Na úpatí prvního kopce bylo definitivně odděleno zrno od plev. Nikde nikdo. Usoudila jsem z toho, že spanilá jízda už skončila a že už zřejmě i následoval ostrý start. Řekla jsem si, že je na čase taky vystartovat. Můj ostrý start vypadal tak, že jsem si řekla, že je to v pr... a přestala šlapat. Dlouho jsem jela sama, připadala jsem si jak na táboře při bojovce. Sledovala jsem fáborky a šipky, které vedly k pokladu – občerstvovačce.
Pomyslela jsem si, že je to se mnou nějaký špatný, letos třetí závod a ten samý scénář. Přišla na řadu moje oblíbená věta, která se zrodí vždy, když je nejhůř, tzn. na každém závodě. Ta věta je : ,, Tak si hold dám tenhle závod výjimečně tréninkově a budu ho mít jako přípravu.“ Je to spíš takový alibismus, abych se už zbytečně nemusela hnát a vychutnala si výlet po českých luzích a hájích.
V druhé půlce trasy už začínám dojíždět tu tam někoho. Jsou to hlavně náhodní turisté bez startovních čísel, nejstarší ročníky z řad amatérských závodníků a mrtvoly z mladší generace bez známky života. Tyhle skalpy ale nepovažuji za trofeje, spíš je to pro mě informace, že jedu správným směrem. Zpestřením tratě jsou brody. Je jich asi 5 těsně za sebou. Po třetím brodu jsem měla totálně promočenou jednu botu a furt jsem dumala nad tím, jak jsem měla nohy, jestli levou, nebo pravou vepředu. Nechtěla jsem si zmáčet i druhou botu. Když jsem absolvovala poslední brod, byla jsem vděčná za to, že mi zůstalo aspoň triko suchý. Ten byl!Naplánovala jsem si 10 kiláků před cílem zrychlit. Síla byla, tak jsem zařadila další rychlost a začala finišovat. Sjela jsem hodně lidí (asi 3) a každou chvíli čekala cíl. Ale začalo mi být podezřelé, že jedu nějak dlouho. Obzvláště divné bylo, když se na trase objevila ještě jedna občerstvovačka. Tam mi sdělili, že do cíle je to ještě 10 kilometrů a bude ještě pořádný kopec. Tak mi došlo, že jsem vystartovala moc brzo. Nakonec jsem finišovala 2 hodiny.
Dojížděla jsem další lidi a hlídala si je. Jednoho chlapíka jsem měla v zádech a už byl na dohled cíl. Makám, abych mu nedala šanci. Jedu z kopce jak střela. Po nějaké době se otáčím, abych si to za sebou zkontrolovala. Měla jsem radost. Podle toho co jsem viděla, jsem si musela vybudovat velký náskok. Nikdo na dohled. Ale bylo mi divné, že jsem už delší dobu neviděla žádné značení a že cíl je úplně jiným směrem, než mě vede cesta. Ptám se tedy místních, kudy se jede ten závod. Nechápali, na co se ptám. Prý: ,,jaký závod?“ Tak to otáčím. Do cíle se mělo před tím odbočovat, ale nebylo tam značení, a tak jsem jela rovně. Byla jsem naštvaná a vracela se na trasu. Do cíle jsem dojela nikým už neohrožována. Přijela jsem akorát na vyhlášení.
Závěrem zhodnocení. Trať byla dobře jezditelná po zpevněných a širokých cestách s minimem technických úseků. Kopce byly táhlejší, ale daly se normálně vyjet. Průjezd areálem pivovaru, brody a tu tam bahýnko na některých sjezdech byly vyloženě zpestřením. Značení bylo čitelné a přehledné (až tedy na tu poslední odbočku). Musím pochválit celkově dobře zajištěnou trať a hlavně ty švédské stoly na občerstvovačkách - pivo, limo, tyčky, buchtičky, chlebíčky....
text: Lucie Pouchová
foto: Jan Vlasák
