Boj o tituly svedla tříčlenná družstva (letos bohužel bez naší účasti) v kategoriích mužské, ženské a smíšené týmy na krátké trase, která je svou náročností koncipována pro závodníky všech výkonnostních kategorií. Trať tradičně vedla prostředím brdských Hřebenů a měřila celkem 51 km. Převýšení okruhu je více než 800 metrů a závodníky zavedla například až na vrch Písek, který je nejvyšším bodem závodu (690 m.n.m.).
Trek MTB maratón Krakatit byl letošním 7. podnikem bikové Galaxy série a 9. podnikem iVelo bike marathon série. Závodníci si v Dobříši mohou vybrat ze dvou bikersky zajímavých tratí, z již zmíněné krátké tratě na 51 km nebo dlouhé maratónské tratě na 83 km s převýšením přes 2100 m.
Tolik k oficiálnímu vyjádření...
HURÁ!!! Konečně. Pojedu dlouhou. Loni mně krátká trať naprosto uchvátila a byl jsem opravdu smutný, že už jsem v cíli. Takže letos jsem nezaváhal a přihlásil se na dlouhou. Na startu bylo sice pár zvučných jmen, ale stejně jsem v koutku duše doufal, že by se mohl zalesknout nějaký ten kov. 
Na startu bohužel nemám vyjetou pozici, takže hezky za prvních 50 borců. Výstřel a už se jede. Žádný velký kule, ale jde to. Závodníci se dost tlačí, každý má zatím sil dost. Vyhlídl jsem si hned na startu 2 borce, podle mě adepty na vítězství, které si hodlám hlídat. Nájezd na polňačku, pak na 3. km do lesa a po šotolu. Jede se pořád jeden roztaženej balík. Visím si pohodlně schován v závětří za špicí a doufám, že nekoupím defekt. Tady není žádná šance něco vymyslet. Pojede se tímhle stylem, dokud slabší neodpadnou… snad jim dojde brzy a já konečně uvidím po čem jedu a budu si moct vybírat ideální stopu sám.
Jak pomyslím na defekt, ozve se rána a můj zádní plášť je prázdný jak státní kasa. Dopr... práce to snad ne! Nu což, mám No Tubes systém plněný CO2 s pěnou a pojedu dál. Chyba lávky, pěna všude, CO2 nikde. Já hlava děravá zapomněl, že jsem v Dolomitech založil v poslední etapě duši na dojetí. Vydávám se po trati zpět a vidím, že někdo opodál taky lepí. Vysomruju pumpičku s lepením a dávám se do práce. To ještě netuším, že za dnešek v tom získám slušnou praxi.
Závod v tahu, ale potřebuji si poměřit síly. Tož se vrátím na start, počkám v zatáčce na závodníky krátké tratě. Za chvíli už se ženou. Hodím kotvu za prvních pár a parádně si zazávodím až na první občerstvovačku. Jelo se mi super a mám pocit příjemné únavy. Od této chvíle ovšem začíná úplně jiný závod… 7x ! Ano čtete správně, 7x jsem lepil jednu a tu samou díru a nakonec pár kilometrů před cílem musel vyžebrat náhradní duši.
To je tak, když někdo používá No Tubes, to si pak ani gumu zalepit neumí. Po cestě jsem pak slyšel například: „Hele a nepotřebuješ pomoct“, pán, co jsem ho předjel po páté. Nebo „Se ti divim, že tě to ještě baví“. NNNNEEEBBBAAAVVVÍÍÍ!!!!
Ještě štěstí, že je trať i okolní krajina tak nádherná. Značení 100% a na refreshment stationech tak pěkné a ochotné slečny. Cestou jsem potkal i svoje dva černé koně… Oba tlačili směr Dobříš se stejným osudem jako já. Jenže já tu dlouhou prostě chtěl dojet za každou cenu!
Do cíle jsem se nakonec přeci jen dostal a myšlenka na odvetu ve mně žhne jako kovářská výheň. Krakatit u mě patří mezi jeden z privilegovaných závodů. Jeden z těch, kde si biker užije super výjezdy, technické sjezdy, pěkné okolí i pot kapající ze špičky nosu na představec. Technické zabezpečení, servis a zázemí také nemá nedostatky. Jediná výtka se vztahuje k asfaltovému sjezdu s hrby, které by záviděl kde jaký dromedár. Ležely v něm snad tři vybourané slečny a i já jsem se docala lekl… Světlostín je ošemetný a trocha barevného spreje na označení by tu určitě neuškodila.
Jindra Volný
foto: Tomáš Tvrz, MTBike
