Meteorologové se zachovali nepěkně. Mystifikovali, že od čtvrtka bude hezky, a ve skutečnosti lilo ještě v pátek večer a v sobotu startujeme do tmavé, syrové, husté mlhy. Jeden neví, jestli kape ze stromů nebo prší. Je nás více než dvě stovky. Těchto závodů se zůčastňuje průměrně 10% děvčat. Dnes jich tu máme jen devět. Jako děvčat. Ne procent. Hm, tohle optimismu nedodá.
Hloupě jsem se nechal utrhnout hned na startu. Chyba. V háku by bylo líp. Ani v následném patnáctikilometrovém stoupání jsem nikoho nedohnal. Tohle není normální. Zakomplexovaný jedinec by byl smutnej z toho, že mu to dnes jaksi nejede. Já však vím, že problém je v tom, že spolujezdci jsou do jednoho chrti bez skrupulí.
Nad mlhou je zřejmě pořádně tmavý mrak. V lese je takové šero, že se nedá fotit.
Ale přece jen se občas někdo vynoří z mlhy přede mnou, pak se kdosi na mě dotáhne odzadu... Z klidu a pohody nás vyrušila tlupa podivně rychlých jezdců. Ti decentní předjíždějí, až když to šířka stezky dovolí a zavolají „zprava“ nebo „zleva“! Potřeštěnci křiknou „hééj“ a čekají, že uhneš do roští, aby se mohli prořítit bez snížení rychlosti. Před týdnem na 3 vrchách jsme si tohodle užili vrchovatě.
„Co jste zač?!“ ptám se nerudně. Žádní absolventi kratší tratě by nám na paty šlapat neměli. „Kurňa, zabloudili jsme!“ To cením, že v tomto rozpoložení mají chuť se se mnou vybavovat. Zřejmě jsme byli na čele závodu... ani jsme si to nevychutnali. Svědectví přímých účastníků: „Na jedné křižovatce buď ňákej sabotér převázal mlíko přes cestu, nebo je odfoukl vítr, nejpravděpodobnější je, že tam projel nezůčastněný ignorant ňákým bytelnějším vozidlem, závoru strhl a už to po sobě neopravil. První tlupa jezdců v čele s Ivanem Rybaříkovým, kterej trať perfektně zná, jela správně, ale další už jeli podle značení – kamsi do prčic. Prej tam měl stát pořadatel..."
Každopádně posléze bylo značení přeci jen opraveno, takže my už jsme jeli správně (já pořád říkám, že nic neuspěcháš.) Jedna z bloudících skupin se jaksi dostala znovu na trať, aniž by se vracela, ale vynechala kus regulérní trasy, takže se octla v čele. K bufetu na Martiňáku přijela jako první parta zbloudilých a chvilku po nich z druhé strany další cyklisti. „Navrchu na Radhošti nám turisti říkali, že půl hodiny před náma je skupina, ale my jsme věřili, že jsme v čele, což se nakonec potvrdilo“, řekl v cíli vítěz Jirka Novák. Tož tohle by humorista nevymyslel.
Na některých křižovatkách jsem fakt musel zastavit a špekulovat kudy jet dál, pokud nebyli nablízku turisti, kteří poradili, kudy ti zablácení týpci přede mnou jeli. Pořadatelé nepochopitelně šetřili barvou. Přinejmenším na asfalt by se těch šipek vešlo mnohem více.
Rychlí jezdci během pár desítek minut zmizeli v mlze a v zatraceně divokém sjezdu k první občerstvovačce mě už nikdo neomezoval. Mezi náma – místy jsem tudy horko ťažko slézal pěšky. Adrenalinu bylo až nad hlavu.
Stoupání na Radhošť byl taky vrcholný zážitek. Během sedmi kiláků jsme nastoupali skoro 700 metrů. Sklon nebyl tolik strmý, aby se nedalo jet... a pak se před a nad námi objevila závěrečná sjezdovka... ještě teď se mi dělá mdlo, když na to vzpomenu. Tady prej slízá z kola i Bára Radová. Zcela psychicky zlomen jsem se nahoru plahočil tak pomalu, že tachometr neukázal ani minimálních 2km/hod. U sochy věrozvěstů - na 43. kilometru jsme měli nastoupáno 2000 metrů. Studánky u cesty fakt moc bodly.
Skutečně mně to dnes jaksi nejede. Připadám si mdlý a znavený. Jindy se těžko přinutím zastavit kvůli vyčurání a ztrácet tak cenné zlomky vteřiny, a dnes jsu rád, že si při tom trošku odpočinu. Je to tím, že na téhle pekelně těžké trati není místa, kde by si člověk trochu orazil. Sjezdy jsou stejně namáhavé jako stoupání.
Na Pustevnách už máme nastoupáno avizovaných 3200 metrů, tak snad už pojedem jenom dolů. Sjezd byl krutě náročný, jako ty předchozí. Šeredně strmý, plný velkých šutrů. Vjíždím na asfalt, svištím po něm ven z hor na pláně nad Frenštátem. Křižovatka a na ní žádná šipka. Pořadatelé šetří barvama – toho jsme si už všimli. Ale počasí už je příjemné a venku lidí jako máku. Není problém se zeptat na hotel Ráztoka. Už je evidentní, že jsem jel příliš rychle a přehlédl odbočku ze silničky doleva. Mám najeto 83 km. Cíl musí přijít každou chvilku. Už se vracet nebudu. Ptát na cestu jsem se musel na každém rozcestí, a bylo jich hrubo přes deset. Nepřehlédnutelně obalen blátem vypadám mezi normálními lidmi hodně nepatřičně. Vysvětlují kudy kam uklidňujícími hlasy, aby mě ňák nerozdráždili a horečně přemýšlejí jestli volat doktory nebo policii. Vidím jim to na očích. Ale na vysvětlování není čas. Je třeba spěchat k cíli.
Natočil jsem 91 km, ale vynechal zřejmě kus terénu, takže v podstatě jsem dojel ve stejném čase jako kdybych nezabloudil. Tak tak jsem stihl vyhlášení vítězů ve své kategorii. Byli jsme čtyři. Jeden vzdal, jeden defektil a posledních 5 km do cíle došel pěšky, takže jsem skončil druhý. Doufám, že mi pořadatelé tu krásnou velikánskou keramickou medaili nezabaví, když už jsem se k ošizení trasy sám přiznal...
Umytí nohou jsem vyřešil racionálně. Zmákl jsem je hadicí zároveň s kolem.
text a foto: Honza Vlasák