Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání aneb Great Divide Race po Česku, závěr

27.1.2009 10:17

Ve Stvolínkách na návsi svolávám v rámci odpočinku taktickou poradu, které se kromě mě účastní ještě skřípající a vrzající Jürgen a párající se batoh. Oba parťáci vypadají, že jsou na tom hůř než já. Dlouho jsem s nikým nemluvil, a tak si beru na úvod porady slovo. "Máme před sebou Ronov, poslední vymaštěněj (v originále jsem použil jiný, ale nepublikovatelný výraz) kopec na trase, a když se nám pak podaří za světla dostat do Úštěku, tak máme vyhráno, protože z Úštěku prakticky až na Říp vede cesta po silnici, takže bychom mohli jet i v noci. Co tomu říkáte?" Parťáci mlčí. "No dobrá! Mlčíte, takže rozhodnutí necháváte na mně? V tom případě vzhůru na Ronov!" Rozhodl jsem nekompromisně.

Bookmark and Share

Zalesněný kopec Ronov má nadmořskou výšku 553 metrů nad mořem a na jeho vrcholu stával kdysi hrad, který v roce 1643 přepadli a vypálili Švédové. Dnes vyplením hradní zříceninu já se svým věrným kolem po boku.


Stoupání na vrchol se dá rozdělit na dvě etapy. První vede „nekonečnou“ posekanou loukou. Turistické směrovky chybí, ale nejsou potřeba, když půjdu do kopce, půjdu správným směrem. Druhá, strmější etapa vede zpočátku pohodlně lesem, ale pod vrcholem se zužuje do úzké pěšinky, která je zarostlá křovím, že se s kolem sotva protáhnu. Kolem deváté hodiny večerní se mi podařilo zříceninu úspěšně vyplenit a rychle upaluji pryč, tentokrát už bezpečně v sedle směrem na Úštěk. Není třeba dodávat, že při stoupání na Ronov jsem vyronil spoustu potu, který štípal do očí a tak dále.


V Úštěku jsem ještě za světla, a tak bych se rád na tu nadcházející noční bojovku trochu najedl. „Dobrý den, máte ještě něco k jídlu?“ Ptám se v restauraci. „K jídlu nemáme nic. Kuchyň už je zavřená,“ odpověděl výčepní. To, že mám hlad, ho očividně zajímá asi jako vliv polární záře na menstruaci ledních medvědů. „A moh bych si dát aspoň kafe?“ „Ne! Už sem vám řek, že je kuchyň zavřená.“ A je to! Podle itineráře zbývá z Úštěku do cíle 80 kilometrů. Pojedu je hladový a budu doufat, že na něco k jídlu třeba cestou narazím.


V Rochově nasazuji čelovku. S příchodem tmy se citelně ochladilo, ale zase se utišil vítr a provoz na silnici je minimální, takže se v podstatě jede moc příjemně. Tempo nemám nijak přeukrutné a většinu kopečků tlačím pěšky s vědomím, že každým krokem jsem cíli blíž. Jen se nezastavovat.


Chvíli po půlnoci zhruba na půli cesty mezi Štětím a Předonínem jsem je nejprve ucítil, pak uslyšel a teprve potom uviděl. Tři rozjařené dívky na cestě do Předonína za zábavou. „Hele, co to jede za berušku?“ Podivila se první. „Hlavně aby neměla v kapse pušku.“ Zarýmovala druhá. „Vždyť je to cyklista!“ Oddechla si třetí.


Cyklisté se dělí na tři základní skupiny. Na ty, co vyjeli na Říp a na ty, co nevyjeli na Říp. A na ty, co to ani nezkusili. Dobrovolně se zařazuji do třetí kategorie a od samého počátku stoupání tlačím. Ticho noci ruší jen šelest větví pohupujících se ve větru, klapot mých bot na betonové cestě a pravidelné vrzavé zvuky Jürgena. Říp má nadmořskou výšku 459 metrů. Stoupání na vrchol není dlouhé, ale je docela strmé. V nejprudším úseku dosahuje až 28%. Hodinu a jedenáct minut po půlnoci jsem na vrcholu. Uvnitř chaty někdo chrápe, až je to slyšet ven, další rušivý element nočního ticha.


Na Řípu bych si nejraději ustal a trochu se vyspal, ale stromy tak divně šumí. Ve dne je tady na nejvýznamnějším kopci české historie docela příjemně, ale teď v noci převládají spíš tísnivé pocity. Navíc Ferda s Volfínem jsou mi v patách a třeba taky jedou nonstop. Kdyby mě dojeli teď, pár kilometrů před cílem by to byla docela škoda. Nezbývá než pokračovat v cestě a dávat bedlivý pozor, abych neztratil červenou turistickou značku, nesjel z trasy a nezabloudil. Ztratit turistickou značku ve dne je snadné, o čemž jsme se s Jožánkem přesvědčili, tak což teprve v noci.


V Mlčechvostech to přišlo. Ztratila se mi červená značka. Jsou tři hodiny ráno. Najeto mám 177 kilometrů a nevím kudy dál. Co teď? Nejvyšší čas se vyspat, alespoň do té doby, než se rozední. Do cíle mi zbývá podle itineráře necelých 40 kilometrů. Hledám místečko, kde bych nebyl moc na očích a kam by nepršelo. Nakonec si ustýlám pod malou plastovou stříškou na vlakové zastávce. Před deštěm by mě sotva uchránila, ale jde hlavně o ten pocit střechy nad hlavou.


Nazval bych to noc za všechny prachy. Beton tlačí a studí, na spaní nic pohodlného. Země se začala chvět, tlaková vlna mi z obličeje sesunula spacák a v těsné blízkosti mého nocležiště si to v koridoru prosvištěl s velkým hlukem nákladní vlak se spoustou vagonů. Přetočit se na druhou stranu, obličej přikrýt spacákem a pokusit se usnout. Jenže po chvíli to přišlo znovu. Země se začala chvět, tlaková vlna mi z obličeje sesunula spacák a v koridoru se prohnal nákladní vlak z druhé strany. A takhle to šlo celou noc až do mého „probuzení.“


Neděle 15.6.2008 – doufám, že poslední den závodu. Už ve 4:45 po hodině a půl spánku jsem v sedle a hledám, kudy vede trasa. Je mi zima, jsem nevyspalý, obličej mám opuchlý, nohy totálně ztuhlé a zadek bolí. Přeci jenom chvíli potrvá, než se pupínky na zadku otlačí zpátky podle tvaru sedla. Nakonec bylo štěstí, že jsem ztratil stopu už v Mlčechvostech, protože následně se stezka všelijak klikatila křovím v těsné blízkosti řeky Vltavy. A tady bych po tmě zabloudil stejně, ale místo na spaní bych nenašel. Leda, že bych to udělal jako pejsek a vyšlapal si kolečko pro nocleh v pralese kopřiv.


Nemám hlad, nemám žízeň. Jediné co mám, je utkvělá myšlenka v hlavě, že cíl není daleko. Nevadí mi rosa, nevadí mi trní, nevadí mi kopřivy, nevadí mi ani bláto na pěšince, kterou se deru k cíli. „Mně nevadí zima, mně nevadí hic. Možná je to divný, mně nevadí nic,“ zpívají v jedné ze svých písní Kabáti. A přesně tohle je teď můj případ. Jestli se nestane něco nečekaného, tak už mě snad nemůže nikdo předjet. A tohle vědomí mě žene dopředu a vůbec si nelámu hlavu s tím, odkud se ve mně bere tolik energie. Dlouho jsem nejedl, a přesto nemám hlad. Dlouho jsem nepil, přesto nemám žízeň. Pořádně jsem se nevyspal, přesto se mi spát nechce. Do vycházejících slunečních paprsků mžourám opuchlýma očima, bolí mě levá lopatka od rány větví na Děčínském Sněžníku a nemám cit v pravém palci na ruce, jinak mi je ale náramně.


Na dlouhé a přehledné rovině mezi Třebusicemi a Kolčí kontroluji silnici za mnou a nikoho nevidím. Začínám věřit, že už mě nikdo nedožene. Do cíle zbývá posledních 12 kilometrů a na nich poslední záludnosti závodu. Hlavně neudělat nějakou chybu.


V 8 hodin 49 minut v neděli 15.6.2008 po 40 kilometrech jízdy přetavuji myšlenku v holý fakt. Jsem v cíli závodu.

 

Nó, eště tady nikdo néjni, seš první,“ vítá mě vrátný na zimním stadionu, kde je cíl Loudání. Slunce svítí. Zouvám boty a pohodlně se rozvaluji na lavičku, o kterou se již důstojně opírá můj spolehlivý přítel Sir Jürgen Schwarz von Koblenz. Během 480 kilometrů dlouhého závodu jsem ujel 548 kilometrů. Trvalo mi to 3 dny 10 hodin 39 minut a teď si za odměnu jen tak sedím na slunci. „Běž se najíst nebo se běž vykoupat nebo se jdi vyspat,“ pobízí mě vrátný. „Jó já pudu, ale pak, až za chvíli, teď se mi nechce vůbec nic!


Tři hodiny po mně dojíždí Ferda s Volfínem. Holeně poškrábané, oči opuchlé, ale plni nadšení ze závodu. Posledních 250 kilometrů šlapali téměř bez přestávky, aby mě dohnali. Volfíno únavou usínal za jízdy v sedle. Nakonec jsem jejich ataku odolal. „Seš magor,“ pochválil mě Volfíno. Do cíle dojíždí další šťastlivci – Petr Tomek, Egon s Klápou, Honza Krupička, Dan Brouk, Jožánek, Čépa a bojovník Miloš Svátek. Jožánek cestou úplně zničil brzdové destičky kotoučové brdy, a tak mu nějaký šikovný mechanik v Tisé namontoval na kolo klasickou brzdu se špalíky, se kterou dorazil až do cíle. Navíc je z nás ze všech opuchlý nejvíc, protože ho při dojezdu těsně pod oko bodla vosa.


Postupně získáváme informace i o těch, kteří nedokončili. Na 125. kilometru odstoupil ze závodu jako první Mára Novotný. „Byl jsem měkej… Když se nad tím zamyslím, hlavní důvod byl ten, že jsem podcenil přípravu, i mentální. Vezl jsem spoustu zbytečných věc. Naopak některé, co by se hodily, mi chyběly. To byl první důvod. Druhý a nejhlavnější důvod byl ten, že po noclehu v Kadani si skupinka, se kterou jsem jel, naordinovala odjezd už v šest hodin ráno. Já zůstal spát, protože se mi tak brzy vstávat nechtělo a vyrazil jsem asi o dvě hodiny později s tím, že je na Klínovci dojedu, což se ukázalo jako hrozná hloupost. Zabloudil jsem hned při první možné příležitosti. Trasu si tak prodloužil o několik kilometrů šílenýho kopce, kterej jsem tlačil a ztratil tím další hodinu. A když se k tomu přidal liják a poměrně nepříjemnej pád ve sjezdu od nějaké zříceniny, ztratil jsem veškerou morální sílu pokračovat. Kdybych byl býval věděl, že za mnou jede ještě Dan Hora, tak bych počkal a nějak to s ním snad doklepal. Ale byl jsem promočenej a pomlácenej, tak jsem to otočil na nádraží a poslední hřebíček do rakve Loudání bylo, že vlak do Prahy jel za zhruba čtvrt hodiny… Jsem na sebe hodně naštvanej, že jsem to zabalil, ale současně se rád zúčastním znovu, pokud nějaké znovu bude.“


Další kdo nedokončil, byl Aleš Kostohryz. Chlápek, který jde po hlavě do každé cyklistické vylomeniny a ze všeho nejvíce mi vzhledem i mluvou připomíná herce Jiřího Hrzána. Zabalil to na 257. kilometru, když si spočítal, že by nestihnul dokončit Loudání včas.


Následoval Jarda Babangida, fyzicky nabušený spinningový instruktor. Jeho odstoupení dokazuje, že Loudání nebylo jen o fyzičce, ale především o vůli. Miloš měl najeto před závodem 80 kilometrů, a dokončil. Jarda, který je po cyklistické stránce někde úplně jinde než Miloš, to nedokázal. Šestkrát píchnul, přetrhnul řetěz, nebyl dostatečně připraven na jízdu v noci, a tak když se Aleš rozhodl ze závodu odstoupit, bylo to pro Jardu tak velké lákadlo, že mu neodolal a skončil na 257. kilometru společně s ním.


Poslední, kdo vzdal, byl Dan Hora, ale to je trochu z jiného soudku. Od samého začátku se pohyboval na chvostu startovního pole. Udržoval si své tempo a neustále pokračoval vpřed. V neděli večer už byl jen 80 kilometrů před cílem, a tak volal do práce, jestli by mohl na pondělí dostat volno, aby závod dokončil. Jenže svolení nepřišlo, a tak musel nedobrovolně ze závodu odstoupit na 400. kilometru. Jeho okomentování závodu však stálo zato: „Děkuju pořadatelům a myslím to upřímně, protože takový zážitek si člověk v obchodě nekoupí. Přišlo mi to jako cesta do nejhlubšího dna vlastní duše. Před těmi co dokončili, smekám všechno, co jsem měl za ty čtyři dny postupně na hlavě: Pantaniho pirátský šátek, růžovou kšiltovku z Gira, plátěný šátek, kapucu od větrovky, běžkařskou čepici, helmu a čelovku. A my co jsme nedokončili, máme rok na poučení z krizového vývoje.“


Tak takové bylo Loudání českou krajinou 2008. Krásná dřina v sedle kola. Něco podobného jsem zatím nezažil. Už se těším, až se pojede příště. I když, bude ještě nějaké příště?

 

Milan Silný

Pozn. red.: Souhrn vyprávění Milana Silného se spoustou dalších podobných textů najdete v knížce "Každý kopec má své ...NEJ", která vyjde na jaře ve vydavatelství CYKLOKNIHY.

Diskusní fórum pro: "Loudání aneb Great Divide Race po Česku, závěr"

Názor Autor Datum a čas
RE: Loudání aneb Gre... Karlos 31. 3. 2009, 14:13
RE: Loudání aneb Gre... Radek 28. 2. 2009, 06:47
RE: Loudání aneb Gre... Honza V. 6. 2. 2009, 13:53
RE: Loudání aneb Gre... Milča 6. 2. 2009, 12:02
RE: Loudání aneb Gre... Pepa 2. 2. 2009, 20:27
RE: Loudání aneb Gre... Honza Vlasák 31. 1. 2009, 14:57
RE: Loudání aneb Gre... Pavel 30. 1. 2009, 11:15
RE: Loudání aneb Gre... Karlos 27. 1. 2009, 13:38

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama

Pro nejlevnější
cestovní pojištění online
Vám doporučujeme
navštívit ePojisteni.cz.


Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.


Sjednejte si cestovní pojištění u profesionálů.



Tipy pro Vás

Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
nic
 
nic2
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Galaxy série 2013
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz