V 11.00 se za svitu sluníčka vyřítí z letiště 600 borců na 6 km dlouhý rozjezd k ostrému startu. Nicméně Brnem v naštosovaném balíku uháníme i 40 km/h, někteří skáčou na chodníky, neustále se dobržďuje „ve floku“, jiní potkávají značky na středových můstcích. Opravdu masakr, jsem moc rád, že se držím na začátku balíku. Brzy začíná 5 km dlouhé táhlé stoupání. Naštěstí tyhle kopce mi sedí, balík se roztáhne a volněji se dýchá. Pod koly asfalt, případně příjemné lesní stezky. Rychlost je neuvěřitelná, za hodinu urazíme 26 km, s kolegou Milanem cesta příjemně ubíhá. Že bychom byli za dvě hoďky v cíli? Ha, ha. Do Černé Hory je to již jen kousek, v lehkém mazlavém blátíčku po včerejší průtrži mračen sjíždíme dolů a je to tu, krásná občerstvovačka v pivovaru. Světe drž se: i chlebíčky a těch lahodných nápojů. Neriskuji, volím koláček na jistotu. Vlašák pod šunkou kdykoliv, jen dneska to nezvládnu. Ale vypadaly náramně pěkně. Ty chlebíčky.
Následujících 5 či 8 kilometrů přichází bonbónek závodu. Singletrack podél potoka, který ho několikrát kříží ne zrovna mělkými brody. Na úzké rozbahněné cestičce v těsných rozestupech za sebou tančí zadní i přední kola. Uhání se svižně mezi dvacítkou, třicítkou. Prostě nádhera. Je jasné, že přijde ještě nějaká zrada v podobě kopce. Následné stoupání k další občerstvovačce lze ještě snést. Navíc zde dojíždím opět Milana, který mě odsud ještě chvíli táhne. Absence jarního tréninku je ovšem znát a síly mě opouštějí i v mírných stoupáních.
Poslední stoupání se pro mě mění v křížovou cestu.
Za poslední občerstvovačkou přichází krátká stojka, kterou jde sotva vyjít s kolem. Poslední krok na cestu a chytám křečka do lýtečka. V kříži neuvěřitelná bolest a nejhorší je, že musím z posledních sil točit 1-1, protože chůze je kvůli bolestem v zádech téměř nemožná. Kopec mi přijde nekonečný. Za každou zatáčkou vidím stoupající bikery stále někde nade mnou.
200 metrů před vrcholem přichází mrtvý brouk. Hodím to na krovky a usínám. Hodný pořadatel mi skrčí kotníky, aby mi je někdo nepřejel. Nakonec mu vypiji bidon a odpotácím se do cíle. Závěr dojedu samospádem. Poslední dva kilometry nabízí impozantní výhled na letiště, kde září cílové oblouky. No sláva. Poslední pár stovek metrů zpestří pořadatel mlíkem. V umělé šikaně na široširém letišti tak máte poslední možnost srazit se s kolegou a na posledních stovce metrů mírně do kopce ve sprintu o dvousté místo chytit poslední křeč.
Z doslechu vím, že závod ovládl suverénně Jan Hruška, i když těsně před cílem svůj velký náskok během závodu málem ztratil. Za ním dospurtovali Oldřich Hakl (Toyota dolák) před Pavlem Zerzanem a Tomášem Trunschkou (oba Česká spořitelna MTB). Bohužel jsem nebyl ještě v cíli, ani když spurtovaly ženy v pořadí: Barbora Radová (Profil MRX) před Pavlínou Černou (MTB Team Příchovice) a Petrou Kottovou (Toyota Dolák).
No, na trati se neprášilo, počasíčko vyšlo, sqělý doprovodný program, zejména pro ty, kdo potřebovali odložit děti. V nabídce byly tři jídla, všechna dobrá a kdo si počkal, ten se dočkal a dostal nášup. Speciální poklona za dobrého speakera, fantastickou hudbu, zejména pak song z Pulp fiction při startu, kdy jsem měl i husí kůži. Jinak jsem dostal pěknou lekci. Brno Černá hora je pěkný, velmi rychlý závod na začátek sezóny, ale i tak trocha tréninku neuškodí. Na konci, pokud odpadáváte jako já, je dobré pro psychiku vědět, že s úvodním průjezdem městem natočíte na cyklocomputeru vlastně 75 km, pokud máte výškoměr musíte přičíst i 150 metrů z tohoto úvodu, ovšem to jsou úplně malé věci. Tak třeba příští rok v lepší formě.
Tonda Liebel
