky u Vltavy. Je plná po okraj a voda už opadá. Stejné to bylo včera v Krumlově. Na stezce je 15 cm vrstva hutného bahna, které přinesla velká voda. Člověk tady získá představu, jak vypadá taková povodeň. Toto mít v kuchyni – fuj tajbl. A to jsu všecko možný, jen ne pořádkumilovný. Tady se aspoň nebudou inlajnisti plést pod kola.

Tady se nám inlajnisti nebudou plést pod kola

Přestalo pršet. Však jsme říkali, že až se to vyprší, bude hezky. Trochu zdržely další vývraty, ale jinak to docela odsejpá. Před Týnem je stezka zaplavená, tak musíme po silnici. Konečně samoška – možnost vydatně pojíst. Vypadáme už hodně zašle. Personál nás vyhodnotil jako homelesáky a potencionální kradaře a demonstrativně nás sleduje.

Týn nad Vltavou

Odchylujeme se od řeky. Check bod číslo 70 je v lesíku uprostřed pokosené louky. Ta louka, kde se „suší seno“, je jeden močál, jako ostatně celé jižní a střední Čechy. Voda už nemá kam se vsakovat. Ve stresu jsme zapomněli bod 70 vyfotit... a najednou jsme na kraji dědiny. „Co je tohle za vesnici? Kde to jsme?“ Ptáme se děvčete s motyčkou na zahrádce. „No přece Smilovice, co jinýho!“ Ojojoj! Nemáme sil se k tomu bodu 70 vracet. I tu paní jsme zapomněli vyfotit, aby eventuelně nám mohla dosvědčit, z které strany jsme do Smilovic dospěli.

Seno na louce hned tak neuschne

• Středa – dnes dosáhneme cíle

Brdy přejíždíme přes kopec Kuchyňka. Sviňa náročný hřeben. Stráně jsou krutě strmé - balvany, prales... Po několika dalších vydatných stoupáních jsu zpitomělý a málem se kácím. Jiřka usíná za jízdy. Srbsko – jdem do hospody trochu dobít mobil a doplnit břich. Už se nechceme moc zdržovat. Do cíle máme jenom skok.

Cyklostezka podél Berounky

Cyklostezka do Berouna zaplavená, ale proti nám jde chlap, a že projedeme. Díky pane, díky bohu. Jsme rádi, že nemusíme přes kopec. Nálada je dobrá. Věříme, že do Slaného dojedeme ještě za světla. Berounem projíždíme ještě v pohodě, ale za ním čeká deprimující stoupání bahnitou prasečí stezkou. U bodu 100 jsme potkali Michala. Do Berouna jel přes kopec, takže jsme ho dohnali. „Pojedem spolu,“ míní. „To těžko. Brzo nám ujedeš.“ Bahnem se ploužíme zoufale pomalu. Letos se žádných posledních 30 km po silnici nekoná.
U bodu 105 už máme prakticky tmu.

Polňačky, na rozdíl od cest v lese, dobře osychají. A znovu do lesa po žluté. Bloudíme. Valím rychle kupředu v naději, že tam najdu značku. Nic, tak zpátky. Jiřinka kleje jako dlaždič. Nekonečná tlačenka přes velký kopec. Závěrečný sjezd do Slaného. Je mně velká zima, ale nechcu zastavit, abych nezdržoval. Jsme grogy. Je to ten typický úkaz – myslíš si, že tam brzo budem, tak nejíš, nepiješ, neodpočíváš, jen valíš.

Konečně v cíli

Konečně Slaný. Kudy k zimáku?! Říkám – tam! Jiřka míní, že na opačnou stranu. Naštěstí je koho se zeptat. Správně bylo tam, jako na opačnou stranu. Před půlnocí jsme na vrátnici zimního stadionu. A je to.

Dojezdová listina na vrátnici zimáku ve Slaném

Honza Vlasák