Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Wolfman Snow 2018, 1. díl

22.11.2018 11:09

Před pěti lety jsem se na vypůjčeném sněžném kole zúčastnil Šediváčkova longu, což je pětietapový závod psích spřežení na 240 kilometrů po zasněžených hřebenech Orlických hor s jedním povinným bivakem. Bylo to nezapomenutelné dobrodružství, po kterém jsem si v cíli řekl, že zimní vrcholovou cyklistiku už nikdy. Jenže….

Bookmark and Share

Michael Kazimiers

 

Všechny ženy zejména matky jistě prominou, ale to srovnání použít musím. Se zimní vrcholovou cyklistikou je to jako s těhotenstvím. Je dlouhá, bolí, ale přináší i horu radosti a potěšení. Máte z ní strach, ale zároveň se na ni těšíte. S obavami vyčkáváte, až to přijde a nedovedete si představit, že byste dokázali něco podobného v životě opakovat. A pak to najednou nastane znovu a vy se opět těšíte.


Během těch pěti let jsem na všechno strádání na trase zapomněl, čas odvál veškerou bolest i promrzlé stavy a ve vzpomínkách zůstaly jen krásné pocity. Znovu jsem se přihlásil na závod sněžných kol a začal se těšit na další těhotenství. 
 

Wolfman Snow je beze sporu nejbrutálnější závod sněžných kol v České republice. 222 kilometrů bez jakéhokoliv zajištění. Přes den mínus 9, v nocí mínus 21. Nemá cenu myslet na Hanče s Vrbatou, ti umrzli v Krkonoších. My pojedeme v horách Krušných. I když ten název sám o sobě hodně napovídá. Hory Krušné..…

23. 2. 2018, pátek

Ráno mi někdo bouchá na okno. Ve čtvrtém patře? Jdu se podívat, co se děje, a on tam za okny teploměr. Že je mu zima. Ať ho pustím dovnitř. Není nad to když v den startu srším vtipem hned od rána. To je dobré znamení.
    

Autem se blížím ku hradbě Krušných hor. Za okny slunce svítí, uvnitř vozu je příjemné teplo. Všechno vidím v růžových barvách. Zimní cyklistika je přeci skvělá. Sníh jemně křupe pod koly, obloha modrá, sníh se ve slunečních paprscích zlatavě třpytí, sluneční brýle jsou nutné. Běžkařské magistrály upravené a liduprázdné. Krajina kouzelně klidná, žádný stres, žádný shon. Atmosféra až omamná. Háček je v tom, že závod startuje v osm hodin večer a nic z výše uvedeného mě v úvodu nečeká. Nejprve musím přečkat mrazivou noc.

Startovní číslo Wolfman 2018

 

Radio v autě vyhrává a je mi fajn. Hudba je proložena slovy moderátora. Vypráví o nějaké staré babičce žijící na samotě u břehu Bajkalského jezera. Prý v zimě, když potřebuje doplnit zásoby, nazuje staré brusle a jede po zamrzlé hladině do 30 kilometrů vzdáleného města na nákup a pak zase s nákupem zpět. Svou reportáž zakončil slovy „Když si člověk něco usmyslí, tak to dokáže.“ A to mě uklidnilo. Prostě pojedu v sedle kola tak dlouho, až nakonec dojedu do cíle. V tu chvíli mě napadlo motto, kterým se budu následujících čtyřicet hodin řídit. „Čím dřív přijedu do cíle, tím dřív v cíli budu.“ A to má logiku.


Takže, co o stravování v mrazu vím? Vhodná jsou energeticky vydatnější jídla s vyšším podílem tuku, protože spotřeba energie je obrovská. Chlad je totiž takový prostředek k hubnutí. Tělo potřebuje produkovat větší množství tepla na zahřátí organismu, které získáme buď díky jídlu, nebo vlastním tukovým zásobám. Proto jsou dobrá klasická staročeská jídla, jako je vepřové s knedlíkem nebo zabijačka. Už vidím, jak si v batohu na zádech vezu v ešusu porci knedlo-vepřo-zelo. Nesměl bych moc klopit zatáčky, ani prudce brzdit, aby se mi obsah nevylil ven. Úsměvná je rovněž představa, jak si sednu v mrazu na pařez, vytáhnu jitrnici a budu ji zapíjet horkým čajem z termosky.

Můj speciál


Druhou otázkou je, co vím o pitném režimu v mrazu? Na nedostatek tekutin se nesmí zapomenout, protože mrazivý vzduch je obecně suchý. Při dýchání tak ztrácí tělo víc vody než při pobytu v teplejším vzduchu. Háček je ten, že voda v jakýchkoliv lahvích dříve nebo později zmrzne a je k nepoužití.
   

Třetí a poslední otázkou je, co vím o fungování lidského těla v mrazu? Při velkém mrazu se mění složení krve, roste množství krevních destiček a krev se stává hustější. To znamená, že se zvyšuje riziko ucpání cév, včetně cév v mozku. Tak jen doufám, že mi žádná cévka během závodu nepraskne a já nepřijedu do cíle jako dement. I když ty dvě otázky jsou právě teď na místě. Dokážu vůbec dojet do cíle? A nejsem dement už tím, že jsem se na závod přihlásil?

Minuta do startu

 

Start Wolfmena je přesně ve 20:00 hodin v polovině sjezdovky na Klínovci. „Venku urputně mrzne, je třeba naředit krev fridexem,“ nadhodil někdo skvělou radu. V brašně pod sedlem mám přibalené náhradní oblečení, kdyby fakt mrzlo. Na poslední chvíli jsem si představil, jak se někde uprostřed lesa svlékám, abych si mohl přiobléknout spodní vrstvu prádla. V ten moment mě chuť přešla a já změnil strategii. Některé věci jsem na sebe oblékl hned a ty další jsem z brašny vyhodil úplně. Co sebou nebudu mít, to nebudu potřebovat. Čím méně sebou povezu, tím méně se nadřu. Určitě jsem udělal dobré rozhodnutí.
    

Do závodu se nás přihlásilo osm, ale na start se řadíme jen v šesti. Tři Češi, tři Němci. Závod tak dostává punc mezinárodního. Koutkem oka jsem zahlédl, že Thomas Taut, jeden z Němců jede bez návleků na řidítka jen v rukavicích. I v tom mrazu mě z něj trošku mrazí. Až bude ráno svítat, zmrzlé prsty mu zaručeně odpadnou a ten, kdo pojede poslední, je cestou bude sbírat do igelitového pytlíku na památku.

Jedu!

  

První metry vedou po sjezdovce dolů a pak šup na asfaltku do dlouhého táhlého kopce. Tlusté pneumatiky kol se po asfaltu ztěžka valí. Cítím, jak se přehřívám. Buď jsem se příliš navlékl, nebo jedu až moc ostré tempo. Přesto se do kopce valím na posledním místě. Na konci stoupání jsem skupinku dohnal, přesně v momentě kdy opouštíme asfalt a na dlouhé hodiny se noříme do potemnělé krajiny sněhu. „Mráz je náš nejlepší děda,“ prohodil vedle mne jedoucí Pavel Margl Macháček. Má pravdu. Čím víc mrzne, tím je sníh pevnější a jízda snadnější. Mimochodem, vloni se jel první ročník tohoto bláznivého závodu a Margl ho v čase 30 hodin 46 minut vyhrál. Za největšího favorita je považován i letos.

Pavel Margl Macháček

 

Upravená lesní cesta kopíruje hranice. Vlevo Česko. Vpravo Německo. Pod koly tvrdý sníh. Nad hlavami černé nebe zdobené jasně blyštivými korálky hvězd. Měsíc svítí o něco víc než naše čelovky. Před námi se otevírá rozlehlá zasněžená pláň. Povrch je tvořenou pevnou krustou. První projede v pohodě, ale svým průjezdem povrch naruší a druhý už by neprojel neboť by se ve sněhu bořil. Musí proto volit vlastní stopu o několik metrů vedle. Díky tomu se naše skupinka rozptyluje po pláni jako popel zesnulého ve větru. Ztrácím přehled, kdo se kde pohybuje. Někde po levé ruce tuším Boží Dar, s nadmořskou výškou 1028 metrů nejvýše položené město České republiky.

 

Na konci pláně se zase sjíždíme dohromady, ale už jsme jen čtyři. Margl chybí. Ujel nám? Nebo někde zabloudil? Netuším. Už ho nějaký ten pátek znám a vím, že obě varianty zvládá dokonale. Protáhl jsem se na čelo skupinky a zkouším si hrát na stopaře. Cesta, po které jedeme, se jmenuje Ježíškova. Je široká, sněhový podklad upravený a pevný. Stop od lyží je na ní spousta, stopa od kola žádná. Odpověď je jasná. Margl před námi není. Vzápětí mi zhasla čelovka. Nečekaně, jako lusknutím prstu. Nečekaně, jako když umře světluška. Soupeři zpomalují, ptají se, zda je alles in Ordnung? „Vybily se mi baterky, to je OK,“ odpovídám a spěšně šmátrám rukou v batohu, abych našel náhradní. Hezký dárek si pro mě Ježíšek přichystal. Přemýšlím a nemohu si vzpomenout, jestli jsem do čelovky před startem dával baterky nové nebo jestli jsem tam nechal použité? Asi jsem je nevyměnil. Chyba! Teď se zbytečně zdržuji výměnou a soupeři se mi vzdalují.

Uwe Mösig

 

Znovu jsem se dotáhl na čelní skupinku. Je čas zjistit, kdo je kdo. Jsme tady čtyři. Dva Němci, Thomas Taut a Uwe Mösig a pak Marek Biller z Opavy a já. Kdesi ve tmě za námi se pohybuje třetí Němec Michael Kazimiers a již zmiňovaný Margl Macháček. Dovolil jsem si všechny účastníky vyjmenovat, protože ač jsme se před startem neznali, společně prožité dobrodružství z nás ze všech udělá v cíli kamarády. A to je na takovýchto závodech ohromným přínosem a skvělou záležitostí.

Marek Biller

 

Na rozcestí U Pomoci Boží opouštíme širokou pohodlnou cestu a uhýbáme doprava. Sjízdná pěšinka je široká tak třicet centimetrů, všude okolo hluboký měkký sníh. Kdo se na pěšince neudrží, ve hlubokém sněhu padá z kola. Znovu mi zhasla čelovka. Teď už vím, že je to problém. Baterky, které standardně vydrží půlden a víc, v těchto mrazech umírají už po hodině činnosti. Když jsem baterky kupoval, ptal jsem se prodavače, jestli mráz nebude mít na jejich výdrž vliv. „Určitě ne! Ty vydržej….,“ pronesl přesvědčivě prodavač a ještě u toho mávnul rukou, jakoby chtěl zabít mouchu. Bohužel jsem mu uvěřil. Teď mám problém. Vezu si několik párů alkalických do čelovky a dva páry lithiové do navigace. Zásoby baterek se mi začínají dramaticky tenčit....

 

1. část


 

2. část


 

....pokračování příště....

 

Další fotky najdete ve fotogalerii »

 

Milan "Milča" Silný

foto: Štěpán Stránský & Wolf-Man

Diskusní fórum pro: "Wolfman Snow 2018, 1. díl"

Názor Autor Datum a čas
RE: Wolfman Snow 201... Margl 25. 11. 2018, 20:39

Fotogalerie

Odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |